Průjezdní úsek

V České republice pojem průjezdních úseků dálnic a silnic zavádí § 8 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Zastavěným nebo zastavitelným územím může dálnice nebo silnice vést, pokud se tím převádí převážně průjezdná doprava tímto územím. Není-li hranice území zastavěného nebo zastavitelného obsažena ve schválené územně plánovací dokumentaci, určí hranici souvislého zastavění pro tento účel podle stavebně technických podmínek území příslušný stavební úřad na návrh příslušného silničního správního úřadu a po předchozím projednání s obcí, o jejíž území jde. Stavebně technické podmínky pro určování hranic průjezdního úseku stanoví prováděcí předpis, a to § 4 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích. Podle něj vychází stavební úřad ze skutečného stavu souvislého zastavění podél komunikace, přičemž stavební mezery až do 200 m nepřerušují zpravidla souvislé zastavění. Vyhláška výslovně stanoví, že umístění dopravní značky označující obec nebo konec obce nemusí být totožné s hranicí průjezdního úseku dálnice nebo silnice. Je diskutabilní, zda vymezení hranice souvislého zastavění pro tento účel se provádí v rámci správního řízení, nebo jen neformálním přípisem. Na jednu stranu toto určení má dopad na práva a povinnosti, na druhou stranu je autorem komentáře k zákonu zpochybňována procesní subjektivita silničních správních úřadů nižších stupňů.[1]

Těleso průjezdního úseku silnice je ohraničeno šířkou vozovky s krajnicemi mezi zvýšenými obrubami chodníků, zelených pásů nebo obdobných ploch. Na náměstích a podobných prostranstvích je šířkou průjezdního úseku šířka pruhu odlišeného od okolního povrchu druhem nebo materiálem vozovky nebo plochými rigoly, a není-li ani jich, šířka pruhu odpovídající šířce vozovky s krajnicemi navazujících úseků silnice. V ostatních případech je průjezdní úsek dálnice nebo průjezdní úsek silnice ohraničen obdobně jako v úsecích mimo zastavěné území. Šířka průjezdního úseku dálnice nebo průjezdního úseku silnice celništěm na hraničním přechodu odpovídá šířce vozovky s krajnicemi navazujících úseků dálnice nebo silnice. (§ 11 odst. 3 a 4 zákona č. 13/1997 Sb.)

V průjezdním úseku dálnice nebo silnice se liší zákonné vymezená součástí a příslušenství pozemní komunikace. V průjezdním úseku jejich součástí nejsou zábradlí a obdobná zařízení (s výjimkou těch, které jsou součástí mostu nebo zdi), dále zábradlí, řetězy a jiná zařízení pro zajištění a zabezpečení přechodů pro chodce, veřejné osvětlení a světelná signalizační zařízení sloužící k řízení provozu. (§ 14 odst. 1 zákona 13/1997 Sb.)

Chodníky podél průjezdního úseku silnice tedy zpravidla jsou samostatnými místními komunikacemi, přičemž zábradlí, veřejné osvětlení a světelná signalizační zařízení k řízení provozu na průjezdním úseku silnice jsou zpravidla rovněž vlastnictvím obce.

Vlastník nemovitosti sousedící s průjezdním úsekem silnice (podobně jako u místní komunikace) v zastavěném území obce je v nezbytně nutných případech povinen za jednorázovou úhradu strpět zřízení věcného břemene na své nemovitosti spočívajícího v umístění veřejného osvětlení, dopravních značek, světelných signálů, dopravních zařízení a zařízení pro provozní informace a tabulek s označením místních názvů. Rozhodnutí o zřízení věcného břemene a o výši úhrady vydává příslušný silniční správní úřad u dopravních značek, světelných signálů, dopravních zařízení a zařízení pro provozní informace na základě stanovení místní úpravy provozu na pozemních komunikacích nebo zařízení pro provozní informace. (§ 35 odst. 3 zák. 13/1997 Sb.) V případě úseků silnic a dálnic mimo zastavěné území vlastníci přilehlých pozemků takovou povinnost nemají, protože se počítá s umístěním těchto zařízení na silničním pozemku. V případě průjezdních úseků silnic se oproti úsekům mimo zastavěné území také liší pravidla pro podélné umístění inženýrských sítí a jiných vedení na silničí pozemek; v nezbytných případech je přípustné i umístění těchto vedení pod vozovkou, krajnicí nebo středním dělicím pásem, (§ 36 odst. 4 zákona 13/1997 Sb.)

