Ceny Paměti národa

Ocenění Ceny paměti národa uděluje od roku 2010 obecně prospěšná společnost Post Bellum. Cena je definována jako uznání těm, kteří ve svém životě dokázali, že „čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou prázdná slova.“ Smyslem je ocenit pamětníky, kteří se během svého života zachovali v těžkém životním okamžiku hrdinně či se nezpronevěřili svým životním postojům. Ať už jde o válečné veterány, disidenty, politické vězně, odbojáře,[1] perzekvované spisovatele, představitele undergroundu, skauty, příslušníky církví, přeživší holokaust a mnohé další.[1] Jde o osoby, z nichž každý v konkrétní chvíli svého života našel odvahu postavit se zlu nebo pomoci ostatním a tím přispěl ke svobodě dnešní společnosti.[2]

V roce 2011 si Cenu paměti národa přebral letec Imrich Gablech

Výběr oceněných

Oceněné vybírá porota složená z několika desítek historiků, novinářů a badatelů z databáze příběhů pamětníků, které jsou obsaženy v rozsáhlém archivu Paměť národa. Ten v současnosti obsahuje okolo 3000 audio a video nahrávek rozhovorů s pamětníky událostí 20. století. Ceny jsou každoročně předávány během komponovaného večera, pořádaného společností Post Bellum ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů, Českým rozhlasem a Českou televizí. Průběh slavnostního večera je zprostředkován divákům České televize,[1] Slovenské televize[1] a posluchačům Českého rozhlasu[1] v živém (přímém) přenosu.[3]

Uskutečněné ročníky

Ceny paměti národa 2010

V roce 2010 byly ceny předávány během slavnostního večera s názvem My jsme to nevzdali, konanému při příležitosti 65. výročí konce 2. světové války. Večer, jehož režisérem byl Václav Marhoul, byl rozdělen do čtyř bloků, představující etapy v historii naší země od roku 1938 až do současnosti a diváky večerem provázel Marek Eben. Mezi oceněnými byly osobnosti známé, například generál Tomáš Sedláček nebo studentský vůdce Šimon Pánek, i neznámé: vězeň komunistického režimu Jan Pecka a chartistka Věra Roubalová Kostlánová.[4]

Ceny paměti národa 2011

Podruhé byly Ceny Paměti národa slavnostně uděleny dne 17. listopadu 2011 v pražském Radiopaláci. Jednotliví laureáti byli představeni čtyřmi krátkými portrétní filmy, které byly vytvořeny unikátní technikou kombinace komiksu a animovaného vyprávění. Večer opět moderoval Marek Eben a režisérsky vedl Jan Svěrák. Oceněni byli: letec Imrich Gablech, řeholnice Anna Magdalena Schwarzová, která byla vězněna nacistickým i komunistickým režimem, Miluška Havlůjová, dcera politického vězně a bojovnice proti totalitě, a vězeň komunistického režimu Luboš Jednorožec.[5]

Ceny paměti národa 2012

Třetí ročník se konal 12. prosince 2012 v pražském Národním divadle. Osm budoucích laureátů bylo veřejnosti představeno již před samotným večerem skrze krátké filmové portréty odvysílané v České televizi. Laureáty se stali: Válečný veterán a bývalý politický vězeň Josef Holec, tři dámy, které přežily Holocaust: Eva Roubíčková, Markéta Nováková a Ilsa Maierová, protinacistický odbojář a bývalý politický vězeň Leopold Färber, někdejší agent – chodec a politický vězeň František Zahrádka, bývalá politická vězeňkyně Helena Šidáková a disident a bývalý politický vězeň František Stárek. Průběh večera dramaticky připravil Matěj Forman.[6]

Ceny paměti národa 2013

Ceny byly předány během slavnostního večera konaného k výročí 17. listopadu 2013 na pražském Žofíně. V rámci slavnostního večera měly premiéru hrané filmové portréty laureátů, natočené mladými filmaři pod vedením světoznámé režisérky Agnieszky Holland. Večerem provázel moderátor Jakub Železný. Laureáty druhého ročníku se stali: disidentka Dana Němcová, vězeň nacistického režimu Felix Kolmer a vězni komunistického režimu Fantišek Wiendl a Jiří Stránský.[7]

Ceny paměti národa 2014

Pátý ročník předávání cen poprvé překročil hranice České republiky a odborná porota vybírala i ze zahraničních kandidátů. Ceny byly předány 17. listopadu v Národním divadle. Při koncertě věnovaném laureátům ceny vystoupili například John Cale, Gábor Presser či Marián Varga.[8] Ocenění získali Kornel Morawiecki, János Kenedi, Manfred Matthies, Anton Srholec a Dana Vargová.

