Dějiny Čínské lidové republiky

Po druhé světové válce byl Korejský poloostrov rozdělen podle 38. rovnoběžky na dvě sféry vlivu. SSSR – komunistický režim vedený Kim Ir-senem na severu a USA – formálně demokratický režim vedený Li Syn-manem na jihu. Postupně se začalo jednat o znovusjednocení poloostrova a tato jednání 25. června 1950 eskalovala v otevřený konflikt. Prvním útokem severokorejských jednotek tedy začala Korejská válka. Komunistická Čína se připojila k válce už v říjnu téhož roku, kdy vyslala do Severní Koreje na 500 000 dobrovolníků Čínské lidové osvobozenecké armády, nazvané Čínskou dobrovolnickou armádou pod vedením Pcheng Te-chuaje. Čínská dobrovolnická armáda nakonec pronikla až na 38. rovnoběžku a 4. ledna 1951 dokonce dobyla Soul. V květnu se však Číňanům už nedařilo porazit americkou linii a válka se změnila v zákopovou. Válka fakticky skončila 27. července 1953 „Dohodou o příměří“, kterou podepsala OSN, Severní Korea a Čína, a byla stanovena demarkační linie na 38. rovnoběžce spolu s s demilitarizovanou zónou.

V roce 1956 byla vyhlášena pod heslem „Ať rozkvétá sto květů umění, ať soupeří sto škol učení“ Kampaň Sta květů, v jejímž rámci byli intelektuálové vyzváni, aby dali kritikou podněty pro další zlepšení země i KS Číny. Když se ale kampaň postupně zvrhla v masivní kritiku vládního režimu, následovala kampaň proti pravičákům (1957), která odsoudila statisíce lidí, kteří byli pobízeni ke svobodné kritice v době Kampaně Sta květů. Převážně intelektuálové byli ostrakizováni, podrobeni nucené sebekritice či odsuzování k převýchově.

Pomník masakru zbudovaný v polské Vratislavi

První demokratické tendence se v Číně začaly objevovat už v roce 1978, kdy začaly vznikat tzv. Zdi demokracie. Na ty protestující vylepovali po vzoru kulturní revoluce noviny velkých znaků, na kterých se požadovali páté modernizace – demokracie. Toto hnutí však bylo čínskou vládou už v zárodku potlačeno.

Roku 1989 zemřel Chu Jao-pang, který byl symbolem hnutí za demokracii a liberalizaci, a mnoho lidí přišlo uctít jeho památku na náměstí Nebeského klidu. Postupně se toto shromáždění přeměnilo v poklidný protest, týkající se především narůstající nespokojenosti studentů proti vládě KS Číny. Hlavním bodem protestů byly také svoboda slova a lepší podmínky na univerzitách. Když čínská vláda odmítala se studenty jednat, začali držet hladovku a tím si získali i pozornost médií. Vláda se studenty krátce vyjednávala, ale nedošli ke společnému závěru. V noci ze 3. na 4. června pak došlo k násilnému potlačení protestů armádou a uvrhnutí ČLR do přechodné izolace. K demokratizaci a zavedení pluralitního systému nedošlo, komunistické vedení země se však generačně obměnilo a pokračovalo nadále v hospodářských reformách.[9]

Ústřední roli v politice Čínské lidové republiky ve vlivových operacích vůči západním zemím hraje tzv. Sjednocená fronta Ústředního výboru Čínské komunistické strany, která v „Nové éře“ generálního tajemníka Si Ťin-pchinga v mocenské hierarchii zastává mnohem důležitější roli než státní ministerstva. Sdružuje několik menších stran,. podřízených Čínské KS, a důležité instituce jako je Odbor práce Sjednocené fronty (United Front Work Department, UFWD),

UFWD se angažuje v záležitostech, jako tzv. Nová hedvábná stezka (One Belt, One Road, OBOR, též Belt and Road Initiative, BRI) nebo v projektu spolupráce Číny a zemí střední a východní Evropy (16 + 1). Z čínské strany je projekt 16 + 1, stejně jako celý projekt OBOR, především příležitostí získávat další odbytiště pro čínské výrobky a zároveň strategicky upevňovat svoje postavení v Evropě s ohledem na obchodní, bezpečnostní i politické zájmy ČLR.[13] V České republice tyto zájmy prosazuje Smíšená česko-čínská komora vzájemné spolupráce a prezident Miloš Zeman.[14]

