Sentiment

Ve starověku se sentimenty pokládaly za projev žádostivé, vášnivé složky duše, která člověku působí radost, ale také utrpení. Protože je nejistá a nekontrolovatelná, je třeba ji ovládat rozumem nebo dokonce potlačovat (stoicismus). Vysoké ocenění lásky v křesťanství vedlo k lepšímu hodnocení citů vůbec, zejména ve vrcholném středověku (Bernard z Clairvaux, mystikové). V reakci na racionalismus 17. století vyzvedají někteří myslitelé 18. století city a sentimentalitu jako pravý a upřímný projev lidskosti (Jean-Jacques Rousseau, Johann Georg Hamann, Johann Gottfried Herder, Francis Hutcheson, David Hume a další). Zejména britští autoři začali chápat sentiment, empatii a soucit jako pravý základ morálky čili „mravního cítění“ (moral sentiments, Hume, Adam Smith).

Na toto vysoké hodnocení citů a citovosti navázal romantismus, který zaznamenal v 19. století nesmírný úspěch i v lidových vrstvách a vedl ke vzniku sentimentální literatury a později i kýče. Sentimenty, které se osamostatnily a postavily proti rozumové kontrole, tak postupně zplaněly, až dostaly zejména ve Střední Evropě negativní význam sentimentality jako „pouhého sentimentu“, neúčinného „pěstování citů“ a sebeprožívání.

V této dvojznačnosti zůstává citovost a sentimenty dodnes. Na jedné straně je citovost pozitivním zdrojem a motivem jednání - a to v dobrém i ve zlém, neboť i nenávist je cit - na druhé straně si uvědomujeme její nestálost a nespolehlivost. Problém patrně tkví v násilném rozdělení lidských schopností na rozumové a citové, kdežto skutečné lidství nutně vyžaduje, aby se tyto stránky udržovaly v jistém napětí a rovnováze.