František Halas

Narodil se v Brně, dětství prožil na Českomoravské vrchovině. Jeho rodiče, František Halas a Leopoldina Pelikánová[2] byli textilní dělníci. Po ukončení základní školy se vyučil knihkupcem. Otec ho přivedl mezi komunistickou mládež, která ho velmi ovlivnila, později (od roku 1921) pracoval pro komunistický tisk (Rovnost a Sršatec) a vydával avantgardní časopisy, na kterých spolupracoval s Bedřichem Václavkem (Pásmo a Fronta). Jeho tvorbu ovlivnil Jiří Mahen a pobyt ve Španělsku, kde byl v průběhu španělské občanské války. Za druhé světové války přispíval do ilegálně vydávaného Rudého práva. Byl členem revolučního výboru spisovatelů. Přes různost názorů byl jeho blízkým přítelem katolický básník Jan Zahradníček[3].

Po roce 1945 se stal předsedou Syndikátu českých spisovatelů, pracoval na ministerstvu informací a choval se jako aktivní komunista. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSČ. V parlamentu zasedal do parlamentních voleb v roce 1946.[4] Později – především po svém návratu z návštěvy v Sovětském svazu, která jím otřásla – byl však i novým režimem zklamán.

Zemřel v Praze dne 27. října 1949 na selhání srdce. Pohřben je v Kunštátě. Jeho syny jsou diplomat, církevní historik a překladatel František X. Halas a rozhlasový redaktor a publicista Jan Halas.

Roku 1997 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka II. třídy.

Halasova poetika bývá popisována jako nelíbivá, nemelodická, Vítězslav Nezval mu vyčítal opomíjení básnického řemesla. Vyznačuje se však jazykovým experimentováním a výraznou metaforikou. Jedním pólem jeho poezie je potřeba zapojit své umění do služby celku, odtud snaha o prosté psaní a akcentování sociální problematiky, a druhým pólem je potřeba vyjádřit své intimní, niterné prožívání světa, vědomí nicotnosti člověka a tušení blízkosti smrti. Často a v odvážných polohách se v jeho básních objevují erotické motivy, opakovaně se také vrací motivy slova, řeči, poezie.

• Sepie – (1927), poetistická sbírka, ve které s hravostí poetismu kontrastuje melancholie a hořkost.
• Kohout plaší smrt (1930)
• Tvář (1930, od 1940 spolu s Hořcem a Tiše)
• Thyrsos (1932), soukromý tisk v počtu 130 kusů, erotické básně
• Hořec (1934) – k výše zmiňované charakteristice se přidává barokní konstrukce verše.
• Staré ženy (1935), sugestivní litanické líčení osudu starých žen, vystavěné na řetězcích metafor a refrénech. Toto dílo nicméně označil S. K. Neumann v dopise Bedřichu Václavkovi za maloměšťácké a za projev Halasova „kňouravého pesimismu“, dokonce ho to vedlo k napsání polemické básně Staří dělníci.
• Dělnice – reakce na Neumannovy Staré dělníky; spojuje vzpomínku na předčasně zemřelou matku s typickým osudem dělnic.
• Dokořán (1936) – antifašistická sbírka
• Torzo naděje (1938) – emotivní reakce na mnichovskou dohodu a marnou československou mobilizaci, která má čtenáře vyburcovat a posílit jeho víru a vzdor. Staví se proti Spojenému království a Francii, které podle něj zavinily Mnichovskou dohodu. Označuje je za zrádce a volá po odplatě. Nejznámější básně sbírky:

• Praze
• Zpěv úzkosti
• Mobilizace

• Naše paní Božena Němcová (1940) – oslavný cyklus básní ke 120. výročí narození Boženy Němcové. Tragický osud Boženy Němcové je zde paralelou k situaci českého národa.
• Ladění (1942), básně z let 1937–1941, ve sbírce se objevuje též oddíl veršů pro děti.
• Já se tam vrátím (1939, vydáno 1947) – o kraji Halasova mládí (Kunštát, Českomoravská vrchovina). Jedná se o lyrizovanou prózu.
• V řadě (1948)
• A co? (vydáno 1957, v době tzv. Tání) – zklamání z vývoje po únoru 1948 i tušení vlastní smrti vedly ke změně autorovy poetiky. Všechny básně sbírky se vyznačují syrovostí, snahou o maximální úspornost, sevřenost. Reakce na poválečný vývoj se objevují jen v náznaku, který umožňuje autorovi jeho obrazy zobecnit a vyslovit obavy o osud nejen českého národa, ale celé civilizace. Objevují se autobiografické motivy, úvahy o smyslu a možnostech poezie, závěrečná báseň A co básník vyslovuje básníkovo krédo.
• Potopa – dlouhodobý básnický projekt, který zůstal nedokončen.
• Hlad – dlouhodobý básnický projekt, který zůstal nedokončen.

Brzy po smrti zaútočil na Halasovo dílo komunistický kritik Ladislav Štoll, jeho odsudek Halasova díla byl platným hodnotícím soudem až do konce 50. let, kdy mohla konečně vyjít Halasova poslední sbírka A co? i první úplný soubor jeho básnických knih (obojí 1957).

V roce 1968 začaly vycházet kriticky připravené sebrané spisy, na jejich pořádání se podílel básníkův syn František X. Halas, literární historik Jiří Brabec a básník a překladatel Ludvík Kundera. Krom textů publikovaných za básníkova života se ve spisech objevuje množství rukopisného materiálu. První svazek nese název Krásné neštěstí a shrnuje tvorbu do roku 1933. Další svazek, Časy (léta 1934–1941) vyšel až roku 1981. Závěrečnou etapu básníkovy tvorby shrnuje svazek A co básník z roku 1983. Krom básnické tvorby se do spisů dostalo i sebrání Halasových textů o literatuře (Imagena, 1971) a výtvarném umění (Obrazy, 1968). V roce 2001 byl v rámci spisů vydán výbor z básníkovy korespondence (Dopisy).