Miroslav Válek

Pocházel z úřednické rodiny a své vzdělání získal v Trnavě a v letech 1947-1949 v Bratislavě na Vysoké škole obchodní, kterou ale nedokončil. V letech 1949-1963 pracoval jako redaktor ve vícero časopisech (Slovenský roľník, Týždeň, Družstevný obzor) a nakonec se stal šéfredaktorem časopisu Mladá tvorba. V roce 1962 vstoupil do Komunistické strany Československa. V letech 1966-1967 vedl časopis Romboid a zároveň zastával funkci tajemníka Svazu slovenských spisovatelů, později v letech 1967-1968 byl jeho předsedou.[1]

V červnu 1967 se zúčastnil 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na kterém převládaly výrazně kritické referáty ohledně kulturní a politické situace v Československu. Válek ale spolu s některými dalšími umělci podepsal prohlášení, které pak přednesl sjezdu, ve kterém vyzval, aby se na sjezdu neřešily politické záležitosti.[2] 20. dubna 1968 opustil Válek a Vojtech Mihálik redakci listu Kultúrny život se zdůvodněním, že časopis jednostranně prezentuje arabsko-izraelskou šestidenní válku ve prospěch Izraele. Historik Jan Rychlík ale za rezignací spatřuje spíše pocit izolovanosti, které oba čelili pro svůj nesouhlas se začínajícím reformním hnutím pražského jara.[3]

Aktivně se angažoval i v politice. V letech 1968-1989 se uvádí jako účastník zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.[4] Od roku 1969 byl členem ÚV i předsednictva ÚV KSS. Zastával i posty v celostátní komunistické straně. XIV. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Ve funkci ho potvrdil XV. sjezd KSČ, XVI. sjezd KSČ a XVII. sjezd KSČ. V listopadu 1969 byl i členem předsednictva ÚV KSČ.[5]

Dlouhodobě zastával i vládní post. V letech 1969-1989 působil jako ministr kultury Slovenské socialistické republiky ve vládě Štefana Sádovského a Petera Colotky, první vládě Petera Colotky, druhé vládě Petera Colotky, třetí vládě Petera Colotky a vládě Colotky, Ivana Knotka a Pavola Hrivnáka. Tento ministerský post zastával až do prosince 1988, kdy rezignoval.[6][5][7] Po odchodu z ministerské pozice zastával krátce do konce roku 1989 funkci předsedy Svazu československých spisovatelů v Praze.[1]

Trvale zasedal také v zákonodárných sborech. Ve volbách roku 1971 zasedl do slovenské části Sněmovny národů (volební obvod č. 129 - Žilina, Středoslovenský kraj). Ve Federálním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1976.[8][9] Ve volbách roku 1976 se potom stal poslancem Slovenské národní rady. Mandát získal i ve volbách roku 1981 a volbách roku 1986.[10][5] Na funkci poslance rezignoval v lednu 1990 v důsledku procesu kooptace nových poslanců po sametové revoluci.[11]

Ve funkci ministra se snažil zmírnit dopad normalizace na slovenskou kulturu. Na rozdíl od českých zemí nedošlo na Slovensku k masivnímu a totálnímu vyloučení reformistických literátů.[12] Jako ministr kultury Slovenské socialistické republiky ovšem osobně dozoroval zásah totalitních policejních složek proti shromáždění na „bratislavský velký pátek“ (tzv. Sviečková manifestácia) 25. března 1988. Miroslav Válek nesouhlasil se zásahem bezpečnostních složek proti demonstraci a rozhodl se rezignovat na svou funkci, k čemuž došlo na podzim 1988.

Svoje první literární pokusy začal uveřejňovat v letech 1946-1948 v trnavském čtrnáctideníku Plamen, uveřejnil řadu lyrických básní, prozrazujících jeho nesporný literární talent. V březnu 1948 uveřejnil prozaickou práci Obyčejná příhoda, která byla odměněna IV. cenou novelistické soutěže Plamene 1947. Při této příležitosti napsal v Plameni o sobě mimo jiné toto: „Začínal som v Plameni, ale nechcel by som tam skončiť. Táto rozprávka, to bol môj prozaický debut. Ak ste si všimli, viete, že väčšinou sa pokúšam písať básne.“ (česky : Začínal jsem v Palmeni, ale nechtěl bych tam skončit. Tato pohádka, to byl můj prozaický debut. Pokud jste si všimli, pokouším se psát básně).[1]

