Dinárské hory

Systém začíná na severu na jižním úpatí Julských Alp, od nichž je oddělen údolími Soče a jejího přítoku Idrijce a okrajem Lublaňské kotliny. Táhne se obloukovitě od severozápadu k jihovýchodu v délce asi 700 km mezi pobřežím Jaderského moře a nížinou podél řeky Sáva (Posavina) – celý tento rozsáhlý horský makroreliéf je tedy ohraničen dvěma rozsáhlými sníženinami, na severu je to Panonská pánev, na jihozápadě Jadranská pánev, která je vyplněna mořem. Na východě jej ukončuje tektonická linie Drin – Peć a řeky Ibar a Velika Morava. V severních oblastech je horské pásmo užší (35 km) a poměrně nižší (1200 – 1800 m), směrem k JV se rozšiřuje až na 250 km (u Dubrovniku) s největší výškou 2694 m (Maja e Jezercës). Jadranská část tohoto systému spadá strmě k moři, kdežto vnitrozemské svahy se snižují povlovně k Panonské pánvi.

Celá tato rozsáhlá oblast má dost komplikované geologické složení. Dinárská soustava byla vyvrásněna alpsko-himálajským orogénem, ovšem začátkem neogénu byla téměř zarovnána denudací a následně etapovitě zdvihána a přitom silně rozčleněna říční erozí. Proto jsou zde charakteristické zarovnané povrchy ve třech výškových úrovních a také hluboká říční údolí, soutěsky a kaňony (Tara, Neretva, Diva Grabovica, Krka, Zrmanja, Piva, Morača). Převládajícím stavebním prvkem ve většině skupin jsou vápenec a dolomit s četnými krasovými tvary (jeskyně, sloje, závrty, ponorné řeky). Největší rozmanitost takových útvarů a speleologických objektů je v oblasti Velebitu. Z propastí jsou to Jazben u Gorice -(518 m), Puhaljka (-318 m), Mamet (-206 m), z jeskyní Postojnska jama, Manita, Jama vodarica, Cerovačke pečine aj. Dinárský kras má rozlohu 55 600 km². Z typických krasových tvarů jsou význačná především rozsáhlá polje (Livanjsko polje 405 km², Nevesinjsko polje 189 km², Popovo polje 185 km²).
V centrální části Černé hory došlo horotvorným procesem k vytvoření mnoha skupin, pro něž jsou charakteristické rozsáhlé, vysoko položené vápencové náhorní plošiny (1500 – 1700 m) doprovázené hlubokými údolími a strmými stěnami. Tato stavba je příznačná pro Durmitor, Sinjajevinu, Moračské hory a další oblasti. V některých místech doprovázejí vápenec jílovo – slínovité vrstvy, břidlice nebo pískovec. Tuto charakteristiku mají masivy Bjelašnica, Igman, Treskavica, Bjelasice a Prokletije.
Vnitřní pásma soustavy jsou však často složena z jiných hornin – Rudné hory (Vlašič, Vranica, Bitovnja), flyšové hory (Kozara). Zpravidla jsou nižší a mají erozně denudační reliéf s hustou říční sítí.

Klima jednotlivých oblastí je rozdílné a závisí na zeměpisné šířce, nadmořské výšce, expozici svahů a dalších vlivech. Nejvyšší horské oblasti mají alpinské podnebí, charakterizované krátkým a svěžím létem a dlouhými, na sníh bohatými zimami. Podzim bývá teplejší než jaro, atmosférických srážek je dostatek. Nejvyšší horské partie bývají dlouho pod sněhem, na jaře i v létě se zde vyskytují mlhy. Takové alpinské klima má např. horská skupina Bjelašnica nad Sarajevem (průměrná teplota nižší než 0 °C bývá po dobu šesti měsíců, průměrná roční teplota je 0,7°C). Na Bjelašnici byla rovněž naměřena nejnižší teplota na území bývalé Jugoslávie : -41,8 °C (17. 2. 1946). Subalpinské podnebí (v horstvech od 1000 m do 2000 m) je teplejší, také rozdíly maximálních a minimálních teplot jsou menší. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 5 – 7 °C. Takové podnebí je typické např. pro Durmitor. Horské oblasti s mírným kontinentálním klimatem, obvykle ne vyšší než 1000 m, mívají dlouhé a teplé léto a krátké zimy, často jen s malým množstvím sněhu. Průměrná roční teplota přesahuje 7 °C, v červenci činí průměr 18 °C i více, v lednu -1 °C. Podobné podmínky jsou ve všech přímořských horských oblastech, tj. na Velebitu, Bioći, Lovćenu i jinde.