Oddělení mezinárodních vztahů ÚV KS Číny (International Liaison Department of the Central Committee of the Communist Party of China, CPC/ILD)[15] je významnou vlivovou organizací spadající pod ÚV KS Číny. Představuje jakýsi alternativní prostředek mezinárodní diplomacie a prosazuje současné geopolitické a zahraničně-politické cíle Strany. CPC/ILD se zaměřuje na vytvoření "Nové kominterny", složené ze zahraničních komunistických stran (včetně KSČM), i na "kultivaci" dalších nesocialistických stran a vytvoření souhlasného konsensu o budoucnosti lidstva podle modelu, který prosazuje Xi Jinping.[16] CPC/ILD se snaží získat novou generaci zahraničních studentů poskytováním stipendií, navazuje spolupráce se zahraničními nevládními organizacemi a think tanky, organizuje návštěvy vysokých představitelů KS Číny v zahraničí nebo pomáhá prosadit politiku ČLR v otázce Tchaj-wanu nebo Jihočínského moře.

Oddělení mezinárodních vztahů ÚV KS Číny sbírá v zahraničí zpravodajské informace týkající se politiky a obyvatelstva cizích zemí, rekrutuje zahraniční agenty a aktivně usiluje o omezení tchajwanské diplomacie v zemích, které s Tchaj-wanem udržují oficiální styky.[17] Česká Bezpečnostní informační služba ve své zprávě za rok 2015 toto oddělení označuje jako specifickou čínskou zpravodajskou organizaci, která v zahraničí doplňuje činnost čínské vojenské rozvědky.[18] Roku 2019 vyvolala pozornost schůzka zástupce vedoucího Mezinárodního oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Číny Kuo Je-čou s Luďkem Podolou, pracovníkem Centra pro přenos poznatků a technologií a poradcem rektora Univerzity Karlovy v česko-čínských vztazích. Předmětem jednání měla být spolupráce Univerzity Karlovy s aliancí think-tanků Belt and road. Univerzita o tomto jednání neinformuje[19] a rektor Zima čelí výzvám k odstoupení.

Čínská asociace pro mezinárodní přátelské kontakty (CAIFC) je propagandistickou platformou Politického oddělení Čínské lidové armády. Vice-prezidentem CAIFC byl Xing Yunming, bývalý šéf čínské vojenské rozvědky, dalším vice-prezidentem byl Li Xiaohua, který je generálem Čínské lidové armády a zástupcem ředitele Politického oddělení Čínské lidové armády. Vice-prezidentem byl rovněž Chen Zuming, který byl šéfem vojenské rozvědky před Xing Yunmingem a dalším vice-prezidentem CAIFC je i Xin Qi, který je zástupcem ředitele vojenské rozvědky. Výroční zpráva společnosti CEFC International za rok 2012 potvrzuje, že ředitel čínské CEFC a poradce prezidenta Miloše Zemana Jie Ťien-ming v minulosti působil v CAIFC jako zástupce generálního tajemníka.[20]

Jedním z prostředků prosazování čínské politiky v zahraničí je masivní politická korupce a také lichva, která prostřednictvím programu globálních investic a půjček vytváří dluhovou past pro slabé a zranitelné státy po celém světě, živí korupci a podporuje autoritářství v zemích, které těžce usilují o demokratizaci. Ukazuje se, že pokoutními transakcemi s Čínou někteří politici své země postupně Číně více méně prodali. Tak tomu bylo např. na Srí Lance, kde bývalý prezident Mahinda Radžapaksa výměnou za financování své prezidentské kampaně přijal čínské půjčky na budování přístavu Hambantota. Půjčky poskytnuté předchozímu režimu není současná vláda schopna splácet a proto pronajala přístav Hambantota čínské straně na 99 let.[21][22] Čína na Srí Lance také pro Rajapaksu postavila supermoderní letiště, Mattala Rajapaksa International Airport, kam nelétají žádná letadla.[23]