Ceny paměti národa 2015

U příležitosti 70. výročí konce druhé světové války se tento ročník věnoval nejstarší generaci; ocenění převzaly čtyři osobnosti z České a Slovenské republiky, které se dokázaly vzepřít nacismu. Životní příběhy Anny Hyndrákové, Lýdie Kovářové, Viktora Wellemína a Branislava Tvarožka představila krátká filmová doku-dramata z dílny režiséra Radima Špačka. Vystoupili Aneta Langerová, David Koller a kapely Tata Bojs a Preßburger Klezmer Band.

Ceny paměti národa 2016

Ocenění v tomto roce převzali čtyři lidé z Česka i Slovenska, kteří se v mládí vzepřeli komunistické totalitě a za své morální postoje strávili roky v komunistických kriminálech. Sedmý ročník Cen paměti národa se odehrával 17. listopadu v Národním divadle. Životní příběhy Ludmily Váchalové, Jitky Malíkové, Antona Tomíka a Rudolfa Dobiáše představila krátká filmová doku-dramata z dílny režiséra Jana Jirků. Na galavečeru vystoupil živý orchestr Matěje Kroupy a Kafka Band.

Ceny paměti národa 2017

Dne 17. listopadu 2017 převzali v Národním divadle ocenění Post Bellum političtí vězni František Suchý, Mária Matejčíková a František Lízna a Otto Šimko, účastník SNP pronásledovaný kvůli svému židovskému původu. Ceremoniál uváděl Martin Veselovský.[9]

Ceny paměti národa 2018

V sobotu dne 17. listopadu 2018 převzali v Národním divadle v Praze ocenění Post Bellum následující laureáti:[10] Milena Blatná; Marta Szilárdová; Jiří Světlík a Helena Kociánová.[10] Slavnostní večer byl přenášen od 20.00 Českou televizí (ČT2).[11]

Ceny paměti národa 2019

V neděli dne 17. listopadu 2019 převzali v Národním divadle v Praze ocenění Post Bellum následující laureáti:[12] Dalma Špitzerová; Dietrich Koch; László Regéczy-Nagy; Wladyslav Frasyniuk a Miroslav Hampl.[12] Slavnostní večer byl přenášen Českou televizí.[13]

Ceny paměti národa 2020

Jedenáctý ročník předávání Cen paměti národa byl ovlivněn vládou vyhlášeným nouzovým stavem (z důvodu druhé vlny pandemie covidu-19), proběhl dne 17. listopadu 2020 od 20.00 hodin v Národním divadle bez přítomnosti hostů, laureátů i studentského orchestru.[1] Jedinými přítomnými byl moderátor večera Martin Veselovský a několik hudebníků.[1] Průběh slavnostního vyhlášení přenášel Český rozhlas Plus společně s ČT2 a slovenskou stanicí RTVS.[1] V průběhu předávání ocenění proběhla i online aukce uměleckých děl, jejíž výtěžek směřoval na podporu organizace Post Bellum.[1] Laureáty Ceny Paměti národa pro rok 2020 byli vyhlášeni: Květoslava Bartoňová (in memoriam), Leonid „Levko“ Dohovič, Hana Truncová, Alžběta Vargová a Jarmila Weinbergerová.[1]

Seznam oceněných

2010
jméno oceněnéhodůvod ocenění
Šimon Pánek[14]studentský vůdce v roce 1989
Tomáš Sedláček[15]bojovník proti nacismu
Věra Roubalová Kostlánová[16]disidentka a chartistka
Jan Pecka[17]vězeň komunistického režimu

