Jiří Lukšíček

Jiří Lukšíček se narodil v roce 1933 v Praze do rodiny železničního úředníka a kuchařky. Vyrůstal na Bohdalci.[1][2]

Díky blízkému příteli se v roce 1945 přihlásil do Junáka a stal se členem vršovického 100. skautského oddílu.[1] V roce 1946 se přestěhoval do Strašnic a navštěvoval tamní 145. oddíl.[1] Jeho otec byl národní socialista a i díky názorům skautských přátel se Lukšíček orientoval protikomunisticky.[1] Po komunistickém převratu v roce 1948 spolu s kamarády z oddílu protestně nevstoupili do Svazu české mládeže a po zrušení skautské organizace roku 1949 se zapojili do činnosti ilegální skautské skupiny, kde pokračovali v běžné skautské činnosti, mj. ve výpravách do okolí Prahy.[1] Kromě toho se v této skupině zapojili do protikomunistické skupiny, kde psali hesla („KSČ vrazi“) a také distribuovali protirežimní letáky („S komunismem nikdy“, „Lidé, probuďte se“).[1] Skupina, napojená na SIO, měla základnu v chatce na Těptíně v Posázaví a ilegálně si opatřila i zbraně, ty však sloužily spíše jako trofeje a morální vzpruha.[1][2] Se skupinou prováděli v roce 1952 drobné záškodnické akce jako vypuštění pneumatik autobusu milicionářů v Jílovém u Prahy, část skupiny se pokusila zdržet vlak v Kamenném Přívoze.[1] Jelikož se tato akce nepovedla, byl Lukšíček poprvé zadržen, následně byl v březnu 1953 odsouzen na jeden rok vězení (spolu s dalšími šesti obviněnými) za sdružování proti republice a porušování veřejně prospěšných zařízení.[1] Trest nebyl přísnější, protože vyšetřovatelé nenalezli zbraně.[2] Byl vězněn na Pankráci, poté nastoupil do pracovních táborů na Jáchymovsku (Bratrství a Rovnost).[1] Po dvou měsících věznění byl 4. května 1953 na amnestii propuštěn a i poté pokračoval v zakázané skautské činnosti.[1]

V říjnu 1953 Lukšíček nastoupil vojenskou službu u 61. útvaru PTP v Rumburce, na jaře 1954 byl převelen do Hradce Králové a následně tam byl v květnu zatčen podruhé.[1] Byl vyslýchán na Ruzyni, následně byl krátce propuštěn, ale v říjnu 1954 byl opět zatčen.[1] To již vyšetřovatelé StB shromáždili větší množství zbraní a ve vykonstruovaném procesu s fiktivní skautskou odbojovou skupinou vedenou Emanuelem Rackem – Orionem byl Lukšíček (ve 21 letech) odsouzen na 6 let odnětí svobody za velezradu.[1][2] Trest vykonával v pracovních táborech na Jáchymovsku: nejdříve v táboru Nikolaj, pak na šachtě Eduard a nakonec v táboře Rovnost.[1] Mezi jeho spoluvězni bylo velké množství dalších skautů a společně se vzdělávali.[3] Lukšíček na šachtách pracoval jako dřevič (stavěl výdřevu), v táboře Rovnost byl dlouhou dobu uzavřen v korekci za sebemenší prohřešky; po celou dobu výkonu trestu si mohl s rodinou pouze dopisovat.[1] Byl propuštěn na amnestii v květnu 1960 v době, kdy mu z trestu zbývaly pouhé dva měsíce.[1]

V září 1960 nastoupil opět vojenskou službu u pracovní roty v Olomouci a i po propuštění na svobodu jej sledovala StB.[1] Poté pracoval jako dělník v ČKD Praha, během práce vystudoval průmyslovku a po úspěšné absolvenci vyučoval učně ČKD.[1][2] V roce 1968 po uvolnění politických poměrů obnovil 233. oddíl 34. skautského střediska Ostříž a oddíl se snažil vést i po zákazu skautské činnosti v roce 1970.[2] Po roce 1970 mu však byla zakázána práce s mládeží a musel opustit i místo vyučujícího učňů.[1] Ještě do roku 1974 vedl ochránce přírody v Berouně, ale po nátlaku StB musel i toto místo opustit.[4] Po roce 1989 znovuzakládal středisko Ostříž, byl významným činovníkem a působil i jako člen Rozhodčí a smírčí rady Junáka (RSRJ).[2] Navštěvuje různé skautské besedy, skautské tábory i vzdělávací akce.[2] Jeho manželkou je Helena Lukšíčková.[5]

V roce 2014 obdržel nejvyšší skautské vyznamenání, Řád stříbrného vlka.[6] Roku 2021 mu byla udělena cena Paměti národa.[7]