Kenozoikum

Kenozoikum (z řec. καινός kainos, nový, nedávný a ζωή zóé, život) je nejmladší geologická éra. Začala před 66,0 miliony let (± 0,1 m. l.) po velkém vymírání živočišných a rostlinných druhů na konci křídy, kterou se skončila éra druhohor – mezozoikum.[1]

Geologická období (zjednodušeno)
počátek před dneškem a délka trvání v milionech let
eon éra perioda p d
 fanerozoikum   kenozoikum  kvartér 
(čtvrtohory)		 3 3
neogén 23 20
paleogén 66 43
 mezozoikum 
(druhohory)		 křída 145 79
jura 201 56
trias 252 51
 paleozoikum 
(prvohory)		 perm 299 47
karbon 359 60
devon 419 60
silur 443 24
ordovik 485 42
kambrium 541 56
proterozoikum (starohory) 2500 1959
archaikum (prahory) 4000 1500
hadaikum 4600 600

Kenozoikum je známé jako éra savců, v kontrastu s předchozí "érou plazů", kdy dominovali po desítky milionů let dinosauři a některé další skupiny plazů ve všech tehdejších prostředích.[2]

Rozdělení

Kenozoikum se dělí na tři periody:

Dříve se neogén a paleogén spojoval do éry s názvem třetihory (terciér), ty již ale podle Mezinárodní komise pro stratigrafii (ICS) nejsou oficiální stratigrafickou jednotkou, přesto se jako pomocná jednotka nadále užívá.[3]

Geologický vývoj

V kenozoiku pokračovalo dělení kontinentů až po jejich současnou podobu. Důležitým procesem byl (resp. stále je) posun fragmetů Gondwany na sever a kontakt s Laurasií, stejně jako otevření a následné rozšiřování Atlantiku.

Jižní Amerika též směřovala severně, ale úplné kolizi se Severní Amerikou zabránily menší tektonické desky v oblasti dnešního Karibiku, které působily jako „airbagy“ a podstatně utlumily náraz v čase středního pliocénu. Pozůstatky tohoto procesu tvoří recentní vulkanismus Karibského moře a přilehlých oblastí.

Střet Afriky s Eurasijskou deskou nebyl tak poklidný, panovaly při něm mnohem větší kompresní sily. Důsledkem tohoto střetu byl zánik moře Tethys (jeho zbytky jsou dnešní Středozemní a Černé moře. Komprese zapříčinila vznik pohoří Alpy a Karpaty. Poslední velký dopad na morfologii zemského povrchu měl střet Indie s Asijským kontinentem a vznik několika pásmových pohoří (Himálaj, Pamír, Hindúkuš, atd…). Vrásnění které podnítilo vznik pásmových pohoří v kenozoiku (příp. koncem mezozoika) se nazývá Alpinské vrásnění.

Podnebí
Hyenodont – jeden z největších dravců v oligocénu, byl rozšířený v Asii, Severní Americe, Africe a Evropě (kresba Heinricha Hardera přibližně z roku 1920).

Z hlediska klimatologie pokračuje teplé období z druhohor, vrcholí ve středním eocénu. Bylo tedy mnohem teplejší a vlhčí podnebí než v současnosti. Nástupem neogénu se klima začíná ochlazovat, možná příčina tkví ve vyzdvihnutí Himálaje. V pleistocénu pokračuje ochlazování, jehož výsledkem je několik ledových dob, přerušených teplejšími periodami. V souvislosti s růstem kontinentálních ledovců dochází k poklesu hladiny moří a tím i ke vzniku nových pevnin.

Vývoj života

Fauna

Koncem křídy došlo k masívnímu vyhynutí většiny mořských (amoniti, belemiti, mořští plazi) stejně jako suchozemských (dinosauři) živočišných druhů. Přeživší savci a ptáci rychle využili volný prostor a začali se hromadně rozšiřovat na zemském povrchu. Ptáci se začátkem paleogénu na krátký čas stávají vládci planety (až 2 m vysocí nelétaví dravci, jejichž zkameněliny se našly v Laurasii a v Jižní Americe, byli postrachem všeho živého v kenozoiku).

K biostratigrafickému členění se používá zejména nanoplankton a planktonní dírkovci. K významné fauně patří měkkýši a žraloci.