Korupce místních úředníků provází také např. drancování přírodního bohatství v Africe. Nigerijský novinář Dayo Aiyetan popsal masivní ilegální kácení vzácného růžového dřeva (Pterocarpus erinaceus) ve své zemi, které je od roku 2013 exportováno do Číny. Jen v roce 2014 vzrostl vývoz dřeva z Nigérie do Číny desetinásobně a existuje podezření, že z vývozu profitují i extrémistické organizace jako Boko Haram. Ilegální kácení v Nigérii bylo na konci celého řetězce podobné aktivity čínských podnikatelů v Gambii, Guinea Bissau, Togu, Beninu a Ghaně.[24] Novinář po své reportáži dostal korupční nabídku pracovat za dvojnásobný plat pro čínská státní media, kterou odmítl.[11]

Zambie, dříve jedna z nejstabilnějších a nejdemokratičtějších zemí Afriky je prošpikovaná čínskými technologiemi a díky čínským projektům se podle Mezinárodního měnového fondu již v roce 2017 ocitla na seznamu zemí s kritickou mírou zadluženosti. Její dluh vůči Číně v posledních letech narostl do výše 3,1 miliardy amerických dolarů. Zambie se zároveň výrazně posunula od liberálního demokratického systému směrem k čínskému modelu represivní vlády, která zavírá své kritiky, jako je např. protikorupční aktivista Gregory Chifire, v listopadu 2018 odsouzený k šesti letům vězení.[25]

Maledivský prezident Yameen Abdul Gayoom, který se dostal k moci převratem v roce 2013 a nasměroval ostrovní zemi k partnerství s ČLR v rámci projektu Pás a stezka, zemi zadlužil tak, že čínské investice a projekty plně zajišťované čínskými firmami a financované čínskými vysokoúrokovými půjčkami nyní představují 80 % maledivských dluhů.[26]

V květnu 2018 nečekaně zvítězil v malajsijských volbách bývalý premiér Mahathir bin Mohamad (92) a v táboře poraženého ministerského předsedy Najiba Razaka i na čínské ambasádě zavládla panika. Najib Razak předtím zpronevěřil 681 milionů dolarů ze státního rozvojového fondu 1MDB a Čína mu nabídla urovnat dluh, pokud zajistí přístup čínských firem k lukrativním projektům v rámci “Pásu a stezky” (OBOR) a bude podporovat stanovisko Číny k Jihočínskému moři na mezinárodní scéně. Součástí ujednání byla tajná dohoda, umožňující čínskému námořnictvu kotvit v malajsijských přístavech.[27] Celý příběh vyšel knižně a stal se bestsellerem.[28]

Čínské predátorské půjčky a uzavřená memoranda o spolupráci, která jsou záměrně neurčitá, ohrožují nezávislost řady ostrovních států v Pacifiku. Smlouvy již uzavřela Papua Nová Guinea, Fidži, Tonga nebo Vanuatu. Tonga není schopna dluh splácet a Vanuatu, které podpořilo čínské nároky v Jihočínském moři, čelí podezření, že chce umožnit stavbu čínské vojenské základny.[29]

Chávezova Venezuela se stala prvním spojencem Číny v Latinské Americe. “Strategické rozvojové přátelství” které uzavřely obě země již v roce 2001, bylo v roce 2014 povýšeno na “všestranné strategické partnerství”. Čína postupně investovala během těchto let ve Venezuele přes 60 miliard dolarů formou půjček pro vybudování zhruba šesti set investičních projektů, ale většina nebyla dokončena. Peníze sloužily jako zástěrky pro zkorumpovanou socialistickou elitu k zachování její moci za každou cenu. Čínské společnosti získaly oplátkou přednostní přístup na domácí venezuelský trh, včetně lukrativních zakázek na projekty v oblasti infrastruktury a průmyslu. Půjčky měly být splaceny dodávkami ropy, ale po poklesu její ceny na mezinárodním trhu je zadlužená Venezuela vydána na milost svým věřitelům.[30] Podobné astronomické dluhy u čínských bank má Ekvádor. Tam Čína navíc financuje energetické projekty, které poškozují životní prostředí a právě z tohoto důvodu je dříve odmítly financovat západní banky.[31]

