Enantiornithes

Obvykle nedosahovali velkých rozměrů (například rod Iberomesornis pravděpodobně vážil jen kolem 13 gramů)[2], rekordní rozpětí křídel z dosud známých rodů měl nejspíš Avisaurus s mírou asi 1,2 metru. Jedním z prvních popsaných druhů byl čínský Sinornis, který dosahoval délky jen kolem 14 až 25 cm. Mezi nejstarší zástupce patřil španělský taxon Noguerornis se stářím kolem 130 milionů let.[3] Všichni enantiorniti vyhynuli spolu s neptačími dinosaury během vymírání na konci křídy. Na konci roku 2017 byla publikována studie, podle které vědci identifikovali fosilní tyčinky a čípky v oku čínského enantiornita z období spodní křídy (stáří asi 120 milionů let) a poprvé tak prokázali schopnost barevného vidění u pravěkého ptáka.[4]

Několik enantiornitů již bylo objeveno v jantaru z Myanmaru, a to v úžasném stupni dochování.[5][6] Studie z roku 2018 ukazuje, že trávicí systém enantiornitů a některých ornituromorfů byl primitivnější a méně vyspělý, než u pozdějších ptáků. To mohlo také rozhodnout o schopnosti přežití katastrofy na konci křídy před 66 miliony let (kdy enantiorniti vymírají, zatímco předkové současných ptáků nikoliv).[7] Skvěle zachované exempláře enantiornitů o stáří 127 milionů let byly objeveny také ve Španělsku.[8]

Jak ukázal objev, publikovaný v roce 2021, někteří enantiorniti měli lebku anatomicky velmi podobnou lebce neptačích teropodních dinosaurů (byla akinetická, méně kompaktní a na úrovni jednotlivých kosterních fragmentů takřka nepohyblivá).[9]

Opakovaný objev medulární kosti (tkáně bohaté na vápník, sloužící jako zdroj tohoto prvku pro tvorbu vaječné skořápky) u enantiornitů dokazuje, že měli podobný reprodukční systém jako dnešní ("moderní") ptáci.[10][11] Unikátní objev fosilních mláďat enantiornitů z tzv. Jeholské bioty v Číně ukázal, že tito pravěcí opeřenci pelichali (měnili peří z prachového na obrysové) podobně jako dnešní ptáci.[12]

Objev výborně zachovalých fosilií devíti samic enantiornitů z Číny prokázal, že stejně jako u dnešních ptáků byl i u těchto praptáků funkční pouze levý vejcovod, zatímco funkčnost pravého byla brzy v evoluční historii ptáků ztracena.[13]

Většina druhů enantiornitů dosahovala jen malých tělesných rozměrů. Mezi největší druhy patřil například druh Mirarce eatoni, formálně popsaný v listopadu roku 2018. Tento severoamerický taxon ze sedimentů souvrství Kaiparowits v Utahu měl pažní kost (humerus) dlouhou téměř 10 centimetrů, což odpovídá celkové délce těla přes 50 centimetrů.[14][15][16] Tento druh praptáka navíc velmi rychle rostl, což je u zástupce tohoto kladu poměrně neobvyklé.[17]

U některých skvěle zachovaných fosilních jedinců byly objeveny i fosilní otisky původních měkkých tkání, například u druhu Orienantius ritteri a mnoha dalších.[18] V jantaru z Myanmaru byly objeveny celé části těl těchto praptáků v exkluzivním stavu dochovaní.[19][20]