Důležitým faktorem, který ovlivnil faunu v neogénu, byl vývoj druhů spásajících trávu na savanách. Na její spásání se postupně adaptovali někteří býložraví savci (lichokopytníci, sudokopytníci). Zajímavou větev představuje vývoj v Jižní Americe, která byla relativně izolovaná od okolního světa. Přinesla mnoho životních forem: rody Litopterna (v podstatě kombinace velblouda a koně), Notoungulata.

Vyvíjí se řada druhů šelem, např. dnes již vyhynulí šavlozubí tygři nebo jeskynní medvědi. Objevují se chobotnatci i kytovci. Z prvních primátů se koncem neogénu vyvíjejí předkové člověka. Mezi prvními to jsou australopithekové v Africe s jejich adaptací na chůzi po dvou končetinách (bipedie). Předchůdci rodu Homo vyrábějí kamenné nástroje, z tohoto důvodu se období začínající právě tímto počátkem užívání kamenných nástrojů v historii nazývá paleolit.

Ke konci pleistocénu na konci poslední doby ledové – würmu dochází k vymírání řady druhů velkých savců, např. mamutů, obřích jelenů, srstnatých nosorožců a dalších. Předmětem spekulací je vliv člověka na tomto procesu. Vzhledem k tehdejšímu řídkému lidskému osídlení lze však příčinu vymírání spíš vidět v celkové globální změně klimatu.[4]

Během poslední doby ledové vymírá člověk neandrtálský a homo sapiens sapiens tak zůstává posledním příslušníkem rodu homo. Od primitivních kultur lovců mamutů v paleolitu, přes kultury lovců sobů v mezolitu člověk objevuje v neolitu zemědělství. Na konci neolitu poznává možnosti využití kovů a díky tomu se po celém světě objevují nové vyspělé lidské kultury nebo celé civilizace.

Flóra

Vymírání na konci křídy postihlo i rostlinstvo. Vyhynuly hlavně některé skupiny nahosemenných rostlin, zvláště cykasorostů a gingorostů. Svého největšího rozvoje dosáhly krytosemenné rostliny, které dominují suchozemské flóře dodnes. Velký rozvoj však stále zažívají i borovicorosty, které místy dominují zvláště v chladnějších oblastech (tajga, vysoká pohoří).

V třetihorách bylo klima teplé bez zalednění, díky čemu rostly subtropické lesy téměř na celém území Evropy. Nástup čtvrtohorních zalednění a jejich vícenásobné střídání s dobami meziledovými způsobil obrovskou zátěž pro evropskou flóru. V dobách ledových se většina rostlin soustředila na nejjižnějších poloostrovech kontinentu (Pyrenejský, Apeninský a jih Balkánu), které svojí rozlohou nejsou velké. V dalším pronikání na jih jim částečně bránilo Středozemní moře. Změny klimatu spojené se soustředěním druhů na omezeném území způsobovaly opakované vymírání mnohých druhů a ochuzování evropské flóry mírného pásma. Ta byla sice částečně doplněná hlavně z Asie, ale dodnes je druhově chudší než asijská nebo severoamerická (pro jejich flóry zalednění představovala menší zátěž, protože na rozdíl od Evropy pronikání druhů na teplejší jih nebránilo v Asii ani v Severní Americe žádné moře).

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kenozoikum na slovenské Wikipedii.

  1. Paul R. Renne, Ignacio Arenillas, José A. Arz, Vivi Vajda, Vicente Gilabert & Hermann D. Bermúdez (2018). Multi-proxy record of the Chicxulub impact at the Cretaceous-Paleogene boundary from Gorgonilla Island, Colombia. Geology. doi: https://doi.org/10.1130/G40224.1
  2. SOCHA, Vladimír. Karnská pluviální epizoda. DinosaurusBlog [online]. 21. září 2020 [cit. 2021-05-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-09-21. (česky)
  3. Platná mezinárodní stratigrafická tabulka
  4. Kdo zavinil vyhynutí mamutů?[nedostupný zdroj]

Související články

Externí odkazy
Fanerozoikum
Předchůdce:
mezozoikum		 66 Ma–0 Ma
Kenozoikum		 Nástupce:
–
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.