Jiří Kolář

Jiří Kolář se narodil v chudé rodině švadleny a pekaře a mládí prožil na Kladně. Již od sedmi let, kdy začal pomáhat v pekárně, byl zvyklý pracovat manuálně. Chtěl se stát sazečem v tiskárně, v době hospodářské krize však nepřijímali nové učně, a proto se nakonec vyučil truhlářem u souseda, který bydlel naproti. Jako učeň četl poezii, v šestnácti letech objevil moderní básníky (Jaroslav Seifert, F. T. Marinetti) a začal psát vlastní texty. Ve třicátých letech vystřídal řadu zaměstnání (truhlář, přidavač na stavbě, hlídač, číšník, pomocník v řeznictví a holírně, ošetřovatel, kolportér, ad.) a často žil pouze z podpory v nezaměstnanosti. Roku 1937 vystavil své koláže v divadle E. F. Buriana.

První básně poslal Františku Halasovi, který redigoval v nakladatelství Václava Petra knihovničku debutů. Sbírka veršů vyšla pod názvem Křestný list roku 1941. Halas seznámil Koláře s Jindřichem Chalupeckým a pokusil se ho uvést mezi mladé literáty.

Za války Jiří Kolář pracoval jako truhlář, pak na nucené práci jako traťový dělník, na konci války v kladenské hospodě. Spolu s Jindřichem Chalupeckým založil roku 1940 Skupinu 42 a jeho texty se staly manifestem skupinové estetiky.

Koncem války se seznámil s Bělou Helclovou a roku 1949 s ní uzavřel sňatek.

Na jaře 1945 vstoupil do KSČ, ale po bližším obeznámení s poměry ve straně z ní ještě téhož roku v srpnu zase vystoupil.

Byl členem Umělecké besedy a roku 1947 vedl její literární odbor. Prosadil zde publikaci jediné sbírky vydané za života Jana Hanče – Události. Do roku 1949 byl redaktorem v družstvu Dílo. Skupina 42 se rozpadla poté, co Ivan Blatný emigroval a někteří členové vstoupili do KSČ.

Po únoru 1948 byl Kolář označen za reakcionáře a v roce 1950 jej kolegové ze Svazu spisovatelů častovali přívlastky přisluhovač imperialismu, kosmopolitická hyena, literární zrůda, apod.[1] Za další dva roky jej zatkla StB, když u literárního historika profesora Václava Černého při domovní prohlídce nalezla Kolářův rukopis básnické sbírky Prométheova játra. Kolář byl vyslýchán a strávil devět měsíců ve vazbě, než byl propuštěn díky prezidentské amnestii.

Kolář již od konce 40. let podporoval některé výtvarníky (Alén Diviš, Bohuslav Reynek, Josef Váchal) nebo své přátele z okruhu literátů. Roku 1956 vydal strojopisný almanach Život je všude, kde debutovali Josef Škvorecký, Jan Zábrana, Václav Havel nebo Bohumil Hrabal, a téhož roku věnoval svůj honorář na vydání Hrabalovy prvotiny Hovory lidí ve Spolku českých bibliofilů.[1]

Kolář podporoval zejména výtvarníky, s nimiž se přátelsky stýkal (Mikuláš Medek, Ladislav Novák, Václav Boštík, Vladimír Fuka), a také kolegy ze Skupiny 42 a Skupiny Křižovatka. Kupoval ale i díla mladých debutujících umělců z neoficiálních výstav, jako byla výstava na Střeleckém ostrově (Jan Koblasa, Bedřich Dlouhý, 1957), nebo obě výstavy Konfrontace roku 1960 (Antonín Tomalík, Jiří Valenta, Čestmír Janošek, Antonín Málek, Josef Hampl, Zdeněk Beran). Pro Vladimíra Boudníka, který se seznámil s Jiřím Kolářem roku 1959 prostřednictvím Jana Kotíka, byl Kolář klíčovou osobou, protože od něj postupně koupil kolem 90 grafik a zařídil jeho první zahraniční výstavy.[2]

Kolář se koncem 50. let postupně rozešel s literaturou („Není třeba mluvit, abychom řekli své“), a přestal být existenčně závislý na ideologickém dozoru ve státních nakladatelstvích. Zprvu vedl fotografický deník, experimentoval s tzv. konkrétní (předmětnou nebo evidentní) poezií, slova nahrazoval objekty nebo obrázky a postupně přešel ke kolážím. Od roku 1963 vystavoval v zahraničí a byl zastoupen na řadě prestižních výstav – Between Poetry and Painting, London Inst. Contemporary Art, 1965, Documenta, Kassel, 1968, X. bienále Sao Paulo, 1969, Expo Ósaka, 1970, Guggenheimovo muzeum v New Yorku, 1975, 1979, 1985.

