Vojtech Mihálik

Narodil se v dělnické rodině a vzdělání získal v Seredi, na katolickém gymnáziu v Trnavě a v letech 1945–1949 na Filosofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kde studoval obor slovenština–filosofie. Po skončení studia pracoval jako redaktor; v letech 1949–1950 ve vydavatelství Kniha a v letech 1950–1951 ve vydavatelství Slovenský spisovatel; v letech 1952–1954 ve vojenském časopisu Československý voják, kde působil v době své základní vojenské služby. V letech 1954–1959 byl tajemníkem Svazu slovenských spisovatelů a v letech 1965–1967 byl prvním tajemníkem a předsedou tohoto svazu. V letech 1960–1964 se vrátil do vydavatelství Slovenský spisovatel jako šéfredaktor, v letech 1968–1969 se věnoval výhradně literární činnosti, v letech 1971–1973 pracoval jako odborný poradce na předsednictvu vlády, v letech 1974–1977 se opět pokusil věnovat se výhradně své literární tvorbě a v letech 1977–1985, kdy odešel do důchodu, byl ředitelem vydavatelství Slovenský spisovatel.[1][2]

Dlouhodobě se v Novém slově mladých, příloze novin Nového slova, věnoval mladým adeptům poezie, ze kterých mnozí později publikovali básnické sbírky v knižní podobě. Votěch Mihálik bránil v publikování mnohým básníkům tehdejší mladší a střední generace, např. I. Štrpkovi, Š. Moravčíkovi, M. Richterovi, J. Švantnerovi, kteří díky jeho politickým zásahům byli z části nebo i úplně vyloučeni z literárního života zejména v 70. letech 20. století (někteří z nich až do konce 80. let).[2]

Angažoval se i politicky. V letech 1962-1989 se uvádí jako účastník zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.[3] V letech 1966-1981 byl členem ÚV KSS.[2] Ve volbách roku 1964 se stal poslancem Slovenské národní rady.[4] V SNR zasedal do roku 1981.[2]

V červnu 1967 se zúčastnil 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na kterém přednesl zdravici od Laca Novomeského – slovenského komunistického politika a umělce, který byl v 50. let v době politických procesů vězněn.[5] Na sjezdu převládaly výrazně kritické referáty ohledně kulturní a politické situace v Československu. Mihálik ale spolu s některými dalšími umělci podepsal prohlášení, ve kterém vyzval, aby se na sjezdu neřešily politické záležitosti.[6]

V roce 1968 byl stoupencem rychlé změny státoprávního uspořádání Československa. Když 9. dubna referoval Vasil Biľak na zasedání ÚV KSS o probíhající debatě v ÚV KSČ okolo postavení Slovenska, Mihálik se v rozpravě jako první veřejný činitel vyjádřil pro konfederativní uspořádání státu s tím, že mělo být přijato do 50. výročí vzniku Československa, tedy do října 1968.[7] Patřil tehdy mezi konzervativní komunistické funkcionáře. 20. dubna 1968 vystoupil z redakce listu Kultúrny život, oficiálně pro nesouhlas s podle něj proizraelskou prezentací arabsko-izraelské války. Historik Jan Rychlík ale soudí, že pravým důvodem byl nesouhlas s demokratizačním procesem Pražského jara.[8]

Mihálik sice odmítl invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, ale pak se dál umělecky i politicky angažoval za normalizace.[2]

Po provedení federalizace Československa usedl do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Mandát nabyl až dodatečně v červnu 1970. Do federálního parlamentu ho nominovala Slovenská národní rada. Mandát obhájil ve volbách roku 1971 (volební obvod Západoslovenský kraj) a volbách roku 1976 (obvod Jaslovské Bohunice). Ve FS zasedal až do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1981.[9][10][11]

Psát básně začal v období středoškolských studií a svá díla zveřejňoval v časopisech Plameň, Rozvoj, Nový svet a Elán. Knižně debutoval v roce 1947 sbírkou Anjeli. Svými díly otevřeně podporoval komunistickou diktaturu a kritizoval kapitalismus. Vyjádřil i svůj odpor vůči hrozbě válečného konfliktu. V sociálně zaměřené lyrice si všímal především neradostných osudů žen – vdov, opuštěných a bezdětných žen, starých židovek, kterých životy krutě poznamenala válka. Kromě vlastní tvorby se věnoval též překladům z antické, řecké a římské literatura (Sofokles, Aristofanes, Publius Ovidius Naso), polské poezii (Julian Tuwim, Stanisław Jerzy Lec a jiní), ale též italské, francouzské a americké literatury.[2]

Poezie

• 1947 – Anjeli
• 1950 – Plebejská košeľa
• 1952 – Spievajúce srdce
• 1953 – Ozbrojená láska
• 1955 – Neumriem na slame
• 1960 – Archimedove kruhy
• 1963 – Vzbúrený Jób
• 1963 – Tŕpky
• 1964 – Appassionata
• 1965 – Útek za Orfeom
• 1966 – Sonety pre tvoju samotu
• 1968 – Rekviem, báseň
• 1969 – Čierna jeseň
• 1975 – Trinásta komnata
• 1978 – Posledná prvá láska
• 1981 – Erotikon
• 1983 – Účasť
• 1985 – Básne a vyznania
• 1986 – Slnečný čas
• 1987 – Nárek
• 1989 – Impertinencie a iné smútky
• 1989 – Pakľúčová dierka
• 1990 – Velebný pán z Maduníc
• 1992 – C. k. musicus Mozart
• 1996 – Rodisko
• 1998 – Bájky na podvečer, čiže Malý živočíchopis

Výběr z poezie

• 1957 a 1971 – Lyrika
• 1973/1974 – Básně I.–II.

Pro děti a mládež

• 1962 – Kým ja spinkám

Publicistika

• 1973 – Človek proti slepote

Překlady

• 1955 – Julian Tuwim: V době květu
• 1964 – Publius Ovidius Naso: Léky proti lásce
• 1965 – Sofokles: Vládce Oidipus
• 1965 – Lawrence Ferlinghetti: Smutná nahá jezdkyně (Ján Vilikovský)
• 1970 – Aristofanes: Lysistrata
• 1970/1972 – Publius Ovidius Naso: Umění milovat I.–III.
• 1974 – Sofokles: Vládce Oidipus
• 1976 – Julian Tuwim: Vzdálený tygr
• 1980 – Moliere: Škola žen, Učené ženy, Tartuffe, Mizantrop
• 1980 – Sapfó: Písně
• 1981 – Fráňa Šrámek: Raport
• 1982 – Petr Bezruč: Slezské písně
• 1986 – Euripides: Médea
• 1989 – Jiří Wolker: Básnické dílo
• 1996 – Aischylos: Oresteia. Přikovaný Prométeus
• 1979 – Preklady, výběr z překladů

• 1953 a 1960 Státní cena Klementa Gottwalda
• 1976 Řád práce
• 1966 titul zasloužilý umělec
• 1978 titul národní umělec