Věra Roubalová Kostlánová

Narodila se v Praze jako prostřední ze tří dětí v židovské rodině, ale o svém původu se dozvěděla až od bratrance asi v 18 letech.[6]

Řada jejích příbuzných ze strany otce i matky zahynula během holokaustu. Její babička Sofie z otcovy strany prošla Terezínem a byla zavražděna v roce 1944 v Osvětimi, dědeček Salomon Hugo Lieben zemřel v listopadu 1942 na infarkt ještě před případnou deportací do koncentračního tábora.[6] Věřin otec Löb Gabriel Lieben (1917–1983) a strýc Samuel Lieben (1916–1998) strávili druhou světovou válku v Anglii, strýc v armádě, otec v továrně; oba si po válce změnili jména (na Hanuš Lomský a Jan Lomský). Otec se v továrně seznámil s Věřinou pozdější matkou, též českého židovského původu, oba rodiče byli idealistického levicového smýšlení.[6] Ještě v Anglii se jim narodil Věřin starší bratr. Po návratu do vlasti otec udělal politickou kariéru, v roce 1949 byl jmenován krajským tajemníkem KSČ v Plzni, ale v následujícím roce byl zatčen, odsouzen v procesu s Marií Švermovou a krajskými tajemníky a nakonec strávil ve vězení 6 let. Kvůli této těžké rodinné situaci skončila Věra s mladším bratrem na 3 roky v dětském domově v Klánovicích (od svých 4 do 7 let věku).

Z politických důvodů se dostala pouze na střední průmyslovou školu, poté pokračovala ve studiu na Fakultě strojní ČVUT, kde aktivně prožila pražské jaro i následnou invazi, byla též mezi studentskými organizátory smutečního pochodu při pohřbu Jana Palacha. Na vysoké škole se seznámila se svým budoucím manželem Pavlem Roubalem, následně se jim během čtyř let narodili tři synové a později ještě dcera.

S manželem byli mezi prvními signatáři Charty 77, podepsali ji v lednu 1977 dle jejích vlastních slov „poté, co jsme si přečetli v Rudém právu článek Ztroskotanci a samozvanci“.[7] S Chartou 77 se seznámili prostřednictvím kamaráda z vysokoškolských studií Jiřího Müllera a začali se podílet na distribuci knih rozepisovaných v rámci jeho brněnské edice. Na půdě rodinného domu v Praze-Strašnicích samizdatové knihy především vázali, a to do začátku července 1978, kdy byla u nich provedena domovní prohlídka a zabaveno větší množství knih připravených ke svázání. Zásahy proti opozičním aktivistům tehdy Státní bezpečnost (StB) provedla v souvislosti s návštěvou Leonida Iljiče Brežněva v Československu.[8] Pavel Roubal strávil dva nebo tři měsíce ve vazbě, následně se v červnu 1979 stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). V roce 1979 se rodina přestěhovala do severočeské obce Kytlice, v následujícím roce do Častrova na Vysočině. V roce 1981 se jim před StB, která přišla provést domovní prohlídku, podařilo v nefunkčních akumulačních kamnech ukrýt celostátně hledanou Drahomíru Šinoglovou, která byla odsouzena za rozepisování Vaculíkových fejetonů a nenastoupila do vězení kvůli těhotenství.[6] Rodina (především Pavel) byla StB dlouhodobě sledována, v roce 1983 například estébáci nechtěli rodiče pustit za dcerou Martou, která byla v nemocnici v Praze.[7] Příslušníci StB manžele Roubalovy během výslechů několikrát přemlouvali i k odchodu do zahraničí.[6]

Roubalovi se také věnovali otázce životního prostředí. Během sametové revoluce v listopadu 1989 byli manželé velmi aktivní, Pavel na Pelhřimovsku organizoval protestní akce, zapojili se do práce nově vzniklého Občanského fóra.[6] Koncem roku 1989 se ale Pavlovi vrátila psychická nemoc, jejíž první ataka se objevila v roce 1975, kdy byl dva měsíce hospitalizován v bohnické léčebně.[6] V říjnu 1990 se Pavel rozhodl dobrovolně ukončit svůj život. Věra se následně vrátila s dětmi z venkova do Prahy. V lednu 1992 se stala jednou ze tří mluvčí Charty 77, kterým připadla úloha ohlásit konec její činnosti.[7]

Po doplnění vzdělání začala pracovat jako psychoterapeutka v komunitním centru, věnuje se traumatům holokaustu a uprchlictví.[9] Zabývá se též přímo prací s uprchlíky, jezdila pomáhat do uprchlických táborů, jako supervisor navštívila 13× Čečensko.[4]

Věřiným druhým manželem se stal publicista a hudebník František Kostlán (* 1954).[10]

V roce 2007 o ní vznikl díl dokumentárního seriálu Ženy Charty ’77 v režii Olgy Sommerové.[11] V roce 2010 byla oceněna v prvním ročníku Cen Paměti národa.[6]