2011
jméno oceněnéhodůvod ocenění
Imrich Gablech[18]válečný letec, vězeň v komunistickém gulagu
Anna Magdalena Schwarzová[19]řeholnice, vězeňkyně nacismu i komunismu
Miluška Havlůjová[20]dcera politického vězně a bojovnice proti totalitě
Luboš Jednorožec[21]vězeň komunistického režimu

2012
jméno oceněnéhodůvod ocenění
Josef Holec[22]Válečný veterán a bývalý politický vězeň
Eva Roubíčková[23]vězněna v nacistickém koncentračním táboře
Markéta Nováková[24]vězněna v nacistickém koncentračním táboře
Ilsa Maierová[25]vězněna v nacistickém koncentračním táboře
Leopold Färber[26]protinacistický odbojář a vězeň komunistického režimu
František Zahrádka[27]vězeň komunistického režimu
Helena Šidáková[28]politická vězeňkyně komunistického režimu
František Stárek[29]disident a bývalý politický vězeň komunistického režimu

2013
jméno oceněnéhodůvod ocenění
Dana Němcová[30]disidentka, vězněna komunistickým režimem
Felix Kolmer[31]vězeň nacistického režimu
Fantišek Wiendl[32]vězeň komunistického režimu
Jiří Stránský[33]vězeň komunistického režimu

2014
jméno oceněnéhodůvod ocenění
Dana Vargová CZ[34] matka disidenta s vážným tělesným postižením
Anton Srholec SK[35] kněz, politický vězeň komunistického režimu
Manfred Matthies DE[36] převaděč, odpůrce komunistického režimu
János Kenedi HU[37] politický odpůrce komunistického režimu
Kornel Morawiecki PL[38] lídr hnutí Bojující Solidarita

2015
jméno oceněnéhodůvod ocenění
Anna Hyndráková[39] vězněna v nacistickém koncentračním táboře
Lýdia Kovářová[40] protinacistická odbojářka, spojka partyzánů
Bronislav Tvarožek[41] bojovník Slovenského národního povstání
Viktor Wellemín[42] bojovník proti nacismu

2016
jméno oceněnéhodůvod ocenění
Ludmila Váchalová[43]vězeňkyně komunistického režimu
Rudolf Dobiáš[44]vězeň komunistického režimu, odsouzen za velezradu
Jitka Malíková[45]vězněna komunistickým režimem
Antonín Tomík [46]zakladatel protikomunistické skupiny

2017
jméno oceněnéhodůvod ocenění
František Suchý CZprotinacistický a protikomunistický odboj[9]
Mária Matejčíková SKodpůrkyně komunistického režimu[9]
František Lízna CZodpůrce komunistického režimu[9]
Otto Šimko SKpartyzán Slovenského národního povstání[9]

2018
jméno oceněnéhodůvod ocenění
Milena Blatná[10]Po maturitě v roce 1952 (s cílem vydělat si finanční prostředky na vysokoškolské studium) dobrovolně pracovala na šachtě jáchymovských dolů, kde dělala „spojku“ politickým věnům, jimž pomáhala v kontaktu s domovem, nosila jim jídlo a dopisy.[47] Za jednoho z nich – Jiřího Blatného (1929–2003) (odsouzen v procesu se skupinou brněnských vysokoškoláků ke třinácti letům vězení za trestné činy velezrady a špionáže) se krátce po jeho propuštění (1958) provdala.[47]
Marta Szilárdová[10]V létě 1944 byla spolu se sestrou a rodiči deportována do koncentračního tábora v Osvětimi, odkud pak v zimě 1944 byla ona i její sestra převezeny na nucenou práci do továrny v nacistickém Německu.[48] Pochod smrti přežily obě.[48] Po skončení druhé světové války žila v Česku, setkala se tu svým manželem a po čase se přestěhovala s ním a dvěma dětmi do Nitry.[48]
Jiří Světlík[10]Vyučený tiskař byl v lednu 1944 nuceně nasazen na práci do Velkoněmecké Říše.[49] Tam jej Němci obvinili z napomáhání nepříteli, velezrady a z rozkladu branné síly německého národa, věznili jej, ale odsoudit jej již nestačili.[49] Po skončení druhé světové války v Československu zažil znárodnění otcovy tiskárny po únoru 1948 a během vojenské prezenční služby byl svědkem počátků budování železné opony.[49] V porcelánce v Lokti (spolu s dalšími osobami) pomáhal (v letech 1949 až 1950) vězňům v komunistických lágrech na Slavkovsku tím, že jim zprostředkovával spojení s domovem a též přísun potravin.[49] Po odhalení této činnosti byl souzen jako vedoucí protistátní skupiny „Světlík a spol.“ a následně pak vězněn ve vyšetřovací vazbě StB v Klatovech, v Chebu, na Jáchymovsku (lágry Nikolaj, Rovnost) a ve věznici Kartouzy ve Valdicích.[49] Roku 1962 byl propuštěn na amnestii.[49]
Helena Kociánová[10]Již v 18 letech byla zatčena a surově vyslýchána slovenskou státní bezpečností.[50] V říjnu 1952 byla v procesu „Krutý a spol.“ odsouzena za protistátní činnost k pětiletému vězení.[50] V červnu 1955 utrpěla v nápravně–pracovním táboře v Želiezovcích těžký úraz, jenž skončil amputací nohy a pokračoval další rok následnými operačními zákroky.[50] Na svobodu se dostala až v roce 1956.[50]