Od poloviny 60. let byl zcela nezávislý díky zájmu zahraničních galerií a sběratelů o jeho díla a mohl si dovolit podporovat zdejší literáty (Vladimír Burda) a výtvarníky (Radoslav Kratina, František Dvořák, Václav Hejna). Roku 1968 založil Cenu Jiřího Koláře, kterou sám uděloval (Eva Kmentová, 1976). Zprostředkoval také nákupy děl některých výtvarníků do zahraničních galerií.

V době tzv. normalizace, po sovětské okupaci 1968, sponzoroval vydávání samizdatové Edice Petlice a Ceny Edice Petlice. Patřil k prvním signatářům Charty 77.

Návrat

Po Sametové revoluci Kolářovi obnovili styky s domovem a jezdili do Česka na návštěvy. V roce 1990 byla z iniciativy Jiřího Koláře, Václava Havla a Theodora Pištěka založena Cena Jindřicha Chalupeckého na paměť významného teoretika, který v červnu t.r. zemřel.

Objevily se vážné zdravotní problémy; Jiří Kolář prodělal dvakrát v životě mozkovou mrtvici. Po prvním ataku roku 1970, kdy ochrnul na polovinu těla, se uzdravil bez větších následků, ale druhý záchvat, který ho postihl roku 1998 ve věku 84 let, byl mnohem vážnější a už nikdy se z něj zcela nezotavil.[4] Na radu lékařů se manželé Kolářovi definitivně přestěhovali zpět do Prahy, ale zde Kolář utrpěl úraz, po kterém byl upoután na lůžko a invalidní vozík. Znovu se učil chodit a pořizoval si alespoň stručné rukopisné poznámky formou deníku. Je z nich patrná celková deziluze ze situace české kultury, sdělovacích prostředků a politiky.

Bydlel v ulici Krymská ve Vršovicích. Zemřel v Praze 11. srpna 2002 ve věku 88 let.

Hrob Jiřího Koláře na Vinohradském hřbitově v Praze

Básně ve sbírce Křestný list jsou sestaveny jako literární koláž, kde autor vedle sebe klade nesouvisející útržky běžných hovorů a básnické obrazy a vytváří tak překvapivé básnické asociace. Následující tři sbírky jsou psány volným veršem a komponovány podle principů hudební skladby, která se složitostí podobá kantátě.

Nejzávažnější Kolářovo dílo je sbírka Prométheova játra. V textech klade velký důraz na morálku a odpor ke všem formám totalitní vlády, a proto byl za toto dílo vyslýchán StB a vězněn. Kniha je složena z několika na sobě víceméně nezávislých částí, z nichž za nejlepší bývá považována první – Rod Genorův. V ní jsou původní texty Ladislava Klímy a Zofie Nałkowské přepsány, rytmizovány do veršových řádků a poté vzájemně propojeny. Dějově se jedná o příběh z války, kdy umírá žena postřelená na útěku z transportu.

Do vydávání dalších Kolářových děl zasáhla po roce 1948 komunistická cenzura. Básně ve sbírce Dny v roce vydal Borový (1948), ale jejich protějšek – deníkové záznamy Roky ve dnech, které vydal o rok později, byly zabaveny.[5] Kniha Očitý svědek střídá deníkové záznamy s verši a je chmurným záznamem beznaděje, který vrcholí popisy strašidelných snů.[6]

Z básnické trilogie napsané v letech 1956–1957 vyšel pouze Mistr Sun o básnickém umění a ostatní části až s velkým časovým odstupem. Tématem textů je estetika poezie, vznešenost údělu básníka a jeho povinnost se mu obětovat.[7]

Krátký návrat k literatuře koncem šedesátých let představuje knížka Návod k upotřebení. Obsahuje návody k malým poetickým akcím, spíše myšleným než prováděným. Kolář je nazýval „destatickou poezií“.[8]

Souborné Dílo Jiřího Koláře vyšlo v 11 svazcích v letech 1992–2002 (ed. V. Karfík sv. 1–9, M. Topinka sv. 11) v nakladatelstvích Odeon, Český spisovatel, Mladá fronta, Paseka.

