Květoslava Bartoňová

Květoslava Bartoňová se narodila dne 7. března 1928 v Olomouci–Řepčíně[3] do rodiny Františka Axmana, který během první světové války na ruské frontě dobrovolně vstoupil do československých legií a s nimi prošel celou sibiřskou anabází (i bitvy u Zborova a bitvy u Bachmače).[1] Po skončení první světové války se František Axman vrátil do Československa a u Československých státních drah se vypracoval až na místo vrchního oficiála.[1] V roce 1932 si Axmanovi vzali státní půjčku a postavili si dům v Neředíně a přestěhovali se tam.[1] V Neředíně prožila Květoslava a její sestra Miluše svoje dětství.[1] Na konci druhé světové války vedla jejich zahradou v Neředíně bojová linie, čtyřčlenná rodina Axmanových (zabarikádována 14 dní ve sklepě s okny zabedněnými železničními pražci) se včas neevakuovala a tak zažila dramatické boje o město mezi Němci a sovětskými vojáky[1] (Wehrmachtem a Rudou armádou).[3]

Po skončení druhé světové války studovala Květoslava Bartoňová na Učitelském ústavu v Olomouci, kde ještě v roce 1945 tamní studenti zorganizovali sbírku šatstva a dalších potřebných věcí, jenž byly určeny pro druhou světovou válkou těžce zasažené obyvatele slovenských vesnic Vyšná Pisaná a Nižná Pisaná.[1] Obě vesnice se nacházely v Údolí smrti, kde se během druhé světové války (v období od 21. října 1944 do 27. října 1944) odehrály těžké tankové boje, které byly součástí Karpatsko-dukelské operace.[1] Učitelský ústav v Olomouci pověřil Květoslavu Bartoňovou, její kolegyni Věrou Kristkovou a ještě další dva gymnasisty[2] transportem shromážděné charitativní pomoci na Slovensko.[1] Po příjezdu na místo byly obě ženy šokovány bídou, kterou tam místní lidé ve zcela válkou zpustošeném kraji zažívali.[1][p 2]

Bylo to tam úplně vybombardovaný. Dalo se tam chodit jen po určitých cestách, kde s vámi šel doprovod, protože všude byly nášlapné miny. Zůstala tam snad jediná zděná budova. Zbylo tam plno sirotků a děti spaly třeba po čtyřech na jedné posteli. ... Škola nebyla a všechno bylo zlikvidované, nezůstalo vůbec nic. Vzali jim i dobytek, hrozná bída a utrpení.[2]

—Květoslava Bartoňová, O bídě obyvatel slovenských vesnic v Údolí smrti, [1]

Bezprizorní děti prosily teprve osmnáctiletou Květoslavu Bartoňovou o pomoc a tak se rozhodla jim pomoci a to ihned po svém návratu do Olomouce.[1] Pod záštitou právě vzniklé olomoucké pobočky[2] Československé společnosti[p 3] začala sama organizovat příjezd 45 dětí z Údolí smrti a jejich roční pobyt na Moravě.[1] Samotné akci předcházely organizační kroky, v nichž musela pro děti od 6 do 14 let[2] zajistit ubytování, lékařské vyšetření (některé děti měly infekční onemocnění oka a byly zavšivené), školní docházku a též shromáždit odpovídající finance.[1] Jako mladá dívka „v roztrhaných teniskách“ navštěvovala firmy a instituce s prosbami o uvolnění finančních prostředků pro pobyt dětí.[1] Finance nakonec shromáždila,[p 4][p 5][p 6] navíce se jí podařilo zajistit, aby v klášteře u Voršilek našla alespoň část dětí ubytování a mohly tam chodit do školy.[1] Po papírnictvích sehnala sešity, u knihařů knížky a u místního výrobce tašek a aktovek v Přerově dokonce i školní brašny.[1] Všechny děti tak měly zajištěnu veškerou výbavu potřebnou pro školu (pastelky, pera, tašky, sešity, knížky, aktovky) a dokonce pro většinu z nich sehnala i oblečení a boty (některé z dětí přicestovaly bosé).[1][p 7] Z celkového množství 45 dětí, jenž doputovaly do Olomouce se o 13 dívek postaraly sestry Voršilky, které je ubytovaly v penzionátu.[1][p 8] Dalších třiceti dvou dětí se ujaly rodiny, které odpověděly na výzvu Československé společnosti.[1]

Občas jsem se na ně chodila do rodin podívat a informovat se, jak se adaptují, ale nic víc. Záleželo mi na tom, aby byly v pořádku. Aby se učily a měly z toho něco, když už jsem se do toho dala. ... Některé děti jsem si také pozvala na návštěvu k sobě domů, kde jsem jim hrála na klavír.

