Salmové (Wigerichovci)

Hrabata ze Salmu byla velmi starým šlechtickým rodem pocházejícím z rodu hrabat z Lucemburku z rozvětvené rodiny Wigerichovců. Od 11. do konce 16. století vládla hrabství Salm v dnešní Belgii a Alsasku-Lotrinsku. Rod se psal podle rodového hradu Vielsalm v belgických Ardenách. Koncem 12. století, poté, co Salmové získali statky v oblasti Vogéz, nechali tam založit nový hrad s rodovým jménem Salm. Po vymření hlavní větve rodu r. 1416, resp. 1600 přešlo hrabství i titul sňatkem na další šlechtické dynastie. Vedlejší větev Salm-Neuburg získala četné statky na Moravě i ve východních Čechách a vymírá po meči teprve r. 1784. Vedle hrabat ze Salmu, hrabat ze Salm-Blamontu a hrabat ze Salm-Neuburgu existuje či existoval ještě rod Salmů z rodu „Pustinných a porýnských hrabat“, rod Salm-Vianden a rod Salm-Reifferscheidt. Tyto tři rody ale získaly jméno Salmů skrz sňatky nebo dědictví a nepocházejí přímo, tedy v mužské linii, z rodu Wigerichovců. Rod Salm byl ve své hlavní větvi po celou dobu svého trvání výhradně katolický, vedlejší větev Salm-Neuburg přešla v polovině 16. století k luterství, ale počátkem 17. století, ještě před Bílou horou se vrátila ke katolické víře.

Salmové (Wigerichovci)
Rodový erb
ZeměČeské království České království Svatá říše římská
Lucemburské hrabství
Lotrinské vévodství
Moravské markrabství
Rakouské arcivévodství
Uherské království
Mateřská dynastieWigerichovci
Titulyříšská hrabata
ZakladatelGiselbert ze Salmu
Rok založení1036
Konec vlády1784
Poslední vládceKarel Vincent ze Salm-Neuburgu
Současná hlavanení (rod vymřel)
Větve rodu
  • Salm
  • Salm-Rheineck
  • Salm-Obersalm
  • Salm-Püttlingen
  • Salm-Badenweiler
  • Salm-Blankenberg
  • Salm-Neuburg
Hrabství Dolní Salm (tmavě hnědě) a hrabství Vianden (zeleně, jižně od Dolního Salmu) kol. r. 1400

Původ rodu
Zpodobnění německého vzdorokrále Heřmana Lucemburského ze Salmu na radnici v Eislebenu

Prvním známým příslušníkem rodu je Wigerich (snad 886 – před 919), župní hrabě (německy Gaugraf) v Bidgau a falckrabí lotrinský (pozdější Rýnská Falc). Byl nejspíše synem ardenského župního hraběte Odoacara/Regniera a manželem jakési Kunigundy (888 či 895 – po 923), jejíž matkou byla princezna Ermentrud Franská (* kol. 870), dcera neustrijského krále Ludvíka II. Wigerich a jeho potomci byli leníky vévodů z Lotharingie (Lotrinska) a posléze získali řadu statků v oblasti pomezí dnešní Belgie, Francie a Německa Stali se také mj. župními hrabaty ardenskými, henegavskými a brabantskými, hrabaty z Verdunu, markrabími antverpskými, hrabaty z Baru a nakonec i horno- a dolnolotrinskými vévody. Wigerichův nejmladší syn Siegfried († 998) se stal prvním hrabětem z Lucemburku, i když se sám tituloval ještě jen jako župní hrabě z Moselgau (Moselské župy). Siegfried byl rovněž fojtem (světským ochráncem) opatství sv. Wilibrorda v Echternachu a sv. Maximina v Trevíru. Siegfried vešel do dějin nejvíce jako podporovatel císařovny-regentky Theofanu. a otec císařovny-manželky Kunhuty[1] Siegfriedův prvorozený syn, Jindřich I. († 1026), se stal vévodou bavorským a otcovy statky zdědil druhorozený Bedřich I. († 1019). Bedřichův nejstarší syn Jindřich II. († 1047) zdědil po bezdětném strýci Bavorské vévodství, druhorozený Bedřich II. († 1065) zdědil po příbuzných Dolnolotrinské vévodství, třetí Adalbero († 1072) se stal biskupem v Metách a nejmladší Giselbert (†1056 či 1059) zdědil bývalé župní hrabství Moselgau a od r. 1036 se psal již jako hrabě ze Salmu. Hrad, který byl centrem nového hrabství, stál v oblasti, kde se již od 5. století těžilo zlato. Za Giselbertovy vlády, v letech 1034 a 1035 jsou v okolí listinně doloženy majetkové převody mezi Giselbertem a opatstvím ve Stavelotu (něm. Stablo)[1] Starší z Giselbertových dvou synů, Konrád I. († 1086), se jako první z rodu psal jako hrabě lucemburský. Mladší syn Heřman Lucemburský, v rodové linii vedený jako Heřman X. († 1088), se stal hrabětem ze Salmu a vlastním zakladatelem rodu Salmů. Byl také německým vzdorokrálem jako protivník Jindřicha IV., císaře Svaté říše římské.

