Čestmír Janošek

Janošek studoval v letech 1950-1954 na Vyšší škole bytového průmyslu na Žižkově (prof. Rudolf Beneš, Alois Fišárek) a absolvoval roční přípravku pro vysoké školy umělecké u prof. Jaroslava Vodrážky (1955-1956). K žákům profesora Vodrážky patřili také Antonín Málek, Antonín Tomalík a Zbyšek Sion. V letech 1956-1962 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Vladimíra Sychry. K jeho spolužákům patřila jeho pozdější žena Eva Šedivá, Petr Bareš, James Janíček, Zdeněk Beran a krátce i Jaroslav Hovadík. Po ukončení studia absolvoval dva čestné roky (1962-1964) v ateliéru sochaře Karla Hladíka. Od roku 1958 se přátelil se skupinou Šmidrové a podílel se na jejich hudebních vystoupeních jako hráč na klarinet. V té době se seznámil s Vladimírem Boudníkem a později také s Robertem Piesenem a Mikulášem Medkem.

Roku 1960 se zúčastnil obou neveřejných výstav Konfrontace v ateliérech Jiřího Valenty a Aleše Veselého a roku 1964 Výstavy D v Nové síni. Samostatně vystavoval od roku 1963, kdy měl první autorskou výstavu v Klubu přátel umění v Mánesu. Po srpnové okupaci roku 1968 emigroval se svou ženou Evou Janoškovou do Německa a žije v Kolíně nad Rýnem. Je členem místního sdružení výtvarníků Künstler union Köln. V Německu se později rozvedl a znovu oženil. Jeho druhá žena pochází z Kolína.

Roku 1992 byly jeho práce, objevené náhodně při likvidaci Janoškova bývalého pražského ateliéru, vystaveny v Galerii Litera. Dosud největší Janoškova výstava proběhla v Praze, Chebu a Kolíně nad Rýnem roku 1995.

Janošek byl stejně jako celá jeho generace ovlivněn výstavou československé předválečné moderny „Zakladatelé českého moderního umění“ (1957) a jeho první olejomalby vycházejí z poučení kubismem a expresionismem. Pro Janoška je typické neustálé experimentování s výtvarnými technikami, z nichž některé jsou jeho originálním příspěvkem k modernímu českému umění. Je řazen k radikální skupině tvůrců českého informelu z počátku 60. let.

Koncem 50. let tvořil abstraktní obrazce na fotografických papírech chemickým procesem. Vycházely z gestuálních a tašistických postupů a později je uplatnil i v kresbách a malbě.[2] Díky přátelství s Vladimírem Boudníkem se Janoškovy první pokusy s tiskem grafických listů uskutečnily přímo v Boudníkově ateliéru.[3] Počátkem 60. let se zabýval strukturální grafikou a tiskl z matric netradičních formátů a ze zkorodovaných plechů a struktury kombinoval s leptem. Z počátku 60. let pocházejí také jeho monotypy (1961-1962), frotáže a muchláže (1961-1962) a abstraktní negativní kresby v černém poli vytvořeném s užitím sazí (Sazovky, 1960-1961).[4]

Ve své materiálové tvorbě z první poloviny 60. let, která směřuje ke spiritualizaci hmoty světlem, převádí existenciální napětí struktur do transcendentálního symbolu hrotu, směřujícího vzhůru (Centrální princip, 1962-1963).[5] Celá Janoškova série děl nazvaných Centrální princip vyjadřuje zájem autora dát chaosu řád.[3] Základní bolestný pocit autor zaznamenal v obrazové hmotě v podobě vulkanických shluků a nánosů, do kterých zasahuje obnažujícími vrypy, které mohou být výrazem podvědomé nenávisti i touhy po proniknutí a přiblížení. Tvůrčí proces se soustřeďuje k akcentování středu jako symbolu uplatnění vnitřního modelu ve světě.[6] Na pozadí díla je šifrovaná definice theismu jako pevného bodu a dramatická cesta z chaotické směsi ke světlu - Bohu. Do prostoru čnějící bílá špice má demonstrovat významnost tohoto poselství.[7] Podle Františka Šmejkala je Centrální princip výrazem podvědomé touhy po dokonalosti a jistotě, rodící se z chaosu hrubě členěných rozrytých struktur, směřujících vzhůru k dokonalé hladkosti a vybroušenosti vrcholu. Polyvalentní symbolika může být realizací duchovního principu nebo konečným průsečíkem lidských možností ústících do finální jistoty smrti, ale nelze vyloučit i přítomnost erotických významů.[8]

Tato spirituální dimenze tvorby má původ v Maritainově knize Umění a scholastika[9], která byla mezi umělci ne sklonku 50. let hojně čtena a diskutována zejména v okruhu Jiřího Valenty, Jana Koblasy a Mikuláše Medka.[pozn. 1]

Kolem poloviny 60. let se koncepce materiálových objektů u Janoška změnila a některé asambláže(Objekt-panenka, 1964, Malý svět, 1964, Velký objekt IV, 1966, ad.) se blíží hranici neodadaismu a pop-artu.[10][11]

Od roku 1962 se zabýval vlastní technikou tzv. mrazovek,[12] při které využívá přírodního procesu tvorby námrazy na matrici. Později v Německu tuto techniku dále rozvíjel. Zabýval se výtvarným využitím betonu a v letech 1963-1968 vytvořil spolu s arch. Karlem Koubou reliéf v ubytovně střední průmyslové školy ve Vodochodech (zničeno při přestavbě areálu).

Po emigraci do Německa vytvořil sérii reliéfů z umělých hmot. V novém prostředí se prosadil až roku 1971, když začal pořádat akce se světelnými meditacemi, někdy s hudební složkou. Později se vrátil k malbě, ale světlo zůstalo jeho ústředním námětem při zobrazení většinou jediného, středově umístěného světelného kotouče (Obrazy světla). Janoškův přístup k práci je naplněný mnoha složitými významy a souvislostmi, které z Čech do Německa přinesl. Obrazy světla, namalované brilantním rukopisem a jasnými barvami jsou z jeho nejzralejších věcí.[13] Technická a tvůrčí fantazie vyvrcholila u Čestmíra Janoška v pozdních pracích, ve kterých ve zvýšené míře uplatnil zkušenosti nasbírané v průběhu let. Od roku 1979 dělal lepty kombinované s monotypy – Pocta kolínskému dómu, do kterých se promítá jednak zřejmé Janoškovo duchovní směřování, tak jeho nová osobní přátelství z okruhu Kolínské farnosti.[14]

• Čestmír Janošek v informačním systému abART