Alfred Weber

Narodil se v rodině národně-liberálního politika Maxe Webera st. a vyrůstal v Charlottenburgu u Berlína. Po maturitě 1888 studoval v Bonnu archeologii a dějiny umění, roku 1889 začal studovat práva na Univerzitě v Tübingenu a studium ukončil 1897 v Berlíně na Univerzitě Fridricha Viléma. Z podnětu G. von Schmollera začal pracovat na tématu „Domácí průmysl“, na něž se 1900 habilitoval. Přednášel v Berlíně a od roku 1904 na Německé univerzitě v Praze, kde mezi jeho žáky byli Max Brod a Franz Kafka, který u Webera promoval. Roku 1907 prosazoval rozdělení Čech na českou a německou část a téhož roku odešel do Heidelbergu. Tam byl mezi jeho žáky Erich Fromm a u Webera se habilitoval Norbert Elias.

Jako „katedrový socialista“ se zajímal o postavení továrních dělníků, kritizoval moderní byrokracii a kartely a propagoval „svobodný socialismus“. 1914 se přihlásil do války jako dobrovolník, 1915 organizoval v Berlíně konferenci o německých válečných cílech a prosazoval šíření německého vlivu na východ. Po válce se neúspěšně angažoval v politice a přednášel v Heidelbergu, až roku 1933 veřejně vystoupil s kritikou nacistické politiky a z profesorského místa odstoupil. V letech 1943–44 byl ve styku s opozicí, po válce se vrátil na univerzitu a vstoupil do Německé sociálně demokratické strany (SPD). Roku 1954 ho němečtí komunisté bez jeho vědomí nominovali jako kandidáta na spolkového presidenta.

Weber, pokračovatel Johanna von Thünena, se dlouhodobě zabýval otázkou, kde a proč se usazuje průmysl. Pokusil se vytvořit teorii, která umístění průmyslu vysvětlovala třemi faktory: dopravními náklady, náklady na pracovní sílu a působením aglomerací. Tato teorie byla později opuštěna.

V sociologii kultury vycházel Weber z předpokladu, že lidský život se odehrává ve třech oblastech: civilizační, společenské a kulturní. Do dvou prvních patří věda, technika, hospodářství a organizace státu, kdežto kulturní oblast zahrnuje umění, náboženství, filosofii a mýty. Nerovnoměrným vývojem těchto oblastí vznikají ve společnosti napětí a protože moderní člověk ztratil tradiční vazby kultury k ostatním oblastem, stává se postupně bezdomovcem.

• Die Krise des modernen Staatsgedankens in Europa (Krize moderní myšlenky státu v Evropě), Lipsko 1925
• Kulturgeschichte als Kultursoziologie (Dějiny kultury jako kulturní sociologie), Leiden 1935
• Der dritte oder vierte Mensch. Vom Sinn des geschichtlichen Daseins (Třetí či čtvrtý člověk. O smyslu historické existence), Mnichov 1953
• Gesamtausgabe in 10 Bänden, Metropolis-Verlag, Marburg 1997-2003 ISBN 3-89518-100-5