Horní Salm (růžově uprostřed), panství Blamont (zeleně, záp. od Horního Salmu) a panství Püttlingen (hnědě nahoře) kol. r. 1400

Hrabata na Salmu, Horním Salmu a hornosalmském Badenweileru

Hrabství Salm

Heřman X. ze Salmu se r. 1081 nechal v Ochsenfurtu provolat švábskou a saskou šlechtou za římsko-německého krále v době, kdy právoplatný císař, Jindřich IV., pobýval v Itálii. Téhož roku byl Heřman v Goslaru korunován z rukou mohučského arcibiskupa, a stal se tedy vzdorokrálem.[1] Heřmanův bratr Otto (1059–1150), který se rovněž tituloval jako hrabě ze Salmu, se stal postupně rýnským falckrabím, hrabětem z Rheinecku a hrabětem z Bentheimu. Jeho větev však vymřela již jeho synem Ottou II. († 1148/1149), který se již psal jako hrabě z Rheinecku a ne jako hrabě ze Salmu, a který byl zavražděn stoupenci Hermanna ze Stahlecku, který s ním zápasil o Rýnskou Falc. Syn římského krále Heřmana ze Salmu, hrabě Heřman II., se zřejmě účastnil královské volby Konráda III. roku 1125 a oproti otci vsadil opět na spolupráci s panovnickou dynastií.[1] Jeho bratr Jindřich I., hrabě ze Salmu a Langensteinu (cca 1105–1163), získal statky ve Vogézském pohoří, která koupil od opata kláštera v Sennones, budoucí Hrabství Horní Salm (německy Obersalm). Heřman II. dělí rodový majetek mezi svého bratra Jindřicha I. Jindřicha II. a svou dceru Alžbětu († po 1200) provdanou za hraběte Bedřicha II. z Viandenu († 1187) z rodu, který byl spřízněn se samotnými Kapetovci,[1] Jindřich II. (cca 1160–1200 či 1204), který zdědil po otci Jindřichu I. Horní Salm a rozšířil jej ještě o panství Viviers, založil větev na Horním Salmu a zajistil tak pokračování rodu. Jeho starší syn, Jindřich III. († 1246) postavil v letech 1205–1215 v Horním Salmu nový hrad s rodovým jménem Salm. Vyplacením místních lenních pánů, knížat-biskupů v Metách, získalo Hornosalmské hrabství mezi lety 1250 a 1258 říšskou bezprostřednost. Mladší ze synů, Frederik I., se musel obejít jen s menší částí dědictví a odešel proto na západ, kde založil lotrinskou větev pánů z Blamontu (německy Blankenberg), jež vymřela po meči Ludvíkem z Blamontu v roce 1515).[2] Naproti tomu dcera Heřmana II., Alžběta, provdaná za Bedřicha II., hraběte z Viandenu, zdědila statky v Ardenách a na lucemburském pomezí se starým rodovým hradem Vielsalm, kde vzniklo tzv. Hrabství Dolní Salm (německy Niedersalm, jméno jej odlišovalo od Horního Salmu), ve kterém napříště vládla „nepravá“ větev Salmů, hrabata ze Salm-Viandenu. Do rodu Viandenů se provdala i hraběnka Mechthilda († 1200), dcera Jindřicha I. ze Salmu, jejímž manželem se stal viandenský hrabě Bedřich III.[1] Potomci Bedřicha II. z Viandenu a Alžběty ze Salmu vládli v Dolnosalmském hrabství do roku 1416, kdy rod vymřel a hrabství přešlo závětí na nejbližší příbuzné, na urozené pány z Reifferscheidtu a Dycku, kteří založili nový rod Salm-Reifferscheidtů.