Poté, co v roce 2016 předchozí filipínská vláda Benigna Aquina Jr. vyhrála mezinárodní arbitráž, která oficiálně potvrdila, že čínské nároky v Jihočínském moři jsou neopodstatněné, změnil nový prezident Rodrigo Duterte postoj své země k Číně za příslib investičních projektů. Podobně jako v České republice,[32] z avizovaných desítek mld. dolarů čínských investic a rozvojové pomoci došlo zatím jen na zlomek a nezávazná Memoranda o porozumění, z nichž se většina nikdy nenaplní, mají sloužit jako důkaz úspěchů “ekonomické diplomacie” s ČLR.[33]

Už od dob dynastie Čching udržovala Amerika s Čínou vztahy, ať už obchodní nebo v rámci vysílání amerických misionářů do Číny, například v době Boxerského povstání. V Druhé světové válce, v Číně známá jako Druhá čínsko-japonská válka, pak Amerika podporovala Čínu v boji proti Japoncům. Několik letců Americké armády vstoupilo dobrovolně do řad letectva Čínské republiky, těm se pak přezdívalo "létající tygři". V době občanské války, stála Amerika na straně Kuomintangu, a když se pak na jejím konci zdála prohra KMT už nevyhnutelná, přestala jej Amerika nadále podporovat. Čínská republika na Tchaj-wanu pod vedením KMT tak byla ponechána "na vlastní pěst". Znovu se pak Amerika začala v Čínské republice objevovat v době Korejské války, kdy byla pro Armádu USA strategickým bodem. Později uznala Amerika svrchovanost Čínské republiky, mezi ČLR a USA se tak vytvořila ještě větší propast. ČLR chtěla získat území nárokované Čínskou republikou a v roce 1954 propukla První krize v Tchajwanské úžině. V roce 1959 v době Tibetského povstání se pak USA stavila proti ČLR a odsoudila ji za porušování lidských práv. Neoficiální rozhovory probíhaly za zprostředkování třetích zemí (Polsko, Pákistán) od konce 60. let a v 70. letech pak Amerika začala navazovat vztahy s Čínskou lidovou republikou v návaznosti na ochlazení vztahů SSSR a ČLR. Ke konci Maova života již docházelo k postupnému oteplování vztahů se Spojenými státy. Prvním impulzem tomu byla pingpongová diplomacie, kdy v roce 1971 pozvala čínská vláda americký reprezentační tým ve stolním tenise. V roce 1971 také proběhla neoficiální návštěva Henryho Kissingera. K prvnímu oficiálnímu setkání na nejvyšší úrovni došlo v roce 1972, kdy ČLR navštívil prezident USA Richard Nixon. Toto jednání lze označit za úspěšné. Výhledově byla naplánována úplná normalizace diplomatických vztahů, k níž nakonec skutečně došlo k 1. 1. 1979. V roce 1979 také Amerika oficiálně uznala Čínskou lidovou republiku. Ve stejném roce také navštívil Ameriku Teng Siao-pching. Důsledkem tohoto narovnání čínsko-amerických vztahů bylo formální přerušení diplomatických vztahů s Čínskou republikou na Tchaj-wanu. USA přesto nepřestaly Čínskou republiku ekonomicky a zejména vojensky podporovat.[34] Přesto byl v roce 1979 vydán Zákon o vztazích USA k Tchaj-wanu, který nahrazuje předchozí smlouvu o vzájemné obraně. V roce 1984 navštívil Číny americký prezident Ronald Raegan a při jeho návštěvě byl ujednán nákup amerických zbraní do Číny. Po Masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 se čínsko-americké vztahy opět ochladily a Amerika se od Číny distancovala. V roce 1999 nedopatřením bombardovala NATO čínské velvyslanectví v Bělehradě, což opět prohloubilo propast ve vztazích ČLR a USA. V roce 2000 se americký prezident Bill Clinton podepsal pod zákon, který měl normalizovat Americko-čínské obchodní vztahy, což následně pomohlo Číně k získání členství ve WTO. V roce 2006 se Čína stala druhým největším obchodním partnerem USA a v roce 2008 se pak stala největším zahraničním věřitelem USA. Od roku 2011 se snažila USA směřovat své zájmy do oblasti Asijko-pacifické, aby oponovali obrovskému nárůstu čínské ekonomiky v návaznosti na pozici čínské ekonomiky, jako druhé největší na světě v roce 2010, v Pekingu byl tento obrat kritizován. Od roku 2012 začalo vznikat napětí mezi USA a ČLR v oblasti obchodu a v roce 2013 jednal americký prezident Barrack Obama s čínským prezidentem Si Ťing-pchingem o novém modelu vztahů mezi zeměmi. Od roku 2018 pak postupně začala obchodní válka mezi USA a ČLR, kdy Amerika uvalila na dovozové čínské produkty vysoké celní tarify. Na začátku roku 2020 byla podepsána nová obchodní dohoda.[35]

