Měnová substituce

Neoficiální měnová substituce (neboli měnová substituce de facto) je nejčastějším typem měnové substituce. Za částečnou měnovou substituci označujeme stav, kdy se obyvatelé země rozhodnou z nějakého důvodu užívat pro velkou část svých obchodů či úspor jinou než domácí měnu. Může se také jednat o mezikrok v cestě k úplné měnové substituci. Cizí měna je v tomto případě užívána současně s měnou domácí. Na rozdíl od úplné či oficiální měnové substituce ji ale můžeme zaznamenat i u prosperujících ekonomik jakožto výsledek globalizace a otevřenosti současného světového trhu. Příkladem může být americký dolar. Více než polovina veškerého jeho objemu mimo banky se nachází mimo USA. V zahraničí také americký dolar zaznamenává výraznější růst na trhu. Neoficiální měnová substituce je proto spojena i s negativy, jako je únik kapitálu nebo pašování měny.[4]

Oficiální měnová substituce (neboli měnová substituce de iure) je stav, kdy je užívání cizí měny zavedeno do právního systému země a nová měna tak plně nahrazuje měnu domácí. K úplné měnové substituci ve většině případech dochází po tom, co země prošla velkou ekonomickou krizí, jakožto prostředek stabilizace ekonomiky. Země tak může na mezinárodním trhu získat ztracenou kredibilitu [5] a možnost dále držet krok s celosvětovou mírou inflace. Adoptování cizí měny stabilizuje domácí finanční trh, což vede ke snížení úrokové sazby a vytváří lepší prostředí pro investice a obchod na trhu.[6] Negativem náhlé substituce může být větší zranitelnost systému a celkový šok,[5] dále jsou jako minusy uváděny ztráta ražebného, snížení možnosti pomoci bankám v nouzi nebo ztráta kontroly nad směnnými kurzy.[6]

Dalším důvodem pro úplnou měnovou substituci může být usnadnění mezinárodních interakcí, jako je tomu v případech menších států, jako je Lichtenštejnsko, které používá měnu sousedního Švýcarska.

Jednou z prvních výhod adoptování silné zahraniční měny jako zákonného platidla je zredukování transakčních nákladů obchodu mezi zúčastněními státy.[8] Existují dva důvody adoptování silnější zahraniční měny, které lze zakládat na datech. Prvním je výrazně negativní vliv proměnlivosti měnového kurzu na obchod a druhým je asociace mezi transakčními náklady a nutností operovat s několika měnami.[9] Měnová integrace napomáhá odstranit domácí obchodní uzavřenost a tím umožňuje větší ekonomickou integraci se zbytkem světa.[8] Ekonomická integrace se zbytkem světa se stává jednodušší jako výsledek zredukovaných transakčních nákladů a stabilních cen. Také by měla zajistit zajistit stabilní základ pro finanční sektor, a tím podpořit silný a plynulý ekonomický růst.[10] Andrew K. Rose (2000) naznačuje, že výhody z měnové substituce mohou být významné. Jeho empirické poznatky naznačují, že sdílení společné měny zvyšuje dramaticky objem obchodu.[8]

Jasným odmítnutím možnosti měnové inflace skrz měnovou substituci státy mohou posílit své finanční instituce a vytvořit pozitivní přistup k místním i zahraničním investicím.[10]

Formální měnová substituce napomáhá navýšit fiskální a monetární disciplínu. Tím podporuje větší makroekonomickou stabilitu a snižuje míru inflace.[9] Měnová substituce napomáhá rozvojovým zemím udržovat stálý příslib k stabilní monetární a měnové politice prosazováním pasivní monetární politiky.[8] Empirické závěry také naznačují, že země s úplnou měnovou substitucí měly menší míru inflace než státy s tuzemskou měnou.[11] Očekávaný benefit měnové substituce je eliminace risku vychylování kurzu a zmírnění vystavení země vnějším zahraničním vlivům. K vnějším zahraničním vlivům řadíme např. spekulativní útoky, které se odehrály v Hongkongu, Jihoafrické republice nebo v Argentině. Měnová substituce nemůže zabránit zahraniční krizi, ale přislibuje stabilnější trh, který je umožněn právě eliminací vychylování kurzu.[10] Stát zároveň ztrácí právo kontrolovat nezávislou monetární a měnovou politiku, dokonce i ve finanční pohotovosti.[12]