Hrad Salmchâteau v ardenském Vielsalmu, původní sídlo rodu
Související informace naleznete také v článcích Salm-Reifferscheidtové a Salm-Reifferscheidt-Raitz.

Hrabství Horní Salm
Zřícenina hradu Salm v La Broque ve Vogézách, založeného poč. 13. stol. jako sídelního hradu Hornosalmského hrabství

Větev na Horním Salmu založil syn Jindřicha I., Jindřich II. Jeho syn Jindřich III. († 1246), postavil v l. 1205–1215 nový hrad s rodovým jménem Salm. Vyplacením místních lenních pánů, knížat-biskupů v Metách, získalo vogézské panství mezi lety 1250 a 1258 říšskou bezprostřednost a stalo se říšským hrabstvím Horní Salm. Rodová linie pokračovala v osobě Jindřicha IV. († 1292/93), který se roku 1242 oženil s Laurou († 1269), dcerou hraběte z Blieskastelu, dědičkou říšského hrabství (též zvané jen panství) Püttlingen v severním Lotrinsku (dnes Puttelange-aux-Lacs v departementu Mosele), říšské panství Hunolstein (v roce 1280 se stalo trevírským arcibiskupským lénem a roku 1296 bylo arcibiskupům prodáno) a trevírského arcibiskupského léna Bernkastel (prodáno arcibiskupům ještě za života Jindřicha IV.).[3] Teprve z dob synů a vnuků Jindřicha IV., přesně z let 1307–1362 máme doloženy první stopy po rodovém hradu Vielsalm. Starší opevnění a hradní budovy jsou pravděpodobné, avšak nejisté.[1] Po smrti Jindřicha IV., následoval na hraběcím stolci jeho syn Jan I. († 1330) a po něm vnuk Simon I. († 1346), který zdědil většinu salmských panství, zatímco jeho mladší bratr Mikuláš († 1343) zdědil Püttlingen a Viviers, ovšem jím založená rodová větev vymřela již Mikulášovým jediným synem, Janem III. ze Salm-Püttlingenu († 1368) a statky znovu připadly hlavní rodové linii. Syn Simona I. z hlavní větve Jan II. († cca 1400), se oženil se s Phillipou z Falkenburgu, vdovou po Gotfriedovi z rodu hrabat z Loonu, následníkovi v hrabství Chiny. Sňatkem tak v roce 1358 zdědil následnická práva na hrabství Chiny, které se ovšem aktuálně nacházelo v rukou pánů z Heinsbergu – dědiců po chinyjské větvi Loonů. Svá dědická práva na Chiny ovšem Jan II. roku 1362 prodal Arnoldovi (fr. Arnoul) z Rumigny, který je opět r. 1364 postoupil za finanční kompenzaci vévodovi Václavu Lucemburskému. Přestože Jan II. v Chiny nikdy fakticky nevládl, nesl v letech 1358–1364 titul zdejšího hraběte, dokud nebyl vévodou Václavem přinucen se titulu vzdát.[4] Janův syn, Simon II. († 1397) získal r. 1396 svobodné říšské panství Ravenstein v dnešním Nizozemsku, ovšem již následující rok bylo panství ztraceno a po bitvě u Kleverhamme přešlo na hrabata z Kleve a Marky. Vnoučata Jana II., Johanna (Jeanette) a její bratranec Jan VI. (1431–1485) si v r. 1475 opět rozdělili Hornosalmské hrabství. Jan VI. zdědil západní část hornosalmského hrabství kolem Badenweileru/Badonvilleru, dále panství Blamont a lotrinské panství Viviers, zatímco Johanna († 1496) východní část Horního Salmu ve Vogézách i s hradem Salm a městem Sennones a také říšské hrabství/panství Püttlingen.[5] Johanna se r. 1459 provdala za Jana V., „pustinného a porýnského hraběte“ (německy Wild- und Rheingraf) ze Steinu a na Dhaunu a Kyrburgu (1436–1495),[6] který tímto sňatkem získal dědičný titul hraběte ze Salmu.

Související informace naleznete také v článku Salmové (Pustinná a porýnská hrabata).