2019
jméno oceněnéhodůvod ocenění
Dalma Špitzerová[12]Během druhé světové války byla deportována z Liptovského Mikuláše do Užhorodu a později se dostala do sběrného tábora v Novákách (zde byl za 2. sv. války zřízen koncentrační tábor pro Židy).[51] Dne 29. srpna 1944 se přidala ke Slovenskému národnímu povstání (pracovala v tiskovém oddělení partyzánského hnutí).[51] Po druhé světové válce se vdala za slovenského literárního historika a publicistu Juraje Špitzera, hrála na Nové scéně a později v bratislavském kabaretu Tatra revue.[51] Během normalizace pracovala ve Slovenské televizi jako asistentka režie.[51] Začátkem 90. let 20. století založila soukromé studio herecké výchovy, které získalo v Paříži i mezinárodní cenu.[51] V lednu 2016 jí udělil slovenský prezident Andrej Kiska nejvyšší slovenské státní vyznamenání.[51]
Dietrich Koch[12]Od roku 1962 pracoval jako teoretický fyzik v německé Akademii věd v NDR, v Lipsku.[52] Politickou kriminální policií byl zatčen poprvé v květnu 1968 během protestního shromáždění a ihned poté byl propuštěn ze zaměstnání.[52] Následovalo druhé zatčení v roce 1970 pro podezření osnování útěku ze země.[52] Byl obviněn z protistátní činnosti, protistátních nenávistných projevů a utváření protistátních skupin.[52] Stasi při jeho výsleších aplikovala i psychotropní drogy.[52] Během 23 měsíců trvající vazby se vyšetřovatelům nepodařilo vynutit ani jeho přiznání a ani obvinění kohokoli dalšího.[52] Stasi jej nakonec odsoudila k trestu dva a půl roku věznění s následným umístěním v psychiatrické léčebně.[52] V roce 1972 byl deportován do Západního Německa, studoval filozofii, složil doktorát a pracoval jako filozof na univerzitě v Essenu.[52] V roce 1995 uznala Saská vyšetřovací komise, že v jeho případě šlo nesporně o zneužití psychiatrie k politickým účelům.[52]
László Regéczy-Nagy[12]V roce 1945 padl jako čerstvý důstojník maďarské armády do britského zajetí.[53] Po 2. sv. válce a nástupu komunistů byl nucen armádu opustit a pracovat jako nekvalifikovaná síla (pastevec, skladník, řidič náklaďáku).[53] Od roku 1949 byl zaměstnán jako řidič britského velvyslanectví v Budapešti.[53] Během maďarských událostí v říjnu 1956 působil jako „spojka“ mezi povstalci a Západem.[53] Společně s Árpádem Gönczem propašoval na Západ poslední prohlášení revolučního předsedy vlády Imreho Nagye.[53] Spisy ministra revoluční vlády a politologa Istvána Bibóa sice dostal na Západ obdobně, ale byl spolu s ním v roce 1957 odsouzen k trestu 15 let odnětí svobody.[53] Po intervenci barmského diplomata a generálního tajemníka OSN Maha Thray Sithu U Thanta byl po šesti letech z výkonu trestu v roce 1963 propuštěn na svobodu a pracoval nejprve jako pomocný dělník a později pak jako překladatel.[53] V roce 1988 založil „Výbor pro historickou spravedlnost“.[53]
Wladyslav Frasyniuk[12]Absolvent automobilové průmyslovky (od roku 1976 řidič dopravních podniků) stál v srpnu 1980 v čele dělnických protestů ve Wroclawi a po vzniku odborového hnutí Solidarita byl nejprve tiskovým mluvčím Mezipodnikového zakladatelského výboru ve Wroclawi (MKZ), od března 1981 pak předsedou wroclawského výboru MKZ.[54] Zatýkání vůdců Solidarity po vyhlášení výjimečného stavu 13. prosince 1981 unikl, deset měsíců se skrýval a v ilegalitě pokračoval ve vedení Solidarity v Dolnoslezském regionu.[54] S krátkými přestávkami byl od října 1982 několikrát v průběhu 4 let vězněn. V roce 1986 byl propuštěn na amnestii.[54] V čele Solidarity v Dolnoslezském regionu dále působil jako člen celostátního výkonného výboru Solidarity a v polovině roku 1989 se účastnil tzv. „rozhovorů u kulatého stolu“ mezi opozicí a vládou.[54] Po pádu komunismu v Polsku založil vlastní přepravní firmu, zasedal v městském zastupitelstvu Wroclawi a třikrát byl poslancem Sejmu.[54] Po roce 2000 se dále politicky a občansky angažuje.[54]
Miroslav Hampl[12]V roce 1947 nastoupil ke studiu na obuvníka do Baťovy školy práce, ale po únoru 1948 byl vybrán na roční brigádu do těžkého průmyslu.[55] V Jáchymovských dolech, kde pracoval jako kolektor,[p 1] se snažil všemožně pomáhat politickým vězňům.[55] Za pomoc k útěku vězně Bohuslava Pánka byl sám 27. listopadu 1952 zatčen a 22. září 1953 odsouzen na tři roky vězení.[55] Trest si odpykával v pracovním táboře v Ležnici, kde jej podporovali přátelé vězni, jimž jako civilní zaměstnanec předtím v Jáchymově sám pomáhal.[55] Na amnestii byl 28. září 1954 podmínečně propuštěn a až do odchodu do důchodu pracoval u okresního stavebního podniku.[55]

