František II. Lotrinský

František se narodil v Nancy jako nejmladší ze tří synů Karla III., vévody lotrinského, a jeho manželky Claude Francouzské, dcery francouzského krále Jindřicha II.

Jako vnuk francouzského krále Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské byl spřízněn s rody Valois a Guise. Jako princ lotrinský byl švagrem kurfiřta Maximiliána I. Bavorského a toskánského velkovévody Ferdinanda I. Medicejského. Při vědomí slabin svého dědice jmenoval otec Františka generálním místodržitelem u vévodských stavů v době svých cest do Francie v roce 1594, když jednal o míru s francouzským králem Jindřichem IV. Díky míru s Francií se mladý princ stal guvernérem a generálním místodržitelem francouzského krále ve městech Toul a Verdun, fakticky pod francouzským protektorátem od roku 1552.

Nakrátko působil jako generalissimus v Benátské republice. Tehdy se neúspěšně ucházel o ruku Marie Medicejské, neteře toskánského velkovévody (později se provdala za Jindřicha IV.)..Od září do října 1606 byl František v zastoupení svého otce na diplomatické misi v Anglii..

Roku 1608 zemřel vévoda Karel III., zanechav trůn nejstaršímu synu Jindřichovi II. Téhož roku se narodila Nicole Lotrinská, první životaschopné Jindřichovo dítě. František a jeho potomci tím přestali být dědici obou vévodských stolců. Již tak mocný král Francie zamýšlel provdat budoucí lotrinskou a barskou vévodkyni za svého syna, budoucího Ludvíka XIII, čímž by se Lotrinsko a Barrois přirozeně a legitimně připojily k francouzské koruně. Král Jindřich byl zavražděn v roce 1610, jeho vdova Marie Medicejská (o niž se František předtím marně ucházel) se stala regentkou a vazbu na Lotrinsko vyměnila za spojenectví se Španělskem.

František si přál, aby se budoucí vévodkyně provdala za jeho nejstaršího syna, prvního následníka v mužské linii. Vévoda Jindřich II. však chtěl svoji třináctiletou dceru provdat za svého favorita Louise de Guise, nadaného barona z Ancerville. navzdory jeho četným přednostem příbuzenství s lotrinským rodem narazila tato volba na odpor vévodské rodiny, vysoké lotrinské šlechty a celého dvora; levoboček zesnulého kardinála de Guise přece jen nebyl legitimním princem.

V roce 1621, znesvářen s bratrem a toužící ukázat svoje rozčarování celé Evropě, hrabě vaudémontský s rodinou opustil vévodství a svěřil se do ochrany císaře. Vstoupil do císařského vojska, aby bojoval s německými protestanty. Jeho nejstarší syn Karel se ve věku pouhých šestnácti let vyznamenal v bitvě na Bílé hoře.

Oba bratři uzavřeli dohodu: vévodova dcera se provdala za svého bratrance Karla a vévodův favorit si vzal Františkovu dceru Jindřišku (Henriette), která dostala jako věno knížectví phalsbursko-lixheimské.

Vévoda Jindřich II. zemřel 31. července 1624 a protože nezanechal syna, ustanovil svou následnicí dceru Nicole Lotrinskou, provdanou za Karla z Vaudémontu, nejstaršího Františkova syna, a upřesnil, že Karlova moc pochází od jeho ženy. Ze sňatku měla vzejít nová dynastie, rod lotrinsko-vaudémontský; dědic ovšem nebyl na obzoru.

Tak začala vláda dvou spoluvladařů, šestnáctileté vévodkyně a jejího dvacetiletého manžela. Vladařka podepisovala dekrety, její manžel je kontrasignoval. Mince měly na líci profil vévodkyně, na rubu vévodův. Tato situace dráždila čilého mladíka, nesmířeného s rolí prince-chotě a toužícího vládnout sám. Otec František se rozhodl, že mu pomůže splnit přání.

Hodila se k tomu závěť Františkova pradědečka vévody René II. z roku 1506, podle níž byla obě vévodství dědičná pouze v mužském potomstvu (tento sálský zákon pro vévodství Lotrinské odpovídal tradici panství Svaté říše, z níž pocházelo; v Barském vévodství došlo již dvakrát k ženskému následnictví). Jindřich a jeho žena Markéta však zanechali pouze dcery. Soudní dvůr vévodství, nakloněný vaudémontskému hraběti, uznal pravost listiny a princ František se tak škodě své neteře stal věrohodným dědicem obou vévodství.

V listopadu 1625 František z Vaudémontu na základě uvedené závěti Reného II. vznesl nárok na obě vévodství. Lotrinské generální stavy uznaly nárok za oprávněný. Vévodkyně Nicole a vévoda Karel abdikovali a František z Vaudémontu se 21. listopadu 1625 stal vévodou. Přesídlil ze Salmu do Nancy a využil situace k zaplacení svých dluhů z vévodské pokladny. Pět dní nato abdikoval ve prospěch svého syna, který se tak stal vévodou Karlem IV.

Ten toho využil k odluce od manželky Nicole a bez úspěchu usiloval, aby papež manželství zrušil. Nakonec zašel tak daleko, že prohlásil křest Nicole neplatným a kněze, který ji křtil, obvinil z čarodějnictví a nechal jej upálit zaživa.

František, který v roce 1627 ovdověl, se poté věnoval správě svých hrabství Vaudémont a Salm. Roku 1632 intriky a nešťastná zahraniční politika jeho syna, stranící císaři Ferdinandu II., vedly k invazi vojsk mocného francouzského souseda do obou vévodství a jejich okupaci do konce století. Obyvatelstvo nesmírně trpělo pustošením za třicetileté války.,

Ve stejném roce někdejší vévoda lotrinský a barský, hrabě vaudémontský, markýz z Hattonchattel, hrabě ze Salmu a ze Chaligny, baron z Viviers, Ruppe, Brandebourgu, Turquesteinu a Monthureux-sur-Saône, zesnul tiše na svém zámku v Badonviller ve věku šedesáti let. Ve své závěti uvedl, že "nikdy netoužil nosit na tomto světě korunu."

Jiný jeho syn Mikuláš František (z Vaudémontu, Lotrinský), biskup a kardinál v Touls 1624-1634, se v lednu až dubnu 1634 stal vévodou lotrinským a barským, když po francouzské okupaci abdikoval Karel IV.

• 27. února 1572 — 25. listopadu 1625: Jeho Výsost, hrabě z Vaudemont
• 25. listopadu 1625 — 1. prosince 1625: Jeho Výsost, vévoda lotrinský
• 1. prosince 1625 — 14. října 1632: Jeho Výsost, hrabě z Vaudemont

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Nicholas Francis, Duke of Lorraine na anglické Wikipedii a François II de Lorraine na francouzské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František II. Lotrinský na Wikimedia Commons