Zastávky osobní linkové dopravy, čerpací stanice pohonných hmot, motely, motoresty, parkoviště, odpočívky apod. se k silnicím úrovňově připojují přednostně přednostně na jejich průjezdních úsecích (§ 13 vyhl. 104/1997 Sb.).

Dočasný zákaz stání nebo zastavení silničních vozidel podle § 19a odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. na průjezdním úseku silnice může být stanoven podobně jako na místních komunikacích, avšak zpravidla o nich rozhoduje jiný silniční správní úřad.

Ve vztahu k zimní údržbě se u průjezdních úseků silnic počítá i se zajištěním schůdnosti, zatímco v úsecích ve volné krajině pouze se zajištěním sjízdnosti (§ 26 a § 27 odst. 3 zák. 13/1997 Sb., § 41 vyhlášky 104/1997 Sb.). Zajišťování sjízdnosti čištěním se v průjezdních úsecích silnic a dálnic zajišťuje ve stejném režimu a lhůtách jako v přilehlých úsecích mimo zastavěné území (§ 47 odst. 2 vyhl. 104/1997 Sb.). Při mimořádném spadu sněhu se v průjezdních úsecích silnic sníh nejen shrnuje k okraji chodníku, ale - podobně jako na místních komunikacích - dle možnosti i odváží (příl. č. 7 k vyhl. 104/1997 Sb.).

Problémem může být ve větších městech efektivní výkon a sladění zimní údržby komunikací, pokud ji v rámci města na různých kategoriích a třídách komunikací zajišťují různé subjekty. Podobné problémy vznikají při zajišťování oprav, investiční výstavby, uzavírek apod., kdy je nutné koordinvoat více správců a také více orgánů státní správy.[1] Roman Kočí, autor právních publikací z oblasti silniční dopravy a vedoucí odboru dopravy na magistrátu města Plzně, vyjádřil ve svém komentáři k zákonu názor, že do budoucna zřejmě nebude jiného vhodnějšího východiska než ve velkých statutárních městech průjezdní úseky silnic zrušit, resp. převést do kategorie místních komunikací.[1] V Praze byla v minulosti převážná většina původních průjezdních úseků silnic překategorizována na místní komunikace, což souvisí i s tím, že hlavní město Praha je zároveň obcí i krajem. V některých mapách jsou však tyto úseky i nadále označovány číslem navazující silnice.

Obecně se sice předpokládá veřejné osvětlení zastavěného území obcí a provozování veřejného osvětlení podle § 35 zákona o obcích spadá do samostatné působnosti obcí, avšak obecně žádný platný právní předpis obcím přímo neukládá povinnost zavést a provozovat na jejich území veřejné osvětlení[2] – taková povinnost bývá nanejvýš nepřímo hypoteticky odvozována z obecnějších zásad, například z obecné prevenční povinnosti podle občanského zákoníku (podle níž je každý povinen si počínat tak, aby nevznikaly škody na životě, zdraví osob, majetku a životním prostředí) nebo ze zákonné objektivní odpovědnosti obce za škodu vzniklou následkem závady ve schůdnosti (§ 26 odst. 6 a 7 zákona o pozemních komunikacích).[3] Obdobně nemají takovou povinnost přímo stanovenu ani vlastníci účelových komunikací.

Jedinou explicitní povinnost veřejného osvětlení stanoví § 25 prováděcí vyhlášky k zákonu o pozemních komunikacích, kde se mimo jiné stanoví: „Dálnice a silnice se vždy osvětlují v zastavěném území obcí“. Tato povinnost náleží vlastníku komunikace (státu, kraji), který však v těchto úsecích nemusí být zároveň vlastníkem osvětlení (to v průjezdních úsecích silnic není součástí ani příslušenstvím pozemní komunikace), což může vést k názoru, že by obec (či jiný vlastník osvětlení) mohla od kraje (jako vlastníka komunikace) žádat náhradu nákladů. Je však na volbě a odpovědnosti vlastníka komunikace, jakým způsobem osvětlení komunikace zajistí – může to být též například zřízením vlastního osvětlení nebo odkoupením či pronájmem obecního osvětlení nebo dohodou o spolupráci s možnou úhradou nákladů.[3] Pro místní komunikace povinnost osvětlení stanovena není.