Jiří Wolker

Rod Wolkerů pochází z předměstí Prostějova, kde žil Jiřího praděd Martin Wolker. Martinův syn Karel se zde živil jako kožešník a vnuk Ferdinand (* 1873) bydlel již v samotném Prostějově. V roce 1899 si Ferdinand vzal za manželku Zdenu Skládalovou (1879–1954), dceru svého firemního společníka a prostějovského měšťana Jiřího Skládala.[3] Ferdinandovi a Zdeně se v březnu 1900 v domě č. 22 narodil syn, který byl pokřtěn jako Jiří Karel.

Narodil se v Prostějově v dobře situované rodině bankovního úředníka Ferdinanda Wolkera a jeho ženy Zdeny,[4] vystudoval Gymnázium Jiřího Wolkera (tehdy pouze Gymnázium Prostějov). V letech 1916–1917 se pod vedením Antonína Svojsíka účastnil skautských táborů v Orlovských lesích nedaleko hradu Lipnice.

Do dvaceti let trávil prázdniny ve vile na Svatém Kopečku u Olomouce, u babičky Anežky Skládalové. Tato vila dnes nese název vila Jiřího Wolkera (Bellevue) a je kulturní památkou.[5]

Od roku 1919 studoval na přání svého otce práva v Praze, přičemž zároveň navštěvoval literární přednášky Františka Xavera Šaldy a Zdeňka Nejedlého. V Praze pobýval do června 1923.[2]

V roce 1921 vystoupil Wolker z římskokatolické církve.[6] Od roku 1921 byl členem prostějovské pobočky KSČ.[2] V letech 1921–22 byl členem Literární skupiny a 1922–23 Devětsilu; v obou případech byl důvodem jeho odchodu nesouhlas s vývojem a politickou neangažovaností.

V dubnu 1923 mu byla zjištěna tuberkulóza. Od června do prosince téhož roku se léčil ve Vysokých Tatrách, v Tatranské Poliance a na chorvatském ostrově Krk; nakonec byl smrtelně nemocný převezen domů, kde za několik dní zemřel.[7] Je pochován na městském hřbitově v Prostějově.

