Kyselý déšť

Jednou z reakcí vedoucí k tvorbě kyselého deště je:

${\displaystyle {\begin{matrix}S_{(s)}+O_{2(g)}\rightarrow SO_{2(g)}\\2SO_{2(g)}+O_{2(g)}\rightarrow 2SO_{3(g)}\\SO_{3(g)}+H_{2}O_{(l)}\rightarrow H_{2}SO_{4(aq)}\end{matrix}}}$

Důkaz zvyšování kyselosti atmosféry poskytuje glaciální led. Ukazuje snižování pH od průmyslové revoluce z 6 na 4,5 až 4. Další informace byla získána studováním mikroskopických organismů zvaných rozsivky, které se vyskytují např. v rybnících. V průběhu let se jejich zbytky ukládají bahnité usazenině. Rozsivkám se daří jen v určitém pH, proto s rostoucí hloubkou se projevuje indikace změny pH v průběhu let.

Od doby průmyslové revoluce se emise oxidů síry a dusíku zvětšily. Průmyslová výroba elektřiny, při které se spalují fosilní paliva – v první řadě uhlí, jsou hlavní zdroje sirných oxidů. Příležitostně pH dešťových srážek dosahuje v silně průmyslových (a tedy i silně obydlených) oblastech hodnot až 2,4 (kyselost octa!). Tyto zdroje spolu s automobilovým průmyslem jsou hlavním tvůrcem oxidů dusíku.

Problém kyselého deště se nejen zvýšil s nárůstem populace a průmyslovým růstem, ale také se víc rozšiřuje. Použití vysokých komínů redukuje místní znečištění a přispívá k šíření kyselého deště do atmosférického oběhu. Často kyselý déšť spadne mnoho kilometrů od místa svého vzniku. Nejvíce jsou ohroženy hornaté regiony, protože přijímají hodně srážek. Příkladem toho je časté nízké pH dešťů ve Skandinávii ve srovnání s množstvími oxidů, které Finsko a Švédsko vypouští. Když padá na stromy v lese tak stromy zajdou.

Krušné hory – lesy zničené kyselým deštěm

Existuje přímý vztah mezi nižšími hodnotami pH a ztrátou ryb v rybnících-V pH nižším než 4,5 prakticky žádná ryba nepřežije, zatímco v pH 6 nebo vyšším žijí zdravé ryby. Kyselina ve vodě přerušuje produkci enzymů, které umožňují pstruhovým larvám uniknout z jejich vajec. Také mobilizuje toxické kovy jako hliník v jezerech. Hliník způsobuje nadbytek slizu, který obaluje rybí žábry a tím zamezuje řádnému dýchání.^[zdroj?!] Růst fytoplanktonu je potlačován vysokou kyselostí vod a zvířata, která se jím živí, trpí hladem.

Do mnoha jezer se dostává přirozená kyselost (například z rašeliny) a při malých srážkách se v něm může kyselina koncentrovat. Kyselé jezero s nově leklou rybou není proto nutně důkaz o hrozném znečišťování ovzduší.

Stromům ubližují kyselé deště různými způsoby. Mohou porušovat voskovitý povrch na listech a strom je tím náchylnější k mrazu, houbám a hmyzu. Mohou také zpomalit růst kořenů což má za následek málo výživy pro strom. Také uvolňují toxické ionty v půdě a ty užitečné jsou vyluhovány pryč (jako v případě fosforečnanů).

Toxické ionty uvolněné kvůli kyselému dešti tvoří velkou hrozbu lidem. Mobilizovaná měď způsobuje průjmy u malých dětí a dodávky vody zamořené hliníkem způsobují Alzheimerovu chorobu.^[zdroj?!]

Kyselý déšť byl poprvé zaznamenán v Manchesteru v Anglii, který byl během průmyslové revoluce důležitým městem. Roku 1852 Robert Angus Smith našel vztah mezi kyselým deštěm a znečištěným ovzduším.^[zdroj?!] Termín kyselý déšť byl jím užívaný už roku 1872. Také objevil, že kyselý déšť vede k ničení přírody.

Ačkoli byl kyselý déšť objeven roku 1825, teprve v roce 1970 se o tento fenomén začali zajímat vědci.^[zdroj?!]