V ekonomice s měnovou substitucí nemohou finanční instituce jednat jako věřitelé poslední instance poskytováním tištěných peněz komerčním bankám. K alternativám k půjčování do bankovního systému patří zdanění a poskytování státního dluhu např. ve formě dluhopisů.[13] V silněji vázaných měnách čelí centrální banky problému při poskytování garance likvidity bankovnímu systému.[14] Měnová substituce eliminuje pravděpodobnost měnové krize, která negativně ovlivňuje bankovní systém skrze finanční bilanci. Měnová substituce může snížit možnost systematického nedostatku likvidity a optimálních rezerv v bankovním systému.[15]

Příklady měnové substituce lze sledovat i v České republice na začátku 21. století. Česká koruna nebyla po několik let pouze nahrazenou měnou, ale i nahrazovala v postsocialistických státech. Důvody pro tuto bankovně zástavní roli české koruny jsou následující.

1. Od svého zavedení v roce 1993 česká koruna zůstala velmi stabilní vůči americkému dolaru, euru a německé marce.
2. Česká koruna neměla vyšší míru inflace v porovnání s ostatními sousedními přechodovými ekonomikami.
3. Česká koruna měla v zásadě dobrou zahraniční reputaci.
4. Česká koruna se stala poměrně brzy po roce 1993 externě směnnou.
5. Česká ekonomika měla pracovníky, pro které bylo výhodnější držet své finance v české koruně než v dalších zástavních světových měnách.
6. Česká koruna má vysokou nominální hodnotu bankovek - nejvyšší hodnota 5000 . Nejvyšší hodnoty ostatních světových měn držely menší objem peněz.[16]

Typický příklad měnové substituce představuje Ekvádor. Zemi postihla na konci 90. let 20. století komplexní ekonomická krize (způsobená pádem cen ropy a záplavami kvůli jevu El Niňo), kterou doprovázela pádivá inflace. V reakci na to, začal proces neformální dolarizace, který ale situaci neuklidnil a zmatek vyvrcholil během na banky. Stav se vláda pokusila vyřešit oficiální dolarizací, kterou vyhlásila 9. ledna 2000 doslova přes noc. Přestože tento krok nebyl takřka vůbec promyšlen a vláda neměla jasný plán, jak bude dál postupovat, ekonomika se překvapivě stabilizovala a skončil i běh na banky, který měl potenciál zruinovat bankovní systém. V tomto případě tak měnová substituce pomohla zabránit kolapsu ekonomiky a finančního sektoru.[17]

Specifickým příkladem měnové substituce je Peru, kde došlo k dolarizaci a následně k opětovné de-dolarizaci. Od 70. let 20. století ztrácela domácí měna (Sol) svou hodnotu a ekonomika začala samovolně přecházet na používání Amerického dolaru. Vláda se tomuto procesu ale bránila a v roce 1985 starou měnu nahradila novou (Inti). Inflace nicméně dále rostla a mezi lety 1988 1990 dosáhla hodnot, které se dají považovat za hyperinflaci. Inti se brzy stala de facto bezcennou měnou a vláda se ji opět pokusila v roce 1991 nahradit (Nuevo Sol). Ani to ale nepomohlo a koncem tisíciletí již de facto proběhla neformální dolarizace – 80 % bankovních vkladů i transakcí probíhalo v dolarech. Tento trend zvrátily cílené reformy proti inflaci z počátku nového tisíciletí. Od té doby dochází k úspěšné tržní de-dolarizaci a dnes již naprostá většina vkladů i transakcí znovu probíhá v domácí měně.[18]

Měnová substituce v Zimbabwe je výsledkem dlouhodobé ekonomické krize, ve které se tato země nachází od 90. let 20. století, kdy došlo k náhlé liberalizaci trhu.

Od roku 1980 se užíval Zimbabwský dolar (ZWD). V důsledku inflace byly postupně vydávány bankovky s rapidně rostoucí nominální hodnotou. V roce 2006 došlo k první reformě, nový (druhý) Zimbabwský dolar měl hodnotu 1000 původních ZWD. Po tom, co se v roce 2008 nominální hodnoty bankovek vyšplhaly k miliardovým hodnotám došlo k další reformě, ale situace z minulých let se opakovala a po zavedení čtvrtého Zimbabwského dolaru měna po vyvrcholení krize v roce 2009 zmizela z oběhu. Od té doby země využívala cizí měny, zejména Americký dolar, ale i mnohé další.[19]

