Bitva u Mühldorfu

Spor o římský královský titul začal v roce 1314 po smrti krále Jindřicha Lucemburského. V září tohoto roku došlo k volbě nového krále, ale volba byla rozdělená a volily dvě skupiny kurfiřtů. Jedna skupina zvolila Ludvíka IV. Bavorského, druhá o den později Fridricha I. Sličného. Období dvojvládí směřovalo k vojenskému střetu, na který se obě strany začaly připravovat od jara 1322. V září se sešla vojska obou stran na březích řeky Inn u Mühldorfu a 28. září se schýlilo k bitvě.[1]

Fridrich Sličný armádu koordinoval společně s Jindřichem Korutanským. Shromáždil vojsko z rakouských a alpských zemí a posílil je uherskou a kumánskou jízdou. K tomu mu jeho bratr Leopold Habsburský poslal na pomoc vojsko ze Švábska. Ludvík Bavor ale svoje vojsko sjednotil dříve a doposud měl převahu, o kterou by sjednocením habsburských armád přišel. Jan Lucemburský, který do Ludvíkovy armády přivedl i oddíly Franků, Slezanů a především silný oddíl Čechů pod svým přímým velením, na váhavého Ludvíka naléhal, aby tuto výhodu využil. Ačkoliv Ludvíkovou oblíbenou taktikou bylo vyčkávat, strach z posil ho přesvědčil, svolil k bitvě a Janovi dal velení.[1] Některé prameny uvádějí, že Jan poslal za Fridrichem Plichtu ze Žirotína, který v bitvě později sám padl, protože věděl, že jemu bitvu neodmítne. Šlo totiž o nejproslulejšího turnajového rytíře známého po celé Evropě a Fridrich věděl, že by Plichta na svých cestách podobnou zbabělost nezamlčel a jako nesmírně uznávaný a vážený rytíř by tak ztropil královi nemalou ostudu.[2]

Situace na bojišti, mapa z roku 1880

Zajetí Fridricha na vyobrazení z roku 1839

V mnohém z průběhu bitvy si záznamy v 50 kronikách zcela protiřečí a podávají protichůdné zprávy, přesto lze sestavit hrubý obraz událostí. K bitvě, kterou začal Jan, došlo časně ráno v úterý 28. září 1322. Symbolika dne svátku českého patrona svatého Václava psychologicky velmi zapůsobila a české vojsko na sebe vzalo hlavní tíhu boje, který byl velmi krutý a probíhal ještě v poledne. Jan se v čele svého oddílu probojoval hluboko do nepřátelských řad a čtyřikrát byl jeho útok odražen. Poslední útok už bojovali Ludvíkovi vojáci včetně Čechů bez koní, protože ti už byli většinou pobiti.[1]

Ludvík potom poslal do bojiště svoji zálohu pod vedením norimberského purkrabí, ale Fridrich měl za to, že jde o posily od jeho bratra Leopolda. Ve chvíli, kdy si uvědomil svůj omyl, bylo už pozdě a o bitvě už bylo rozhodnuto. Následoval chaos, většina rakouských mužů byla zabita, Uhři a Kumáni v domnění, že jde o zradu, opustili bojiště a Fridrich byl se svým bratrem Jindřichem zajat. Leopoldovy posily dorazily pozdě a na bitvu už neměly vliv. K poslední fázi střetu o říšskou korunu došlo v Řezně a přítomen byl Ludvík i jeho zajatci Fridrich a Jindřich.[1]

Za vítězství Jana mu Ludvík dal Chebsko, privilegia, statky i výnosy z cel a mýt a také Jindřicha Habsburského do zajetí. Toho věznil několik měsíců na Křivoklátě a propustil ho až proti výkupnému 9 tisíc hřiven stříbra.[1]

Chebsko bylo darováno Janovi listinou, kterou Ludvík podepsal v Řezně 4. října 1322. 8 let stará zástava se tak stala českou državou. Součástí listiny byly podmínky, za kterých mohli římští králové vykoupit kdykoliv území zpět. Sumu 20 tisíc hřiven stříbra ale nikdo nezaplatil a Chebsko tak zůstalo natrvalo součástí Čech.[3]