Zdroj Kolářova výtvarného díla lze nalézt již v jeho básních, kde použil postupy podobné koláži nebo roláži. Silně ho ovlivnily texty J. Joyce a T.S. Eliota svou nelineární, víceprostorovou tvorbou, v níž je zrušena časová následnost, souvislost fabulace, rozbita jednopohledovost na skutečnost, která je podána v dynamickém zhuštění a prolíná minulost s přítomností i budoucností.[14] Když se Kolář zbavil zátěže jazyka a jeho symboliky, bavil se vynalézáním nových forem na pomezí poezie a výtvarného umění.

Podle Vachtové koláž znamenala pro Koláře možnost setkání civilizace a kultury bez generačních zábran a bez formálního omezení. Jako básník pracoval s obrazy a výsledkem byl obraz. Byl mimořádně plodný, ale neopakoval se. Je autorem více než 120 metodicky různých druhů plošných a prostorových koláží.[15] Na mezinárodní umělecké scéně je Kolářovo dílo jedním z nejosobitějších a patrně nejoriginálnějším projevem československého umění v druhé polovině 20. století.[16] Počet jeho autorských výstav ve světě se blíží 300 a kromě toho se zúčastnil stovek společných výstav. Podrobněji viz abART:[17]

Kolář sám i autoři biografických článků uvádějí odkazy na prvotní inspirace k jeho výtvarnému dílu – tajemství spatřené v dětství přes červený střep skla, jabloň zasazená ke dni narození (jablko jako objekt), plakát přejetý náklaďákem (muchláž), reprodukce v časopisu Uppercase z roku 1959 (roláž). Dalšími podkladem byla sbírka obrázků, které si od válečných let jako „městský obrazový folklór“ vystřihoval ze starých časopisů Světozor, Zlatá Praha nebo Gartenlauben. Sloužila jako pramen lyrismu, absurdity, grotesky, černého humoru i lidské krutosti. Dobové fotomontáže nazýval „nalezenými kolážemi“.[18] Nepochybně pro něj byly podnětné i diskuse s výtvarníky u pověstného Kolářova stolu v kavárně Slávia, kompoziční postupy nové hudby, absurdní drama nebo Morgensternovy básně.

Rané koláže vystavené roku 1937 v divadle E.F. Buriana (tehdy divadle D34) byly podníceny surrealismem, ale Kolářova poetika byla odlišná. Zachovala se z nich pouze jediná, kterou věnoval Jindřichu Chalupeckému.

Konfrontáže jsou datovány od roku 1951–52 a zřejmě se na nich spolupodíleli i Kolářovi přátelé Vladimír Fuka a Zdeněk Urbánek[19] Měly být původně jakýsi soukromý „orbis pictus“, konfrontace neutěšeného stavu světa a válečných útrap s naivním romantismem starých časů. (Spáči, Pustá země, 1952)

V průběhu výstavy tehdy mladého umělce Vladimíra Preclíka v divadle D34 roku 1957 vystavil též několik svých prací.

Své evidentní básně, cvokogramy, uzlové básně, roláže, chiasmáže nebo stratifie vystavil Kolář roku 1962 pod názvem Depatesie v Klubu umělců Mánes. Všechny jeho základní výtvarné postupy – různé techniky koláže a nově rozvinuté nebo vynalezené techniky muchláže, roláže, chiasmáže nebo proláže vznikly během krátké doby na počátku 60. let. V té době svá výtvarná díla označoval za destatickou (nepevnou, efemérní, neurčenou k uchování) poezii a rozdával je přátelům i návštěvám nebo rozesílal poštou.[20]

Některé Kolářovy postupy z počátku 60. let mají blízko k tehdejším výtvarným tendencím v malířství, zejména reliéfnímu informelu (stratifie), abstraktní nebo tašistické malbě (koláže složené z útržků barevného papíru), lyrické abstrakci (chiasmáž), lettrismu (typogramy), neokonstruktivismu (koláže z geometrických prvků) nebo minimal artu (třásňová koláž Černá žaluzie, 1963, chiasmáž Čtverec, 1969). Řazením a rozvíjením nápadů v cyklech předjímá pozdější konceptuální projevy.[21] Kolář přijímal nové podněty po celý život a např. v 80. letech vytvořil umělecká díla založená na vadách tisku francouzského vydání vlastní monografie jako „defektní koláže“.

V kolážích se jako téma často opakuje reinterpretace historie evropské výtvarné kultury formou přímé konfrontace renesanční a moderní malby.