V roce 2019 vláda rozhodla o zavedení tzv. Real Time Gross Settlement (RTGS) dolaru v náhradě za dříve užívaný Zimbabwský dolar a zakázala používat cizí měny. Ani tato měna ale není stabilní a její kurz se často drasticky mění ze dne na den.[20] Vzhledem k extrémní inflaci, která je z části výsledkem nedostatku hotovosti, byly ve většině případech přerušeny hotovostní platby a transakce začaly probíhat převážně digitálně.[21]

• Britské Panenské ostrovy
• Karibské Nizozemsko (od 1. ledna 2011)
• El Salvador
• Marshallovy ostrovy
• Federativní státy Mikronésie (od roku 1944)[23]
• Palau (od roku 1944)[23]
• Ostrovy Turks a Caicos

• Argentina (USD je často používán pro velké obchody jako nákup nemovitostí)
• Bahamy
• Barbados (Barbadoský dolar je vázaný v poměru 2:1, USD je obecně přijímán)
• Belize (Belizský dolar je vázaný v poměru 2:1, USD je obecně přijímán)
• Bermudy (Bermudský dolar je vázaný v poměru 1:1, USD je obecně přijímán)
• Ekvádor (od roku 2000, používá také vlastní mince)[23]
• Haiti (používá také Haitský gourde)
• Honduras (používá také Honduraskou lempiru)[24]
• Irák
• Kambodža (pro část oficiálních transakcí používá Kambodžský riel, většina podniků ale přijímá výhradně USD, stejně tak bankomaty vydávají spíše USD)[25][26]
• Kostarika
• Lebanon (používá také Lebanonskou libru)
• Libérie (od roku 1982 začala znovu používat i Liberijský dolar v podobě pětidolarových mincí)[23]
• Panama (od roku 1904, používá také Panamskou balbou)
• Severní Korea (používá také Čínský jüan, euro a Severokorejský won)
• Somálsko (používá také Somálský šilink)
• Uruguay[27]
• Venezuela (používá také Venezuelský bolívar, kvůli hyperinflaci je USD používán pro nákup elektroniky, oblečení, náhradních automobilových dílu a jídla)[28][29]
• Východní Timor (používá také Východotimorské centavové mince)
• Zimbabwe

• Nauru (od roku 1914)[23]
• Kiribati (od roku 1943, používá také Kiribatský dolar)[23]
• Tuvalu (od roku 1892, používá také Tuvalský dolar)[23]

• Andorra (od roku 1278 používala Francouzský frank a Španělská peseta, používá také vlastní mince)[23]
• Černá hora (dříve Německá marka a Jugoslávský dinár)[23]
• Kosovo (původně Německá marka a Jugoslávský dinár)
• Monako (původně Francouzský frank, vydává vlastní mince eura)[23]
• San Marino (původně Italská lira, vydává vlastní mince eura)
• Severní Korea (používá také Čínský jüan, Americký dolar a Severokorejský won)[30]
• Vatikán (původně Italská lira, vydává vlastní mince eura)
• Zimbabwe (používá také Americký dolar, Jihoafrický rand a Botswanskou pulu)

• Lesotho (používá také Lesothský loti)
• Namibie (používá také Namibijský dolar)
• Svazijsko (používá také Svazijský lilangeni)
• Zimbabwe (používá také Americký dolar, euro, Čínský jüan a Botswanskou pulu)

• Cookovy ostrovy (vydává vlastní mince a bankovky)
• Nauru (od 20. května 2013 používá také Australský dolar)[31]
• Niue
• Pitcairnovy ostrovy
• Tokelau

• Bhútán (používá také Bhútánský ngultrum)
• Nepál (používá tako Nepálskou rupii)
• Zimbabwe (používá také Americký dolar, euro, Čínský jüan a Botswanskou pulu)

• Arménský dram: Republika Arcach
• Brunejský dolar: Singapur (používá také Singapurský dolar)
• Egyptská libra: Pásmo Gazy (používá také Nový izraelský šekel)
• Hongkongský dolar: Macau (používá také Macajskou patacu)
• Nový izraelský šekel: Palestinská teritoria
• Jordánský dinár: Západní břeh Jordánu (používá také Nový izraelský šekel)
• Ruský rubl: Abcházie a Jižní Osetie (de facto nezávislé státy, formálně ale součást Gruzie)
• Švýcarský frank: Lichtenštejnsko
• Turecká lira: Severní Kypr (de facto nezávislý stát, formálně je uznáván většinou státu vyjma Turecka jako součást Kypru)