Ještěrkovití

Ještěrkovití mají ještěrovité tělo, dva páry dobře vyvinutých, pětiprstých končetin a dlouhý lámavý ocas. Hřbetní a břišní část těla pokrývají šupiny stejné velikosti, pod hrdlem je vytvořený límec z šupin, které jsou rovnoměrně uložené. Jazyk je plochý a rozeklaný, zuby jsou k čelisti napojeny z boku (pleurodontní zuby).

Jsou aktivní převážně ve dne, dobře běhají po zemi, některé druhy dokáží šplhat. Bývají vejcorodí, vajíčka s kožovitou skořápkou kladou do děr v zemi. Živí se hlavně hmyzem, výjimku tvoří meroles lopatonosý (Meroles anchietae), který pojídá semena.

Je známo přes 230 recentních (současných) druhů ještěrkovitých, většina je drobných, do 9 cm délky těla, avšak ještěrka perlová může být dlouhá až 90 cm a vážit až půl kilogramu. Žijí v Evropě, Asii i Africe, v Česku pět druhů (ještěrka obecná, ještěrka zelená, ještěrka živorodá,ještěrka zední a ještěrka travní).

V podčeledi veleještěrky jsou zařazeny dva rody, veleješterka (Gallotia) a paještěrka (Psammodromus). V podčeledi ještěrky je pak rodů 30, mají-li české jméno, rodovým jménem bývá nejčastěji ještěrka, dále paještěrka.

• 
  Ještěrka obecná (výskyt v ČR)
• 
  Ještěrka zední (výskyt v ČR)
• 
  Ještěrka zelená (výskyt v ČR)
• 
  Ještěrka živorodá (výskyt v ČR)
• 
  Ještěrka perlová (největší druh na území Evropy)
• 
  Ještěrka pityuská (Ibiza, Formentera)
• 
  Ještěrka turecká (Turecko, Rhodos, Ikaria)

• GAISLER, Jiří. Zoologie obratlovců. 1. vyd. Praha: Academia, 1983. 536 s.
• Gerardo A Cordero, Anastasiia Maliuk, Xenia Schlindwein, Ingmar Werneburg & Oleksandr Yaryhin (2020). Phylogenetic patterns and ontogenetic origins of limb length variation in ecologically diverse lacertine lizards. Biological Journal of the Linnean Society, blaa183. doi: https://doi.org/10.1093/biolinnean/blaa183

• Obrázky, zvuky či videa k tématu ještěrkovití na Wikimedia Commons
• Taxon Lacertidae ve Wikidruzích