Hrabství Salm-Badenweiler

Jan VI. ze Salmu, vládce na zbytku Horního Salmu spojuje svou kariéru s dvorem lotrinských vévodů a stává se lotrinským nejvyšším dvorským maršálkem, také získává titul barona z Viviers v Lotrinském vévodství. Janovým dědicem zbytkového hrabství Horní Salm, tzv. hrabství Salm-Badenweiler (dnes Badonviller ve Francii), se stává jeho nejstarší syn, Jan VI. († 1505), zatímco druhorozený ze tří synů, Niklas (Mikuláš) vstupuje do císařské armády a zakládá větev Salm-Neuburg. Janovi VII. († 1548), synu Jana VI. z hlavní rodové linie, se podaří získat úřad nejvyššího lotrinského maršálka pro rod dědičně. Ovšem již v osobě jeho nejstaršího syna, Jana VIII. († 1600), který se stal mj. guvernérem lotrinského města Nancy, rod vymírá po meči a Jan VIII. odkazuje své bezprostřední říšské statky Lotrinskému vévodství. Posledním členem hlavní větve rodu vůbec je pak Kristina Kateřina (1572–1632), dcera Janova nejmladšího bratra Paula (zem. 1584), která se provdala za vévodu Františka II. Lotrinského. S ní hlavní rodová pošlost vymírá r. 1632 také po přeslici.

Hrabata ze Salm-Neuburgu
Pohled na Hrabství Neuburg na Innu od Georga Matthäuse Vischera z roku 1674.

Pokračování rodu však zajistil císařský polní maršálek, Niklas ze Salmu. Ten se proslavil ve vojenských službách císařům Maxmiliánovi I. a Karlu V., kde se vyznamenal např. v bitvě u Pavie, kde se císařským podařilo zajmout francouzského krále Františka I. nebo při prvním tureckém obléhání Vídně r. 1529. V r. 1502 získal sňatkem panství Marchegg na Moravském poli. Niklasův mladší syn Wolfgang (1514 – 5. 12. 1555) byl zvolen knížetem-biskupem pasovským, zatímco starší syn Mikuláš (II.) (1503 – 5. 7. 1550), pokračovatel rodu a stejně jako otec válečník na tureckém bojišti, se stal habsburským místodržícím a polním hejtmanem v Uhrách. Roku 1528 získal od krále Ferdinanda říšské bezprostřední hrabství Neuburg am Inn jako rakouské léno. V letech 1543–1549 držel hrad s panstvím v Trenčíně.

Po hrabství Neuburg se pak on i jeho potomci psali jako hrabata ze Salm-Neuburgu a rod držel Neuburg až do r. 1654.

Socha Niklase ze Salmu na vídeňském Rathausplatzu (autor: Mathias Purkartshofer), 1867

Syn Mikuláše II., Mikuláš III. (cca 1529 – 26. 11. 1580), dvorní a komorní rada a také vojenský velitel pevnosti Kanizsa, získal r. 1567 český inkolát.[7] Obě jeho manželství však zůstala bez potomků a pokračování rodu musel zajistit Mikulášův strýc Julius I. (11. 11. 1531 – 2. 7. 1595), který sám získal r. 1576 český inkolát a dokonce se stal moravským zemským hejtmanem. Roku 1594 zakoupil na jižní Moravě panství Velké Pavlovice a Hodonín od Jana z Lipé. Juliův nejstarší syn, hrabě Weichard (1575–1617) r. 1600 vyměnil obě panství s baronem Istvánem Illesházym za panství Tovačov na střední Moravě a sumu peněz.[6] Tovačov byl totiž více vzdálen od oblasti tureckých nájezdů, od kterých si Weichard přál své statky ušetřit.[8] Jeho syn, Julius II. (1600–1654), kterému se podařilo za třicetileté války ubránit hrad Tovačov před Švédy, byl oddaným služebníkem císařů Ferdinanda II. a Ferdinanda III. První z obou císařů zmínil v Obnoveném zřízení zemském Julia mezi pěti privilegovanými českými rody, jimž mělo dědičně náležet v dvorské hierarchii postavení hned za knížaty, dvorskými úředníky, zemskými úředníky z panského stavu a čtyřmi rody, jimž bylo obdobné privilegium uděleno již roku 1625.[9][10] Od druhého z císařů Julius obdržel 11. října 1637 v Kaiserebersdorfu u Vídně české potvrzení svého hraběcího stavu.[11] Téhož roku zakupuje od knížete Maxmiliána z Ditrichštejna panství Kralice. V Olomouci si nechal postavit velkoryse řešený pozdně renesanční palác, sloužící napříště za hlavní rodovou rezidenci. Sám se stal nejvyšším moravským sudím a poté i moravským zemským hejtmanem.[12] Kariéra jeho syna, Ferdinanda Julia (1650–1697), již byla skromnější, stal se jen přísedícím moravského zemského soudu a r. 1674 krajským hejtmanem Olomouckého kraje za panský stav. Protože nezanechal mužského potomka, určil před svou smrtí za dědice Arnošta Leopolda Ignáce (1683 – 1. 1. 1722) z vedlejší větve rodu.

