Vačnatci

Jako savci (až na ptakořitné), i vačnatci rodí mláďata a mají mléčné bradavky k jejich kojení. Na rozdíl od placentálních savců, vačnatci rodí mláďata ve velmi raném stadiu vývoje – v podstatě nedonošená – a místo, aby dorůstala v děloze vyživovaná placentou, krmí se mlékem ve vaku, který typicky mívá pouze samice. Samice má dvě samostatné dělohy a dvě samostatné pochvy. Porod probíhá skrze třetí pochvu, která se vytvoří jen pro tento účel a pak zanikne. Samci většinou mají dvouhrotý penis, který odpovídá samiččiným dvěma vaginám. V děloze gravidní samice je zárodek vyživován ze žloutkového váčku, zpravidla tak nedochází ke vzniku složité placenty, přes kterou by bylo embryo zásobeno živinami z matčina těla. Výjimkou jsou bandikuti, kteří na krátkou dobu nedokonalou placentu tvoří. Vajíčko vačnatců si po určitou dobu vývoje zachovává vnější částečně mineralizovaný obal, pozůstatek skořápky předchůdců savců. Kvůli nedostatečné výživě uvnitř pohlavních cest samice se mláďata rodí ve velmi raném stadiu vývoje, u některých malých druhů vačnatců už po několika dnech, po narození se vyškrábe do matčina vaku a přisaje se k mléčné bradavce. Matka mláďata kojí velmi dlouho, některé druhy až jeden rok. Potomstvo později dosáhne fáze, kdy dočasně opouští vak a vrací se do něj jen pro živiny a tělesné teplo.

Australští vačnatci se při absenci konkurujících druhů specializovali jako masožravci, býložravci a hmyzožravci. V Jižní Americe se vyskytují převážně vačnatci malé velikosti, většinou druhy stromové, zatímco do Severní Ameriky se rozšířila jen vačice virginská. Vačnatce můžeme nalézt v rozličných biomech. Například v poušti, ale i v deštném pralese.

Největším problémem při zajištění vývoje zárodku v těle matky je překonání imunitní reakce matky vůči embryonální tkáni. Vajíčko vačnatce je chráněno primitivní skořápkou, která ho ohraničuje od matčina těla a imunitního systému. To ale brání efektivní výživě zárodku, proto se vačnatci rodí mnohem dříve než placentálové. Časný porod vystavuje droboučkého novorozeného vačnatce velikému riziku, ale značně redukuje matčina rizika spojená s těhotenstvím, například není třeba donosit mládě ve špatných sezónách.

Protože se mládě vačnatce musí vyšplhat k matčině bradavce, má jinak minimálně vyvinuté tělo novorozeněte přední končetiny uzpůsobené daleko lépe než zbytek těla. Nutnost tohoto použití předních tlapek je zodpovědná za daleko nižší schopnost pohybové adaptace vačnatců. Musí jim zůstat chápavá přední tlapa a nemůže se vyvinout v kopyto, křídlo nebo ploutev, tak jako se to stalo u některých placentálů.

Nálezy zkamenělin nepodporují teorie, že vačnatci byli primitivními předchůdci placentálních savců, obě hlavní vývojové větve savců se totiž vyvinuly přibližně ve stejné době, pravděpodobně koncem druhohor, a od té doby spolu soupeří. Vačnatci se vyvinuli v Asii, odtud se šířili do Evropy a Severní Ameriky a teprve později i na jižní polokouli.[1]

Na většině kontinentů byli placentálové daleko úspěšnější a žádní vačnatci zde nepřežili. Naproti tomu v Jižní Americe mnoho převážně menších vačnatců přežilo a zajistilo si pevné místo v místní fauně.

Austrálie se od ostatních kontinentů oddělila dříve, než došlo k rozšíření placentálů na tento kontinent, proto se tam až do příchodu člověka z placentálů vyskytovali jen velmi dobře se šířící hlodavci a letouni. V Austrálii se proto do dnešního dne zachovalo velké množství forem vačnatců. Nejstarším vačnatcem je možná druh Sinodelphys szalayi z rané křídy (přibližně před 125 milióny let), který byl objeven v Číně v roce 2003.[2] Pravým zástupcem vačnatců už byl také mongolský rod Deltatheridium z období pozdní křídy.[3]

Současnou představu (r. 2014) o příbuzenských vztazích recentních vačnatců do úrovně čeledi ukazuje následující fylogenetický strom:[4]