—Květoslava Bartoňová, o dětech umístěných v moravských rodinách, [2]

Po skončení pobytu zůstala část dětí na Moravě na trvalo a několika sirotků se ujali adoptivní rodiče.[1] Sama organizátorka celé akce Květoslava Bartoňová se potom již z žádnými z dětí (až na dvě čestné výjimky) nesetkala a o této své charitativní akci nikde nereferovala.[1][p 9]

Květoslava Bartoňová na začátku podzimu 1946 musela pokračovat ve studiu v novém školním roce v Učitelském ústavu v Olomouci (dokončila jej až v roce 1948), ale již v dubnu roku 1947 se stala členkou řádného výboru Československé společnosti a na pomoci dětem z východního Slovenska se podílela i v následujících dvou letech (tj. až do roku 1949).[2]

V roce 1948 pobývaly v Olomouci a okolí východoslovenské děti třetím rokem[2] a v tomtéž roce (1948) dokončila Květoslava Bartoňová studium na Učitelském ústavu v Olomouci a nastoupila jako učitelka prvního stupně na základní školu do vesnice nedaleko Olomouce.[2][1] Vyprávění jejího otce, který v Rusku zažil bolševickou revoluci (a po Únoru 1948 si nedělal žádné iluze o komunistickém režimu v Československu) ovlivnilo i skeptický a rezervovaný pohled Květoslavy Bartoňové na „nové pořádky“ ve společnosti (a z toho plynoucí i nesouhlas s Únorem 1948).[2][1]

• Pozemky, které zakoupil její otec byly ve veřejném zájmu znárodněny[1] a její „neloajalita“ k režimu měla za následek, že byla často na své učitelské misi přeřazována do malých venkovských škol.[3]

• V roce 1950 se Květoslava Axmanová provdala za Ing. Miloslava Bartoně, který působil jako vědecký pracovník v oboru textilu a v chemii.[1] Manželova rodina vlastnila v obci Jedlí tkalcovnu bavlny, ta byla situována v malebném údolí potoka Březná a zaměstnávala kolem stovky lidí.[1] Komunisté jejich továrnu znárodnili[3] a rodinu (pouze s nejnutnějšími věcmi) přestěhovali do Štítů.[1] (Podnik pak převzal n. p. MEZ Postřelmov (MEZ = Moravské elektrotechnické závody), který tam po dlouhá léta vyráběl různá elektrická zařízení.[1])

• Teta Květoslavy Bartoňové se jmenovala Anna Axmanová a jako řádová sestra Remigie žila v německém řádu Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské v klášteře v Bruntále.[1] V rámci likvidace ženských řádů v dubnu roku 1951 byl objekt kláštera obsazen příslušníky StB.[1] Zatčené řeholní sestry byly později obviněny (na základě podvržených důkazů) z udržování nedovolených spojení s odsunutými německými spolusestrami a s velmistrem Řádu německých rytířů ve Vídni.[1] Jednalo se o vážná obvinění z velezrady, ukrývání řádového majetku, nelegální vysílačky jakož i zbraní a nařčení z přípravy k ilegálnímu způsobu řádového života.[1] V té době v klášteře zastávala Anna Axmanová funkci tajemnice, rádkyně sester a důvěrnici sestry představené Anežky Antonie Witkové.[1] (Anna Axmanová byla zatčena během cesty vlakem od svého bratra už několik měsíců před akcí proti opavskému klášteru.[1]) Anna Axmanová se následkem tvrdých výslechů po 4 měsících nervově zhroutila, byla eskortována do ústavu pro nervově choré v Kroměříži a po měsíčním pobytu zde byla navrácena do ostravské vyšetřovací vazby.[1] V komunisty vykonstruovaném soudním procesu („Witková a spol.“),[3] který se konal ve dnech 25. února 1952 až 26. února 1952 v Opavě, byla Anna Axmanová odsouzena na 5 let odnětí svobody, během kterých pracovala ve vězení jako brusička bižuterie.[1] Po propuštění z výkonu trestu u ní byla diagnostikována rakovina plic (zemřela v prosinci roku 1967).[1]

• Jediný syn manželů Bartoňových Miloslav Bartoň zemřel na konci 80. let dvacátého století ve věku 36 let na rakovinu.[1] Úmrtí syna dávala jeho matka Květoslava Bartoňová do souvislosti s Černobylskou havárií jaderné elektrárny (26. dubna 1986).[1] V době havárie pracoval totiž její syn Miloslav jako lyžařský instruktor na svazích v Jeseníkách, které byly údajně později označeny za oblast nejvíce exponovanou radioaktivním spadem.[1] (Po návratu z hor mu začaly padat vlasy.[1])

Po smrti syna naplňovala život Květoslavy Bartoňové radost z dcery.[2] Ta se obdobně jako její matka stala učitelkou a matkou čtyř dcer – vnuček Květoslavy Bartoňové.[2] Květoslava Bartoňová ještě v roce 2016 bydlela s dcerou a tchánem stále v domě v Olomouci v Neředíně, který postavil její otec, František Axman.[1] Zemřela v nedožitých 90 letech[4] v roce 2017.[1][3]

• Fotografie Květoslavy Bartoňové a jejích rodinných příslušníků