Tu založil Arnoštův děd, hrabě Karel (1604–1662), mladší bratr Julia II., který po bratrově smrti v r. 1654 zdědil hrabství Neuburg, zatímco Juliův syn Ferdinand Julius se stal dědicem moravských a rakouských panství. Karel ovšem ihned po bratrově smrti Neuburg prodává hraběti Jiřímu Ludvíkovi ze Sinzendorfu za 400 000 zlatých. V osobě Arnošta Leopolda se obě větve rodu znovu spojily, ovšem, protože byl Arnošt v r. 1697 ještě nezletilý, spravoval za něj jeho statky zpočátku otec, František Leopold Ignác (1648 – 11. 11. 1702). Arnošt rozšiřuje rodový majetek o panství Velké Opatovice, které za 34 000 zlatých koupil od hraběnky Věžníkové. Arnoštův syn Karel Otto Salm-Neuburg (14. 5. 1709 – 8. 12. 1766) se již natolik integroval do českého, resp. moravsko-slezského prostředí, že ve všech třech svých manželstvích pojal za choť členky starých zemských rodů. Roku 1737 si bere hraběnku Marii Antonii Wengierskou z Ungerschütz (1721 – 18. 7. 1744), r. 1746 se žení s hraběnkou Marií Annou Zárubovou z Hustířan (zem. 1753) a r. 1755 s hraběnkou Marií Arnoštkou Pruskovskou z Pruskova (1722–1806). Významně také rozšiřuje rodovou pozemkovou základnu na Moravě. Buduje souvislý územní komplex na tzv. „Malé Hané“, kde postupně kupuje panství Jaroměřice a Jevíčko, obě poblíž Velkých Opatovic. Druhým sňatkem získává východočeské panství Svojanov s pobořeným hradem. Dědictvím po strýci Jakubu Arnoštovi, hraběti z Lichtenštejn-Castelcornu, knížeti-arcibiskupovi salcburském, dědí r. 1747 panství Hertwigswalde v pruském Kladsku, ke kterému patří i ves Bílá Voda na české straně hranice a na Moravě také panství Malenovice s hradem.[13] Jediný syn Karla Oty (narozený z prvního manželství), Karel Vincenc Salm-Neuburg (9. 5. 1744 – 12. 5. 1784) vedl velmi nákladný život, na jehož zajištění nestačily ani poměrně rozsáhlé rodové majetky. Nechal adaptovat a upravit malenovický hrad, na kterém provedl první přestavby již jeho otec, ovšem za hlavní rezidenci si zvolil zámek v Pohořelicích, na malenovickém panství, který si nechal sám v l. 1770–1780 nákladně zbudovat.[14] Postupně rostoucí finanční obtíže byly navíc provázeny skutečností, že hrabě zplodil pouze tři dcery a žádného syna, čímž rod přišel o pokračovatele, neboť Karel Vincent byl posledním mužským Salm-Neuburgem. Když se r. 1795 mladší dvě z Karlových dcer provdaly, mizí navždy i rodové jméno Salm-Neuburg. Poručníci dcer po dohodě s nimi roku 1797 prodávají rodové statky aby bylo možno splatit obrovské dluhy po Karlu Vincentovi. Panství Velké Opatovice, Jevíčko a Jaroměřice přechází mocí rodového fideikomisu na dědický rod Salm-Reifferscheidt-Raitz.[15] Po přeslici rod vymírá s nejstarší dcerou Marií Antonií (16. 4. 1766 – 31. 3. 1840), provdanou hraběnkou Černínovou z Chudenic.