Vztahy mezi Českem a Čínou započaly už v roce 1919, od té doby měly kolísavou tendenci. V době po zavedení ČLR, by se daly požadovat za vřelé, ale spolu s ochlazování vztahů SSSR se ochlazovaly vztahy i s Českem, které bylo tou dobou součástí Východního bloku. Po roce 1989 vznikla ve vztazích mezi Českem a Čínou ještě větší propast, vzhledem k rozdílným směrům politik těchto států. Ve 21. století však začala Čína s Českou republikou opět navazovat vztahy. Na přelomu milénia se tehdejší předseda vlády Miloš Zeman snažil iniciovat oteplení vztahů s Čínou a v roce 2004 se uskutečnila oficiální návštěva tehdejšího prezidenta Václava Klause v Pekingu. Sbližování vztahů a vzájemné návštěvy byly součástí tzv. "ekonomické diplomacie", a výsledkem byly několika miliardové investice ze strany ČLR.[36] V roce 2019 však opět nastalo ochlazení vzájemných vztahů v reakci na nedodržení plánované investice ze strany ČLR[37] a názory některých českých politiků na situaci v Hongkongu.[38]

Pod vedením Si Ťin-pchinga se stupňuje boj čínské Státostrany proti všemu, co souvisí s hodnotami demokracie, ústavnosti, vlády zákona nebo univerzálních lidských práv. Podle washingtonské organizace Freedom House čínské technologie umožnily zdokonalit potlačování svobody vyjadřování a nárůst „digitálního autoritářství“ nejméně v 35 zemích, které již předtím měly špatnou pověst pro porušování lidských práv. Čína byla roku 2018 opět jmenována jako světový narušitel svobody internetu číslo jedna poté, co zavedla nový zákon na ochranu kybernetické bezpečnosti a začala v praxi používat technologie na rozeznávání obličejů, kterými sleduje vlastní občany. Velké znepokojení vyvolal Systém sociálních kreditů, který má bezprecedentní potenciál ohrozit svobody jednotlivce.[39]

V roce 2017 byla v Číně zcela zakázána animovaná postavička Medvídek Pú, protože údajně svým zjevem až moc připomínala prezidenta ČLR Si Ťing-pchinga.[40]

Australská nakladatelství, která nechávala své knihy určené pro západní trh tisknout v Číně, nově narazila na tvrdou cenzuru, která se týká řady oblastí.[41] Čínská Ústřední správa pro tisk, publikace, rozhlasové a televizní vysílání a film vydala seznam jmen i výrazů, které jsou naprostým tabu. Seznam jmen disidentů a dále témata a oblasti, které figurují na seznamu zaslaném čínskými úřady australským klientům čínských tiskáren zveřejnil australský akademik Clive Hamilton, který je autorem známé knihy o prorůstání čínského vlivu do australské politiky a společnosti Tichá invaze (Silent Invasion). Mezi zakázaná jména patří např. 118 disidentů, Aj Wej wej, Dalajláma, různá náboženství včetně křesťanství a judaismu, sporná geografická území jako Tibet, odkazy na historické události, např. protesty na náměstí Tchien-an-men, Jasmínová revoluce, nezávislý Hongkong a deštníkové protesty, Ujgurská menšina, apod. Některá politická témata jsou preventivně zcela zakázána a nejsou vůbec připuštěna k cenzurní kontrole.[42]