2020
jméno oceněnéhodůvod ocenění
Květoslava Bartoňová[56]Po druhé světové válce Květoslava Bartoňová (rozená Axmanová) se svou spolužačkou (rovněž studentkou učitelství) Věrou Kristovou zorganizovala sbírku šatstva pro děti ze slovenských vesnic v takzvaném Údolí smrti. Pod záštitou Československé společnosti pak zajistila dostatek prostředků na jeden školní rok pro 45 dětí.[1] (Ocenění uděleno in memoriam.[1])
Leonid „Levko“ Dohovič[57]Ve věku 14 let odsouzen sovětskou justicí k 10 letům vězení za protibolševické postoje.[1] Dalších 10 let žalářování mu režim přidal za pokus o prokopání útěkového tunelu do Finska.[1]
Hana Truncová[58]Po Únoru 1948 pomohla ve spolupráci s převaděčem několika lidem k přechodu státních hranic a k útěku z Československa.[1] Státní tajnou bezpečností zatčena v roce 1951 a trest 13 let si odpykala v komunistických pracovních táborech.[1] Po roce 1968 jako referentka pobočky cestovní kanceláře Čedok opět pomáhala lidem k odchodu do zahraničí.[1]
Alžběta Vargová[59]Spolu se svým otcem sepisovala jména Židů, kteří byli zastřeleni v Seredi a slovenští fašisté je pohřbívali na židovském hřbitově v Seredi do neoznačených hrobů.[1] Díky tomu mohly být po skončení druhé světové války tyto hroby osazeny malými pomníčky se jmény pohřbených.[1]
Jarmila Weinbergerová[60]Česká lékařka židovského původu prošla během druhé světové války čtyřmi nacistickými koncentračními tábory.[1] Jako zdravotní sestra na marodce v Terezíně zachraňovala životy vězňů.[1] V rodinném táboře v Osvětimi se jako vychovatelka starala o malé děti.[1]