Majetek větve Salm-Neuburg

Panství na Moravě

Panství v Čechách

Panství v Rakousku

Panství v Kladsku

  • Panství Hertwigswalde (dnes Doboszowice) 1747–1795 (1797)

Panství ve Slezsku

Panství ve Svaté říši římské

  • Svobodné hrabství Neuburg na Innu (dnes v Bavorsku) 1528–1654

Panství v Horních Uhrách

  • Pohled na zámek v Tovačově od Hradeckého rybníka
  • Zámek Hodonín – dnešní stav
  • Hrad Malenovice od příjezdové cesty
  • Zámek Jaroměřice
  • Zámek Jevíčko
  • zámek Štáblovice
  • Zámek Velké Opatovice postavený Karlem Otou ze Salm-Neuburgu
  • Zámek Pohořelice
  • Hrad Svojanov
  • Hrad v Orthu an der Donau
  • Hrad Kreuzenstein (koncem 19. století zcela přestavěný novogoticky)
  • Zámek Marchegg, od doby Salmů přestavěný v duchu pozdního baroka
  • Bývalý palác Salmů ve Vídni po klasicistní přestavbě Pallaviciniů
  • Hrad Trattenegg v roce 1670 (dnes zbořený) na mědirytině G. M. Vischera
  • Hrad v Neuburgu na Innu; vpravo předhradí, vlevo hradní jádro
  • Hrad Trenčín

Významné osobnosti rodu

Rodový erb

Erb rodu Salmů je takzvaně „mluvící“. V červeném poli jsou dva odvrácení stříbrní lososi, přičemž losos se v Plattdeutsch řekne „Salm“. Název prý pochází od skutečnosti, že lososi, migrující proti proudu řek doplouvali pravidelně až pod hrad Vielsalm, kolébku rodu.[12] Štít je dále poset stříbrnými kříži, které jsou kombinací petrského a křížkového kříže.[19] Poté, co Salmové přesídlili do Horního Salmu, změnili tyto kříže ve svém erbu na zlaté řecké kříže (tento znak Hornosalmského hrabství posléze převzali do svého erbu Salmové z rodu „Wild- und Rheingrafen“. Větev Salm-Neuburg užívala erbovní štít čtvrcený, kde vedle původního znaku hrabství Horní Salm přibyl též znak hrabství Neuburg na Innu: na stříbrném poli červený gryf držící zajíce.[12]

  • Původní rodový erb
  • Znak hrabství Chiny
  • Starší erb hornosalmské linie po rozdělení rodu
  • Novější erb hornosalmské linie po rozdělení rodu
  • Erb větve ze Salm-Blamontu (Blankenbergu)
  • Erb větve na Püttlingenu a Viviers
  • Znak panství Ravenstein
  • Znak hrabství Neuburg
  • Kombinovaný erb rodu Salm-Neuburg
  • Znak hrabství Neuburg na vnější bráně tamního hradu

