Běla Kolářová

V roce 1941 ukončila studium na obchodní škole a nastoupila v knihkupeckém a tiskařském družstvu Mladé proudy (pozdější Dílo). Po jeho zavření nacisty v roce 1943 odešla pracovat do Baťových závodů ve Zlíně, čímž se vyhnula totálnímu nasazení. Tam se v roce 1944 setkala s Jiřím Kolářem, který do Zlína přijel sestavovat poválečný ediční program družstva Dílo. V roce 1949 se vzali. V letech 1952–53 byl Jiří Kolář vyslýchán Stb a vězněn.

V roce 1956 onemocněla tuberkulózou, pobývala po sanatoriích a odešla ze zaměstnání. Začala se věnovat fotografii, na zdravotních procházkách po vršovické, žižkovské a vinohradské periferii. Začátkem 60. let přešla i na jiné formy umění – přímou práci s fotografickým papírem, lepené koláže a asambláže.

Poprvé vystavovala 1962 v pražském Mánesu, pak 1964 se skupinou Křižovatka, kterou spoluzaložila (1963). První samostatnou výstavu měla v roce 1966 v Galerii na Karlově náměstí.

Po normalizaci nesměli Kolářovi vystavovat, ani publikovat. V roce 1977 podepsal Jiří Kolář Chartu 77. V roce 1979 Kolářovi odjeli na roční studijní pobyt do západního Berlína, ale nebylo jim povoleno se vrátit, usadili se tedy v Paříži. Jiří Kolář byl odsouzen za nedovolené opuštění Československa k ročnímu vězení a ztrátě majetku. Běla Kolářová se v roce 1981 vrátila do Prahy vyřizovat záležitosti spojené s propadnutím jeho majetku, ale úřady jí až do roku 1985 nepovolily odjet za manželem.

Po listopadu 1989 Běla Kolářová navštívila Prahu a v roce 1999 se manželé definitivně vrátili.

Jiří a Běla Kolářovi také sbírali díla svých přátel. Ještě rok předtím než Kolář zemřel, pořádali v roce 2001 ve Veletržním paláci výstavu Kolář-Sběratel. Tuto kolekci[3], spolu s některými vlastními díly v roce 2002 věnovali pražskému Museu Kampa, které založili manželé Jan a Meda Mládkovi.

Běla Kolářová je autodidakt. Pro své experimentální postupy je řazena k průkopníkům českého neokonstruktivního a minimálního umění a po roce 1989 se jí dostalo i mezinárodního uznání.