Dynastie čínské historie

Dynastie čínské historie tvoří kontinuální řadu dynastií od třetího tisíciletí před naším letopočtem až do roku 1911.[pozn. 1][pozn. 2]

Legendární období

Podle legend byli prvními vládci Číny Tři vznešení a pět vladařů — bohové a mytické bytosti, na jejichž autoritu se později dovolávali čínští učenci a kteří byli dáváni za vzor následujícím panovníkům.

Tři vznešení a pět vladařů 三皇五帝 sānhuáng wǔdì
Tři vznešení
三皇
sānhuáng
Podle Zápisků historika (史記 / 史记 shǐjì):

Vládce Nebes
Vládce Země
Vládce Lidí


天皇
地皇
泰皇 nebo 人皇


tiānhuáng
tìhuáng
tàihuáng nebo rénhuàng

Podle Jüntou-šu (運斗樞 yùndòu shū) a Jüanming pao (元命苞 yuánmìng bāo):

Fu-si
Nüwa
Šen-nung


伏羲
女媧 / 女娲
神農 / 神农


fúxī
nǚwā
shénnóng

Pět vladařů
五帝
wǔdì
Podle Zápisků historika:

Žlutý císař
Čuan-sü
Ku
Jao
Šun


黃帝 / 黄帝
顓頊 / 颛顼



huángdì
zhuānxū

jáo
shùn

Podle Písně z Čhu (楚辭 chǔcí):

Šaochao
Čuan-sü
Žlutý císař
Šen-nung
Fu-si


少昊
顓頊 / 颛顼
黃帝 / 黄帝
神農 / 神农
伏羲


shàohào
zhuānxū
huángdì
shénnóng
fúxī

Podle Knihy obřadů (禮記 / 礼记 lǐjì):

Joučchao-š'
Suejžen-š'
Fu-si
Nüwa
Šen-nung


有巢氏
燧人氏
伏羲
女媧 / 女娲
神農


yǒucháo shì
suìrén shì
fúxī
nǚwā
shénnóng

Historické období

History of China
Dějiny Číny
STAROVĚKÁ ČÍNA
3 vznešení a 5 vladařů
Dynastie Sia 2100–1600 př. n. l.
Dynastie Šang 1600–1046 př. n. l.
Dynastie Čou 1045–256 př. n. l.
 Západní Čou
 Východní Čou
   Období Jar a podzimů
   Období válčících států
CÍSAŘSKÁ ČÍNA
Dynastie Čchin 221 př. n. l.–206 př. n. l.
Dynastie Chan 206 př. n. l.–220 n. l.
  Západní Chan
  Dynastie Sin
  Východní Chan
Období tří říší 220–280
  Wej, Šu & Wu
Dynastie Ťin 265–420
  Západní Ťin 16 Království
304–439
  Východní Ťin
Severní & Jižní dynastie
420–589
Dynastie Suej 581–618
Říše Tchang 618–907
  ( X Wu Ce-tchien 690–705 )
5 dynastií &
10 říší

907–960
Dynastie Liao
907–1125
Dynastie Sung
960–1279
  Severní Sung Z. Sia
  Jižní Sung Ťin
Dynastie Jüan 1271–1368
Dynastie Ming 1368–1644
Říše Čching 1644–1911
MODERNÍ ČÍNA
Republika 1912–1949
Spor o Čínu ...
Čínská
lidová republika

1949–současnost
Čínská
republika

(Tchaj-wan)
1945–současnost

Po legendárním období Tří vznešených a pěti vladařů nastoupily první tři pololegendární dynastie Sia, Šang a Čou. Od dynastie Šang se každá dynastie odvolávala na mandát Nebes (天命 tiānmìng), kterým byla posvěcena vláda dynastie v Podnebesí (tchien-sia 天下 tiānxià). Poprvé tak učinila právě dynastie Šang, aby ospravedlnila svržení dynastie Sia.

Říše, vytvořené jednotlivými dynastiemi, jsou nazývány zpravidla jménem vládnoucí dynastie a až do vyhlášení dynastie Čchin vládnou jejich panovníci jako králové (王 pinyin: wáng), či knížata (vévodové, princové) (公, kung, pinyin: gōng).[pozn. 3] Teprve Jing Čeng (嬴政 pinyin: yíng zhèng) — poté, co roku 221 př. n. l. sjednotil Čínu — vládl jako První císař (š'chuang-ti 始皇帝 pinyin: shǐ huángdì). Titul ti (帝 pinyin: )[pozn. 4] — na Západě překládaný jako císař[pozn. 5] — je pak používán pro většinu následujících panovníků, až do svržení dynastie Čching v roce 1911.