Příbuzenstvo

Odkazy

Reference
  1. RAPIN, Jan. Zámek Lipová & Salmové. 1. vyd. Stehelčeves: Via Tempora Nova, 2015. 52 nečíslovaných s. ISBN 978-80-906136-0-7. S. nestránkováno.
  2. Blamont bylo panství pod lenní svrchovaností pánů z Neufchatêlu, od nichž přešlo roku 1477 pod lenní svrchovanost knížat-biskupů basilejských. Geograficky ale leželo uprostřed Lotrinského vévodství.
  3. Dějiny hradu Landshut v Bernkastelu [online]. [cit. 2016-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-17. (německy)
  4. Versuch einer statistisch-geographischen Beschreibung des Grossherzogthums Luxemburg. 1. vyd. Luxemburg ?: Königlich-Grossherzoglich luxemburgisches Athenäum, 1840. 58 s. (Programm angesehen am Schlusse des Schuljahres 1839-1840). Dostupné online. S. 15. (německy) Psáno švabachem.
  5. Encyclopedie Methodique. 1. vyd. Paris: Chez Panckoucke, 1788. 812 s. Dostupné online. Heslo Puttelange (le comté de), s. 803. (francouzsky)
  6. MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. 1. vyd. Praha: Argo, 2010. ISBN 978-80-257-0027-3. S. 198.
  7. PLAČEK, Miroslav a kol. Hodonín. Dějiny města do roku 1948. 1. vyd. Hodonín: Město Hodonín, 2008. 559 s. ISBN 978-80-254-2100-0. S. 151.
  8. Hodonín..., s. 151
  9. Rozhodnutím císaře Ferdinanda II., zaneseném v Obnoveném zřízením zemském byla stanovena hierarchie české šlechty u dvora následovně: vévodové (dle data povýšení na vévodu), knížata (dle data povýšení na knížete), čtyři šlechtici mimořádně zasloužilí o habsburskou věc dle znění privilegia z roku 1625 (hrabě Vilém Slavata, hrabě Jaroslav Bořita z Martinic, Adam ml. z Valdštejna a hrabě Maxmilián z Trautmannsdorfu, pouze Slavata ovšem měl tuto pozici garantovanou dědičně v linii prvorozených synů), dvorští úředníci z řad vyšší šlechty spolu s tajnými rady (dle stáří příslušnosti rodu k panskému stavu), vyšší zemští úředníci z panského stavu (dle hierarchie úřadů), prvorození potomci privilegovaných z r. 1625 (s výjimkou potomků Slavatových), pět šlechticů a jejich potomků v prvorozenecké linii privilegovaných v Obnoveném zřízení zemském na základě zásluh o habsburskou dynastii (v pořadí hrabě Zdeněk ze Žampachu, hrabě Václav z Vrbna, hrabě Julius ze Salmu, Jan Zikmund z Thunu a Kryštof Pavel z Lichtenštejn-Castelcornu, jejich potomci v linii prvorozenců měli mít stejné pořadí), ostatní hrabata (podle data udělení hraběcího titulu), ostatní starožitné panské rody (dle data přijetí do panského stavu), ostatní novožitné panské rody (také dle data přijetí) atd.
  10. MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500-1700). 1. vyd. Praha: NLN, 2004. 1060 s. ISBN 80-7106-312-6. S. 81–82; 721-722 (pozn. č. 127).
  11. DOERR, August von. Der Adel der böhmischen Kronländer, ein Verzeichnis derjenigen Wappenbriefe und Adelsdiplome welche in den Böhmischen Saalbüchern der Adelsarchives im k.k. Ministerium des Innern in Wien eingetragen sind.. 1. vyd. Prag: František Řivnáč, 1900. 396 s. Dostupné online. S. 120.
  12. Článek Salm-Neuburgové na Malé Hané [online]. [cit. 2018-03-17]. Dostupné online.
  13. POKLUDA, Zdeněk. Malenovice. 2. vyd. Zlín: Muzeum jihovýchodní Moravy, 2005. 28 s. ISBN 80-903411-8-7. S. 20.
  14. POKLUDA..., s. 20
  15. Genealogisches Staats-Handbuch. 1. vyd. Frankfurt am Main: Franz Varrentrapp, 1835. Dostupné online. S. 659. (německy)
  16. Salmův palác na hrady.cz [online]. Dostupné online.
  17. Salmovský dům na hrady.cz [online]. Dostupné online.
  18. KÖBLER, Gerhard. Historisches Lexikon der deutschen Länder. 2. vyd. München: C. H. Beck München, 1989. 639 s. ISBN 3-406-33290-0. S. 393. (německy)
  19. Použita heraldická terminologie vycházející z knihy: BUBEN, Milan, Encyklopedie Heraldiky, Libri: Praha, 1994, 1. vydání, ISBN 80-901579-4-7, 420 s., s. 198-199

Externí odkazy

Literatura
  • PLAČEK, Miroslav a kol. Hodonín: dějiny města do roku 1948. Vyd. 1. Hodonín: Město Hodonín, 2008, 559 s., ISBN 978-80-254-2100-0, s. 150–155
  • POKLUDA, Zdeněk. Hrad Malenovice. 2. vyd. Ve Zlíně: Muzeum jihovýchodní Moravy, 2005, 28 s., ISBN 80-903411-8-7, s. 20–21
  • RAPIN, Jan, Zámek Lipová & Salmové, Stehelčeves: Via Tempora Nova z.s., 2015, 52 nečíslovaných stran
  • MIKULE, Stanislav a ZAJÍCOVÁ, Květa. Komu patří erb v tovačovské zámecké kapli?. Genealogické a heraldické informace 2009, 2010, 14 (29), s. 119–122.
  • ŠOPÁK, Pavel.  Typologické aspekty zámecké architektury první poloviny 18. století v tzv. Moravských enklávách ve Slezsku (příklad Štáblovic a Deštného) in Sborník k 70. narozeninám Prof. PhDr. Dušana Uhlíře, CSc. 1. vyd. Opava : Slezská univerzita v Opavě, 2007, ISBN 978-80-7248-448-5, s. 233–244
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.