• Proletářské umění (1922, spolu s Karlem Teigem) – programová a teoretická stať, zformulována základní východiska tohoto uměleckého směru
• Host do domu – básnická sbírka. Má 3 oddíly: Chlapec – verše vyjadřují důvěru v život, optimismus, blízký vztah k nejobyčejnějším věcem (básně Chlapec, Poštovní schránka), Ukřižované srdce – tento oddíl si všímá bídy a utrpení; poezie solidarity a vzpoury (báseň Dláždění) a Host do domu – touha po harmonii a důvěrný pohled na svět připomínají oddíl první, chybí ovšem výrazná dětská stylizace, smrt je chápána jako přirozená součást života, brána do nového probuzení; básník se vyznává z lásky k tomuto světu (b. Věci). Objevuje se zde pokorný pohled na svět, soucit (křesťanský) s chudými a trpícími, lyrizace všedních věcí a všedního dne. K věcem kolem sebe přistupuje jako k živým bytostem a rozmlouvá s nimi, snaží se je polidštit (např. báseň Poštovní schránka, Věci, …). V díle prezentuje názor, že rozpory se mají řešit láskou. V poslední básni (Svatý kopeček), nazvané podle místa, kde žili básníkovi prarodiče a kam často jezdíval, objevuje bídu, která ovlivnila jeho další tvorbu. Báseň je ovlivněna Apollinairovým Pásmem. Wolker chce udělat svět spravedlivějším a lepším.
  • Poštovní schránka – v této básni Wolker přirovnává poštovní schránku k nějaké zvláštní modře kvetoucí rostlině. Schránky i květiny si lidé váží, přestože to jsou zcela běžné věci, ale schránka je zprostředkovatelem jejich myšlenek – psaníček. Autor využívá metafory – přirovnání. Psaníčka čekají na vlaky, lodě a člověka, pyl čeká na čmeláka, aby je roznesli na správná místa – tam, kde jsou blizny červené, neboli lidská srdce. Psaní může člověka potěšit, ale i zarmoutit, proto na bliznách narůstají plody sladké nebo trpké.
• Těžká hodina – jeho nejvýznamnější sbírka, obsahuje nejtypičtější básně proletářské poezie. Wolker zde rozvinul sociální baladu, ta má již úplně jinou podobu než v 19. stol. (Karel Jaromír Erben). U Erbena je člověk drcen silou osudu a nemohl se bránit, naproti tomu u Wolkera je člověk drcen sociálními problémy, ale může se bránit. Celá sbírka je velmi silně levicově laděna, je pesimistická – zabývá se sociálními problémy. Wolker se v této sbírce ztotožňuje s programem proletářského kolektivismu. Balady se odehrávají v městském prostředí, líčí zde špatné sociální poměry.
  • Těžká hodina – sbírka sociální poezie, ve které Wolker ukazuje na nutnost zničit starý svět, aby mohl být vybudován svět lepší
  • Balada o snu – Hlavní hrdinové Jan a Marie jsou představitelé dělnictva. Jan se chce uskutečnit svůj sen o lepší společnosti což, podle něj, půjde pouze revoluční cestou.
  • Balada o očích topičových – Antonín je topič v elektrárně, po letech oslepne a zemře, ale žije dál ve své práci.
  • Balada o nenarozeném dítěti – milenci nemohou mít z finančních důvodů dítě.
  • Balada o námořníkovi - Hlavní postava, námořník, chystající své dceři veselku, nastraží klamnou lampu na útes a způsobí ztroskotání lodi, aby pomohl své dceři k věnu. Z převráceného korábu zazní výzva ke spěchu při záchraně se slibem půle zlata a stříbra za odměnu. On však od lodi uteče a vrátí se až ráno (protože chtěl celý „poklad“). Sekerou prorazí do dna otvor a voda vynese první oběť, námořníkova budoucího zetě.
• Umírající – básník vyjadřuje, že po jeho smrti se na světě nic nezmění, smrt je spravedlivá – potká každého, bojí se ovšem umírání, v němž je každý sám a zároveň se loučí se svou dívkou, kde jí píše dopis na rozloučenou
• Na nemocniční postel padá svět
• U rentgenu – lékař nachází v dělníkově těle „plíce rozežrané hladem a tuberkulózou“, „srdce – zdupané semeno, jež strašně chtělo kvést“, ale nejhlouběji vidí nenávist.
• O milionáři, který ukradl slunce – pokus o sociální pohádku, která je silně ovlivněna myšlenkou bohatý = zloděj a špatný člověk. Milionář chce využít záření k léčení svého neduhu. Ukradne Slunce z oblohy a způsobí tmu. Slunce se propálí „vězením“ a upálí i milionáře. Svět zachrání dvě děti, které vyvezou opět Slunce na oblohu.
• Polární záře – pokus o román – napsal pouze zlomek
• Tři hry – obsahuje tato dramata:
  • Nemocnice
  • Hrob
  • Nejvyšší oběť
• Do boje, lásko, leť – soubor Wolkrových básní (obsahuje např. básně Dívka, Nemocný, U rentgenu, Epitaf, Umírající…) a dopisů jeho přítelkyni Máni Koldové z doby, kdy vážně onemocněl a byl převezen do sanatoria v Tatranské Poljance

Napsal si i svůj vlastní epitaf. Jeho pozdní dílo je ovlivněno také jeho chorobou a proto v něm často objevují hřbitovy či nemocnice.

Věnoval se i jiným formám prózy, příkladem může být Pohádka o bledé princezně. Tato díla jsou téměř pravým opakem jeho tvorby proletářské.[13]

• Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985. S. 703–707.
• Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 261–274. Dostupné online
• MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/II. U–Ž, Dodatky k LČL 1–3, A–Ř. Praha: Academia, 2008. 1089–2105 s. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1637–1648.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 533.

• Seznam českých spisovatelů
• Česká literatura v letech 1900–1945
• Cena Jiřího Wolkera

• WOLKER, Jiří. Balady Jiřího Wolkera. Praha: Václav Petr, 1927. 70 s. Dostupné online.
• WOLKER, Jiří. Balada o očích topičových. Praha: Václav Petr, 1933. 4 s. Dostupné online.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Wolker na Wikimedia Commons
• Autor Jiří Wolker ve Wikizdrojích
• Osoba Jiří Wolker ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Wolker
• Digitalizovaná díla Jiřího Wolkera v digitální knihovně Kramerius NK ČR.