Dinárské hory tvoří rozvodí mezi Jaderským a Černým mořem. Ve vnitrozemských skupinách, kde je vápenec doprovázen břidlicí je vody hojně (Igman, Bjelašnica, Treskavica, Trebevič, Jahorina). Zvlášť centrální část celého systému je odvodňována významnými řekami. Do Jaderského moře tečou Zrmanja, Krka, Cetina, Neretva a Drin. K úmoří Černého moře náleží sávské přítoky Una, Vrbas, Bosna a Drina (se zdrojnicemi Piva a Tara a s přítokem Lim) a také Západní Morava a její přítok Ibar.
Vápencová část horstva (Snježnik, Velika Kapela, Velebit, Biokovo, Prenj, Orjen) je téměř bez vody a jsou pro ni typické ponorné řeky a potoky. Řada z nich končí jako podmořské vyvěračky. Největší množství ponorných řek je ve Velebitu. Na mořském pobřeží u Dubrovníka vyvěrá řeka Trebišnjica, jejíž ponor je na Popovom polji.
Mnoho horských skupin je bohatých na jezera a plesa – v Durmitoru se nachází Crno jezero, Zminje jezero a Malo jezero, v Prenji Boračko jezero, v Bjelasici Biogradsko jezero a Pešića jezero, ve Vranici Prokoško jezero, na rozhraní Magliće a Volujaku Trnovačko jezero a v Prokletije Plavsko jezero. Největším je Skadarské jezero, které leží na západních úbočí masívu Prokletije na hranicích Černé hory a Albánie.

Krokus neboli Šafrán

Medvěd hnědý

Flora
Příroda celé oblasti je značně pestrá. Rozlišujeme zde tři rostlinná pásma : přímořské, horské a kontinentální. Přímořská vegetace je velmi chudá, roste převážně na skalách. Chudost vegetace na přímořských svazích však není způsobena jen klimatickými podmínkami (vichřice, odvívání), přispělo k ní hlavně dlouholeté pasení koz a ovcí. V horském pásmu se střídá lesní vegetace s travnatými porosty a rostlinami skalních stěn. Zjara svahy rozkvetou ranými cibulovitými rostlinami (krokusy, ladoňky). Později vynikají až metr vysoká květenství bílého asfodelu nebo žluté vysoké hořce. Nápadné jsou také česneky (žlutý a červený). Bohatě je zastoupena i květena alpinská (lomikámen, modrouška, hořec dinárský, zvonek, protěž aj.). Vnitrozemské svahy jsou bohaté na bukové lesy, v nižších polohách převažují bukové a borové lesy. Vyskytují se i jedlové porosty, kdežto smrků je poměrně málo (endemitní smrk Pančicův v povodí Driny). Tyto porosty jsou charakteristické pro oblast Veliké Kapely, Velebitu, Prenje, Durmitoru a dalších horstev.
Fauna
I fauna je rozdílná na přímořských svazích a ve vnitrozemských oblastech. Nalezneme zde velké množství endemitů a glaciálních reliktů, zvlášť motýlů a brouků. V mnoha horských oblastech dinárského žijí medvědi, vlci či lišky (Prenj, Bjelašnica, Igman, Trebevic, Durmitor, Bjelasica, Vraca). Téměř všude lze potkat vysokou zvěř a uvidět kamzíka či divoké prase. Hojní jsou hadi, ještěrky atd.
Ochrana přírody
Rozmanitost krajinných typů i mimořádnou pestrost živostního prostředí pro živočichy podmiňuje také rostlinstvo. Na mnoha místech byla vyhlášena chráněná území a národní parky. Jde např. o oblasti: Paklenica ve Velebitu u Zadaru, Durmitor, Lovćen a Biogradska gora v Černé hoře, Kozara a Sutjeska v Bosně a Hercegovině.

Tím že bývalá Jugoslávie (na které Dinárské hory leží) byla mnohonárodnostní stát je dána i značná odlišnost současného obyvatelstva. Severní oblasti obývají Slovińci a Chorvaté, střední a jižní Srbové, Černohorci, Albánci a Bosňané. Na jednotlivých územích žije řada etnických skupin, vzešlých z původních obyvatel. Např. v okolí Makarské v oblasti Biokova jsou to Dalmatinci. Ti se živili převážně zemědělstvím a rybolovem. Oblast Durmitoru obývají původní obyvatelé Černé hory – Pivljané a Drobnjakové, oblast Komů pak černohorské národnostní skupiny Vasojevičové a Kučové. Celým regionem vedla už ve starověku řada důležitých obchodních cest a jednotlivé oblasti se stávaly předmětem rozmanitých mocenských zájmů. Téměř na každém kroku zde narazíme na památky z jednotlivých epoch lidské činnosti už od dob antiky. V nedávné době došlo k rozpadu Jugoslávie, státu uměle založeného po 1. světové válce, a několik let se vlekly válečné spory o rozdělení území i o nové územní uspořádání následních státních celků. Až do dnešních dnů dosud nejsou všude přesně vymezeny státní hranice a příslušnost jednotlivých horských oblastí ke konkrétním nově vzniklým státům není zcela jasná.