Dynastie Období vlády
Sia xià 2100[pozn. 6]-1600 př. n. l.
Šang (Jin) shāng 1600-1100 př. n. l.
Čou

西周
東周
春秋
戰國

zhōu

xī zhōu
dōng zhōu
chūn qiū
zhàn guó

1100-221 př. n. l.

1100-771 př. n. l.
770-476 př. n. l.[pozn. 7]
770-476 př. n. l.[pozn. 7]
403-221 př. n. l.

Čchin qín 221-206 př. n. l.
Chan

Sin (přerušení dynastie Chan)


西漢

東漢

hàn

xī hàn
xīn
dōng hàn

206 př. n. l.-220 n. l.

206 př. n. l.-8 n. l.
9-25 n. l.
25220 n.l.

Tři království
  • Království Cchao Wej
  • Království Šu-chan
  • Království Východní Wu
三國

曹魏
蜀漢
東吳

sān guó

cáo wèi
shǔ hàn
dōng wú

220[pozn. 8]-280

220265
221263
222280

Ťin
  • Západní Ťin
  • Východní Ťin

西晉
東晉

jìn

xī jìn
dōng jìn

265420

265316
317420

Období jižních a severních dynastií
  • Jižní dynastie
    • Sung (Liou-sung)
    • Čchi
    • Liang
    • Čchen
    • Pozdní Liang
  • Severní (nečínské) dynastie
    • Severní Wej (Toba)[pozn. 9]
    • Západní Wej
    • Východní Wej
    • Severní Čchi
    • Severní Čou
南北朝


劉宋



後梁

北魏 (拓拔魏)
西魏
東魏
北齊
北周

nán běi cháo


liú sòng

liáng
chén
hòu liáng

běi wèi (tàbá wèi)
xī wèi
dōng wèi
běi qí
běi zhōu

420589


420479
479502
502557
557589
555587

386534
534556
534550
550577
557581

Suej suí 581618
Tchang táng 618907
Pět dynastií a deset království
  • Pozdní Liang
  • Pozdní Tchang
  • Pozdní Ťin
  • Pozdní Chan
  • Pozdní Čou
五代十國
後梁
後唐
後晉
後漢
後周
wǔ dài shí guó
hòu liáng
hòu táng
hòu jìn
hòu hàn
hòu zhōu
907960

907923
923936
936946
947950
951960

Sung
  • Severní Sung
  • Jižní Sung

北宋
南宋

sòng

běi sòng
nán sòng

9601279

9601127
11271279

Jüan (Mongolská dynastie) yuán 12711368
Ming

南明

míng

nán míng

13681644

16441659[pozn. 10]

Čching (Mandžuská dynastie) qīng 1644[pozn. 11]-1911[pozn. 1]

Každá dynastie se dále dělila na období panování jednotlivých panovníků — takzvaných ér (nien-chao TZ: 年號 ZZ: 年号 pinyin: niánhào). Každý vládce vyhlašoval jméno éry své vlády a až do nástupu dynastie Ming nebylo neobvyklé, že jeden panovník vyhlásil postupně několik ér (Kao-cung (高宗 gāo zōng) z dynastie Tchang jich během své vlády v letech 650683 vyhlásil dokonce 14). Zakladatel dynastie zpravidla vyhlašoval éru své vlády spolu s vyhlášením nové dynastie. Éry dalších nástupců se počítaly zpravidla od následujícího čínského nového roku. Doba trvání každé éry pak sloužila i k počítání času,[pozn. 12] takže například rok 1651[pozn. 13] je sedmým rokem éry Šun-č’ (順治). Velice často je pak jméno éry zaměňováno za jméno císaře, takže císař Fulin je pak známější jako císař Šun-c’ (což bylo jméno, které si Fulin zvolil pro pojmenování éry své vlády), etc…

Dynastie „samozvanců“

V historii Číny dále figuruje řada malých a relativně krátkodobých dynastií, které se zpravidla neuvádějí v seznamech čínských dynastií. Jedná se o dynastie vyhlášené většinou vzbouřenci, rebely a uzurpátory, kteří se (stejně jako zakladatelé většiny ostatních dynastií) vzbouřili proti aktuálně vládnoucí dynastii a pokusili se jí svrhnout. Nikdy ale nezískali potřebnou podporu a moc a do několika měsíců či let byla jejich rebelie potlačena. Takové dynastie se vyznačují tím, že nikdy nezískaly vládu nad celou Čínou (kontrolovaly jenom některé provincie) a měly mnohdy třebas jenom jediného panovníka (ten se tituloval buď jako král, či jako císař), který ale vyhlásil jméno éry své vlády. To, že tyto dynastie měly krátkého trvání a minimum panovníků ale nesmí vést k domněnce, že byly úplně bezvýznamné. Alespoň některé z nich významně zasáhly do čínských dějin:

Wu Ce-tchien (武則天 wǔ zétiān) — jedna z konkubín tchangského císaře Kao-cunga[pozn. 14] (高宗 gāo zōng) — se ujímá vlády za nemocného císaře a po jeho smrti[pozn. 15] vyhlašuje v říjnu 690 dynastii Čou[pozn. 16] (周 zhōu) a jako císařovna Šeng-šen (聖神 shèngshén) pak vládne[pozn. 17] až do února 705 jako jediná císařovna čínské historie.