2021[61]
jméno oceněného důvod ocenění
Jarmila Stibicová podepsala Chartu 77, mnohokrát ji zatkla StB, a přitom se nenechala zlomit
Lívia Herzová svým odhodláním zachránila v Osvětimi život matce
Jiří Lukšíček organizátor skautské odbojové skupiny, který strávil šest let v uranových lágrech
František Vaczula byl vězněn za pokus o útěk přes hranice a strávil tři roky v těžkých podmínkách oddílů Pomocných technických praporů

Odkazy

Poznámky
  1. Úkolem kolektora při důlní těžbě je zaměřovat aktivní rudu a určovat její těžbu.

Reference
  1. URBANOVÁ, Anna (zkratka: aur). Pět laureátů převzalo Ceny Paměti národa. Ocenění získali nepřátelé bolševiků i přeživší z Osvětimi [online]. iRozhlas, 2020-11-17, rev. 2020-11-17 [cit. 2020-11-18]. Dostupné online.
  2. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-03.
  3. Archivovaná kopie. www.memoryofnationsawards.eu [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-27.
  4. My jsme to nevzdali [online]. Česká televize, 2010 [cit. 2020-11-18]. Stopáž: 90 minut – Rok výroby: 2010; Přímý přenos koncertu, který pořádá sdružení Post Bellum v pražském Paláci Žofín k 65. výročí konce 2. světové války. Během večera budou uděleny Ceny Paměti národa.. Dostupné online.
  5. ŠŤASTNÝ, Jiří (zkratka autora: jš). Čtyři stateční získali Ceny Paměti národa [online]. iDnes cz, 2011-11-17 [cit. 2020-11-18]. Ve čtvrtek večer převzaly Ceny Paměti národa čtyři osobnosti: válečný veterán Imrich Gablech, řeholnice Anna Magdalena Schwarzová a bývalí političtí vězni Miluška Havlůjová a Luboš Jednorožec. Dostupné online.
  6. Ceny Paměti národa (Laureáti pro rok 2012) [online]. Česká televize, 2012-12-12 [cit. 2020-11-18]. Přímý přenos ve středu 12. 12. 2012 od 21 hodin. Udělování cen živě přenášela ČT2 a Český rozhlas Radiožurnál; Stopáž: 60 minut; Rok výroby: 2012. Dostupné online.
  7. Ceny paměti národa (2013) [online]. Česká televize, 2013-11-17 [cit. 2020-11-18]. Stopáž: 60 minut; Rok výroby: 2013. Dostupné online.
  8. HAVLICE, Krystof. John Cale, Ceny paměti národa, 17. 11. 2014, Národní divadlo, Praha [online]. Full Moon, 2014-11-18 [cit. 2014-11-21]. Dostupné v archivu.
  9. Ceny Paměti národa dostali političtí vězni a perzekvovaný Šimko [online]. lidovky.cz, 2017-11-17 [cit. 2020-11-18]. Dostupné online.
  10. Ceny Paměti národa (Ročník 2018 v přímém přenosu z Národního divadla v Praze) [online]. Post Bellum, 2018 [cit. 2020-11-18]. Laureáti: Milena Blatná; Marta Szilárdová; Jiří Světlík; Helena Kociánová. Dostupné online.
  11. Ceny Paměti národa 2018 [online]. Česká televize, 2018-11-17 [cit. 2020-11-18]. Sobota 17. 11. 2018 od 20:00 na ČT2; Stopáž: 70 minut; Rok výroby: 2018. Dostupné online.
  12. Ceny Paměti národa (Ročník 2019 v přímém přenosu z Národního divadla v Praze) [online]. Post Bellum, 2019 [cit. 2020-11-18]. Laureáti: Dalma Špitzerová; Dietrich Koch; László Regéczy-Nagy; Wladyslav Frasyniuk; Miroslav Hampl. Dostupné online.
  13. Ceny Paměti národa 2019 [online]. Česká televize, 2019-11-17 [cit. 2020-11-18]. Neděle 17. 11. 2019 na ČT; Stopáž: 80 minut; Rok výroby: 2019. Dostupné online.
  14. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-08.
  15. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-03.
  16. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-03.
  17. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-27.
  18. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-27.
  19. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-03.
  20. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-05.
  21. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-08.
  22. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-08.
  23. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-27.
  24. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-27.
  25. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-03.
  26. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-27.
  27. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-05.
  28. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-05.
  29. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-27.