Ve své tvorbě se věnoval psaní milostných básní, ve kterých vyjadřuje hravou ironii i sebeironii, využívá motivy zklamání a zrady, ale jeho hlavním zájmem vždy zůstává člověk jako jednotlivec a jeho pocity. I když ve své poezii píše svůj životopis jeho poezie nikdy není subjektivistická, ale má širokou nadosobní platnost. Zůstává na míle vzdálen od jakékoliv sentimentality, či banálního komentování událostí, neboť se vědomě stranil naivních, povrchních a jednoznačných analýz. Přirozeným prostředím jeho básní je prostor mezi tušeným a skutečným. Také svérázně navazuje na tradice slovenské literární moderny (poetismus, nadrealismus). Vliv na jeho tvorbu měla jak díla Ivana Kraska, Laca Novomeského, tak i díla Jiřího Wolkera, Sergeja Alexandroviča Jesenina, Guillauma Apollinaira a dalších básníků slovenské a světové literatury.[1]

Jeho tvorba se dostala po nějakou dobu do útlumu, a to až do doby dokud mu jako dvaatřicetiletému básníkovi nevyšla v roce 1959 jeho první sbírka básní Dotyky a po ní další čtyři, ale potom nastalo další období útlumu zapříčiněné jak vývojem doby tak i jeho velkým politickým vytížením. Vydal poému Slovo a začal se věnovat také literatuře pro děti a mládež. Jeho básně určené dětským čtenářům jsou plné uvolněné hravosti, dětského vnímání, neotřelého osobitého humoru, který místy přechází do jemné ironie. Proto i při svém nevelkém rozsahu patří tato část jeho tvorby k uměleckým vrcholům moderní slovenské poezie pro děti a spolu s Milanem Rúfusem významně přispěl k překonání schematismu v slovenské literatuře.[12][1]

Kromě vlastní tvorby se věnoval též překládání světové poezie z francouzštiny (Paul Verlaine), němčiny (Rainer Maria Rilke), polštiny (Julian Tuwim), češtiny (Vítězslav Nezval) či ruštiny (Andrej Vozněsenskij). Jeho díla a výběry z jeho děl vyšly přeložené do mnoha cizích jazyků (ruština, čeština, polština, bulharština, ukrajinština, moldavština, kazaština, makedonština, běloruština, španělština, řečtina, maďarština, italština, finština, němčina) a byla publikována v zahraničních časopisech a antologiích. Jeho knihy pro děti vyšly ve Velké Británii, Spojených státech amerických, Bulharsku, Německu, Finsku, Řecku, Maďarsku, Polsku, Rusku a na Ukrajině.[1]

• 1966 - laureát státní ceny Klementa Gottwalda
• 1972 - vyznamenání Za zásluhy o výstavbu
• 1974 - Pamětní medaile k 30. výročí osvobození ČSSR Sovětskou armádou
• 1975 - zasloužilý umělec
• 1977 - národní umělec
• 1977 - nositel Řádu práce[5]

Básnické sbírky

• 1959 - Dotyky
• 1961 - Príťažlivosť
• 1963 - Nepokoj
• 1965 - Milovanie v husej koži
• 1973 - Súvislosti
• 1976 - Slovo
• 1977 - Z vody
• 1977 - Zakázaná láska
• 1983 - Básne (souborné vydání)

Zhudebněné básně

• Miroslav Žbirka - Jesenná láska
• Pavol Hammel - Smutná ranná električka
• Pavol Hammel - Po písmenku
• Dežo Ursiny - Slovo

Díla pro děti a mládež

• 1959 - Kúzla pod stolom
• 1960 - Pozrime sa do prírody, kto osoží a kto škodí
• 1961 - Kde žijú vtáčky
• 1964 - Veľká cestovná horúčka pre malých cestovateľov
• 1970 - Do Tramtárie
• 1975 - Panpulóni (výběr)

Eseje

• 1979 - O literatuře a kultuře
• 1975 - Štyri knihy nepokoja (reedice)
• 1999 - Inšpirácie

Překlady

• 1961 - Julian Tuwim: Zázraky a divy
• 1962 - Vítězslav Nezval: Nový Figaro
• 1964 a 1980 - Andrej Vozněsenskij: Trojúhelníková hruška
• 1967 - Gennadij Ajgi: Žena zprava
• 1969 a 1977 Paul Verlaine: 2 výběry z poezie P. Verlaina
• 1968 - Rainer Maria Rilke: Písně o láske (v jazykové spolupráci s P. Hrivnákem)
• 1968 - Gregory Corso: Zmrtvýchvstání smrti (v jazykové spolupráci s J. Vilikovským)
• 1977 - Paul Verlaine: Vôňa tvojho tela
• Janis Ritsos: výběr z básní novořeckého básníka (spoluautor Vladimír Reisel)

Překlady pro děti

• 1957 - Ráj domova (český básník J. Čarek)
• 1961 - Zázraky a divy (polský básník Julian Tuwim)
• 1964 - Prvé písmená (sovětský prozaik S. Baruzdin)

Výběr z překladatelské tvorby

• 1977 - Preklady

Souborné dílo a výběry z poezie

• 1967 - Tri knihy nepokoja
• 1971 - Štyri knihy nepokoja
• 1973 - Súvislosti
• 1977 - Zakázaná láska[1]