• 
  Jiří Kolář, V plném slunci (1959), koláž
• 
  Jiří Kolář, Sklopená tvář (1960), stratifie
• 
  Jiří Kolář, Hudební kruh (1965), reliéfní chiasmáž
• 
  Jiří Kolář, Popisný portrét, 1963, koláž
• 
  Jiří Kolář, Zamilovaná lady (1967), roláž-kubománie
• 
  Jiří Kolář, Bez názvu (1959–1962), roláž
• 
  Jiří Kolář, Jednou i ty posluž múze (1962), muchláž
• 
  Jiří Kolář, Pocta Palachovi (1968–1969), roláž s koláží
• 
  Jiří Kolář, Krásné peklo (1971), proláž
• 
  Jiří Kolář, P.F. 89 (1988), interkoláž

Od roku 1963 užíval jako trojrozměrný podklad koláže nejrůznější objekty – zprvu jablka, sloupy nebo domácí náčiní (Valcha odvážné pradleny, 1965), později také vertikální reliéfy nebo soubory objektů uspořádané v tematická zátiší (Kalendář), nebo jako environment (Environment Ezop, 1971–72).

Roku 1964 začal vytvářet hravé textilní koláže z kuchyňských vyšívaných závěsů a jiného domácího vybavení, částečně jako ironickou odpověď na požadavek establishmentu po angažovaném umění (Transparenty, 1964) a ke kombinaci textilu s papírovou koláží se vrátil roku 1989 (rozepínací koláže).

Fenomén plynoucího času je v Kolářově díle trvale přítomný formou obrazových nebo psaných deníkových záznamů (Týdeník 1968, Záznamy, 2002), nebo jako osobní touha odkrývat minulé vrstvy života. Od prvotního impulzu – protržené stránky v knize typoskriptů „Hold Malevičovi“, která ukázala následující spodní vrstvu – se objevuje v nejrůznějších formách jako stratifie, dekoláže, vydrolené, vymyté, smirkované nebo defektní koláže.

• 
  Jiří Kolář, Bez názvu II (1965), škrábaná koláž s chiasmáží
• 
  Jiří Kolář, Lohengrin, komiks (1964), koláž
• 
  Jiří Kolář, W.A. Mozart (60. léta), chiasmáž, kolážovaný objekt
• 
  Jiří Kolář, Hodinky Gris (1966), chiasmáž, koláž
• 
  Jiří Kolář, Odaliska (1964), rozepínací koláž, roláž

Podrobnosti k jednotlivým originálním technikám jsou uvedeny jako Související články spolu s citacemi textů z Kolářova Slovníku metod.[22]

Velký soubor Kolářova díla z jeho desetiletého pobytu v Paříži vystavila k jeho pětasedmdesátinám Městská galerie ve Vitry-sur-Seine a retrospektivu jeho díla představila Národní galerie v Praze roku 1993[23] a znovu 1999/2000 při příležitosti akce Praha – evropské město kultury.

V roce 2014, kdy uplynulo 100 let od jeho narození, byly otevřeny výstavy v Praze, Lounech a Regensburgu.

Křestný list (1942)

Zpropadeně Meluzíno

Ty ještě nemáš večeři a já mám schůzku s kukuřičným polem

Dalo mi klíček od komůrky

Uvař rychle nějakou hvězdu

Poklidím lípám

Prométheova játra (1950)

Nemám už opravdu žádnou naději
Nevím kde bych ji vzal
A také mi ji nemá kdo dát
A přece bych chtěl pracovat

Ještě víc než to činím
Psát
A dokonce
Odvážím-li se něco z toho co mi dala noc
Přečíst těm pěti nebo šesti přátelům

Neboť dnes večer nebo zítra
Nevím
Může přijít pán s odznakem nebo v kožáku
A učiní všemu konec

Termiti

Jsou malí a trpěliví,
pracují do úpadu,
zručně a přesně.
Zakopnutí je pro ně neštěstí,

zmýlená pohromou.
Nejčastěji nekouří a nepijí.
dokáží nemožné,
vědí jen, co mají provést,

jejich srdce má pípy,
mozek kontovačky;
dnes jsme vytočili litr lásky,
přijato deset kilo citu,

vydáno sedmnáct.
Nikdy nezapomínají na stará kolena
a pro své děti dovedou učinit vše.
Jejich obzor jsou ohnutá záda,

jejich dálky telefonní přístroj,
příroda dodávky,
štěstí peníze,
cíl moc,

vědí, jak plakat, jak se smát,
žení se pro výhodu;
množí se,
mají spořádané rodinné štěstí,

co doma uvaří, doma snědí,
spí na rozkaz,
myslí na povel.
Trychtýři s kusadly.

Ohlodají až na kost
živého jako zdechlinu,
pro cokoliv a kohokoliv,
jsou nejspokojenější,

když mají vše
orazítkované,
černé na bílém.