  30. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-05.
  31. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-27.
  32. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-27.
  33. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-05.
  34. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2015-11-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05.
  35. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2015-11-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-01-11.
  36. http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/3802/#cs_3802%5B%5D
  37. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2015-11-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05.
  38. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2015-11-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-08.
  39. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2015-11-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-21.
  40. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2015-11-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-21.
  41. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2015-11-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-21.
  42. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2015-11-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-21.
  43. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2017-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-04-06.
  44. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2017-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-04-06.
  45. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2017-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-04-07.
  46. Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2017-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-18.
  47. Ing. Milena Blatná, roz. Hypšová (* 1934) [online]. Paměť národa [cit. 2020-11-19]. Dostupné online.
  48. Marta Szilárdová (* 1923) [online]. Paměť národa [cit. 2020-11-19]. Dostupné online.
  49. Jiří Světlík (* 1924) [online]. Paměť národa [cit. 2020-11-19]. Dostupné online.
  50. Helena Kociánová, roz. Maxiánová (* 1933) [online]. Paměť národa [cit. 2020-11-19]. Dostupné online.
  51. Dalma Špitzerová, rozená Holanová (* 1925) [online]. Paměť národa [cit. 2020-11-20]. Slovensky. Dostupné online.
  52. Dietrich Koch (* 1937 – †︎2020) [online]. Paměť národa [cit. 2020-11-20]. Dostupné online.
  53. László Regéczy-Nagy (* 1925) [online]. Paměť národa [cit. 2020-11-20]. Dostupné online.
  54. Wladyslav Frasyniuk (* 1954) [online]. Paměť národa [cit. 2020-11-20]. Dostupné online.
  55. Miroslav Hampl (* 1932) [online]. Paměť národa [cit. 2020-11-20]. Dostupné online.
  56. KROUPA, Mikuláš; RESZCZYŃSKÁ, Markéta; KVAPIL, Jan. Nevěděli, kdo je v dětství zachránil. Až nyní se dozvěděli o studentkách Květě a Věře [online]. iRozhlas. Dvě studentky učitelství, Květa Axmanová a Věra Kristová, v roce 1946 zorganizovaly záchranu 45 dětí z válkou zničeného tzv. Údolí smrti.. Dostupné online.
  57. KOVÁČIK, Peter; LUBAS, Miloslav; HRADILEK, Adam; ZÁLEŠÁK, Tomáš; KROUPA, Mikuláš. Šestnáctiletý kluk kopal tunel z lágru. Dostal dalších 10 let basy [online]. Plus rozhlas cz, 2020-09-20 [cit. 2020-11-18]. Dostupné online.
  58. KROUPA, Mikuláš; ŠŤASTNÁ, Barbora. Byli jsme generací velkého loučení, říká žena, kterou komunisté zatkli společně se snoubencem krátce před svatbou [online]. Plus rozhlas cz, 2020-04-19 [cit. 2020-11-18]. Dostupné online.
  59. PAVČÍK, Filip; VALKO, Roland. Alžbeta Vargová (* 1929) [online]. Paměť národa cz, 2018-12-18 [cit. 2020-11-18]. Dostupné online. (slovenština)
  60. KROUPA, Mikuláš. V Terezíně zachraňovala nemocné, v Osvětimi se starala o děti. Příběh dvacetileté dívky, která přežila čtyři koncentráky [online]. Plus rozhlas cz, 2020-06-28 [cit. 2020-11-18]. Dostupné online.
  61. Čtyři pamětníci krutých událostí 20. století dostali Ceny Paměti národa - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2021-11-17]. Dostupné online.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.