Koncem vlády dynastie Ming se vlivem hladomorů, katastrofálního stavu císařské pokladny a vojenské nemohoucnosti dynastie rozmohli na venkově bandité.[pozn. 18] Časem se mezi nimi vyprofilovali dva nejvýznamnější vůdcové Li C'-čcheng (李自成 lǐ zìchéng) a Čang Sien-čung (張獻忠 zhāng xiànzhōng). Čang Sien-čung vyhlašuje dynastii Ta Si[pozn. 19] (大西 dà xī, česky: „Velký Západ“) v červenci 1643 po dobytí Wu-čchangu[pozn. 20] (武昌 wǔchāng) v provincii Chu-pej (湖北 húběi) v centrální Číně, který prohlásil hlavním městem nové dynastie a sebe tituloval jako „Velkého krále Západu“ (Ta Si wang 大西王 dà xī wáng). Li C'-čcheng vyhlásil dynastii Ta Šun[pozn. 19] (大順, dà shùn, česky: „Velká Poslušnost“[pozn. 21]) po dobytí Si-anu (西安 xī'ān) v provincii Šen-si (TZ: 陝西 ZZ: 陕西 shănxī) v listopadu 1643. Za „Krále velkého Šun“ (Ta Šun wang 大順王 dà shùn wáng) se prohlašuje na čínský Nový rok 8. února 1644. Obě vyhlášené dynastie převzaly model správy podle mingského vzoru a dál bojovaly nejenom proti dynastii Ming a nastupující dynastii Čching, ale i samy mezi sebou. 3. června 1644 (tedy po více než dvou měsících od dobytí Pekingu) se Li C'-čcheng prohlašuje císařem dynastie Ta Šun. Záhy ale musí prchat před spojenými silami mingského generála Wu San-kueje (吳三桂 wú sānguì) a čchingských Korouhví. V létě 1644 Čang Sien-čung přesunuje pod tlakem Mingů i Li C'-čchenga svoje království do S’-čchuanu (四川 sìchuān). Konec této dynastie přišel v listopadu 1646, když byla Čang Sien-čungova armáda poražena čchingskou armádou, Čang Sien-čung zajat a posléze popraven. Li C'-čchengova Ta Šun skončila ještě dříve a to v dubnu 1645, kdy byl po dlouhodobém pronásledování mingským generálem Wu San-kuejem (podporovaným čchingskými jednotkami) buďto zabit, a nebo spáchal sebevraždu.

Další relativně významnou dynastií „samozvanců“ byla počátkem roku 1674 vyhlášená dynastie Čou[pozn. 22] (周 zhōu), kterou vyhlásil bývalý mingský generál Wu San-kuej na jihozápadě Číny v Jün-nanu (TZ: 雲南 ZZ: 云南 yúnnán) během takzvané Rebelie tří samozvanců (三反之亂, pinyin: sān fàn zhī luàn, český přepis: San Fan Č' Luan) a která trvala až do roku 1681.

Paralelní nečínské dynastie

Kromě výše uvedených dynastií ovládaly některé části historické Číny v různých obdobích i jiné nečínské dynastie:

Dynastie Období vlády
Říše Kitanů: Liao liáo 9161125
Říše Karakitanů: Západní Liao 西遼 xī liáo 11241211
Říše Tangutů: Západní Sia 西夏 xī xià 10321227
Říše Džurčenů: Ťin jīn 11151234
Říše Ťienčouských Džurčenů: Pozdní Ťin[pozn. 23] 後金 hòu jīn 16161636

Odkazy

Poznámky

  1. Zpravidla se jako konec vlády dynastie Čching uvádí rok 1911, kdy byla svržena Sinchajskou revolucí (辛亥革命 xīnhài gémìng), ačkoliv poslední císař Pchu-i abdikoval až 12. února 1912.
  2. Někteří historikové považují KSČ za další čínskou dynastii — tedy za další dynastii v řadě.
  3. Titul kníže (kung, pchinjin: gōng) původně náležel jenom královu synovi. Byl to druhý nejvyšší titul hned po králi 王. Později se uděloval i dalším členům aristokracie.
  4. Respektive chuang-ti (皇帝 pinyin: huángdì) — ten vznikl spojením titulů předchozích legendárních Tří Vznešených (三 sānhuáng) a Pěti Vladařů (五 ). Chuang-ti 皇帝 by se tedy dalo přeložit jako Vznešený vladař. Více k ti viz například Anne Cheng: Dějiny čínského myšlení, str. 43.
  5. Když se první Evropané pokoušeli přeložit tento titul pro panovníka Říše středu (která byla pro Evropany poloviny druhého tisíciletí naprosto nepředstavitelnou), sáhli po tom jediném, co se v evropské historii alespoň vzdáleně podobalo: Římské říši a titulu jejího panovníka použili pro překlad čínského ti (帝 ).
  6. Podle Fairbanka
  7. Podle Fairbanka. Existuje i jiná datace konce Východní Čou (respektive období Jara a podzimu) a to buďto rok 481 př. n. l., kdy byl podle konfuciánské tradice chycen bájný jednorožec lin (麟 lín), případně rok 463 př. n. l. ze kterého pocházejí poslední záznamy v Cuo čuanu (左傳 zuǒ zhuàn). (viz Słupski & Lomová)
  8. Někteří (zejména čínští) historikové datují počátek období Tří království od povstání Žlutých šátků, které vypuklo v roce 184.
  9. Dynastie Tabgačů. Toba je čínský přepis jména tohoto etnika.
  10. Toho roku poslední císař dynastie Jižní Ming emigroval do Barmy.
  11. Jako počáteční rok vlády dynastie Čching nad Čínou se udává rok pádu Pekingu, i když samotná dynastie existovala již od roku 1636, kdy vznikla přejmenováním dynastie Pozdní Ťin a i po roce 1644 ještě nějakou dobu existoval na jihu odpor v podobě dynastie Jižní Ming.
  12. K přijetí počítání času podle západního letopočtu došlo v kontinentální Číně až při vyhlášení ČLR v roce 1949
  13. Rok, kdy se Fulin zbavil vlády svých regentů a začal vládnout sám, jakožto panovník éry Šun-c’ a druhý císař dynastie Čching.
  14. Byla konkubínou již jeho otce Tchaj-cunga (太宗 tàizōng)
  15. Císař Kao-cung umírá 27. prosince 683
  16. Nezaměňovat za stejnojmennou dynastii vládnoucí ve staré Číně 1100-221 př. n. l. Wu Ce-tchien zvolila jméno své dynastie právě podle této dynastie, neboť se považovala za jejího potomka. Po matce pak pocházela z císařské rodiny dynastie Suej.
  17. Její vláda se dělí na celkem 13 ér.
  18. Často dezertéři z armády. Jednotky dislokované na odlehlých místech říše totiž i několik měsíců nedostaly plat.
  19. Vládnoucí dynastie před svoje jméno přidávaly prefix „ta“ (大 ) — „Velký“
  20. Dnes tvoří spolu s městy Chan-kchou (TZ: 漢口 ZZ: 汉口 hànkǒu) a Chan-jang (TZ: 漢陽 ZZ: 汉阳 hànyáng) trojměstí Wu-chan (TZ: 武漢 ZZ: 武汉 Wǔhàn).
  21. Znak 順 (shùn) se dá přeložit jako „poslouchat“, „podrobit se“, „souhlasit“. V tomto případě to ale neznamená poslušnost dynastii Ming, ale poslušnost „Mandátu nebes“ (天命 tiānmìng).
  22. Nezaměňovat za stejnojmennou dynastii vládnoucí ve staré Číně 1100-221 př. n. l. či stejnojmennou dynastií císařovny Šeng-šen (聖神 shèngshén) z let 690705
  23. Roku 1636 Chuang Tchajťi přejmenoval dynastii na Čching

Literatura

  • FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-249-9.
  • MOTE, F.W. Imperial China 900-1800. [s.l.]: Harvard University Press, 2000. ISBN 0-674-44515-5.
  • BROOK, Timothy. Čtvero ročních dob dynastie Ming. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-583-6.
  • CHENG, Anne. Dějiny čínského myšlení. Překlad Helena Beguivinová; Olga Lomová, David Sehnal, Dušan Vávra. 1. vyd. Praha: DharmaGaia, 2006. 688 s. ISBN 80-86685-52-7.
  • SŁUPSKI, Zbigniew; LOMOVÁ, Olga. Úvod do dějin čínského písemnictví a krásné literatury I. (Dynastie Shang až období Válčících států). Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1267-4.
  • SŁUPSKI, Zbigniew; LOMOVÁ, Olga. Úvod do dějin čínského písemnictví a krásné literatury II. (Dynastie Qin a Han). Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1727-5.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.