Jarmila Stibicová

Otec Jarmily Stibicové pocházel z dělnické rodiny a rodiče byli vychováni ideály masarykovské republiky. Studovala a vystudovala angličtinu, ruštinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, do roku 1970 pracovala jako středoškolská učitelka na průmyslové škole v Pardubicích. Působila ve vedení přípravného výboru Klub angažovaných nestraníků, v letech 1968-1969 organizovala stávky a hladovky (protest proti zadržení Stanislava Devátého). V důsledku svých aktivit v letech 1968-69 byla ze školství vyhozena. Za šíření letáků k výročí 21. srpna 1968 byla podmínečně odsouzena na dva roky.

Spolu se svým manželem podepsala Charty 77, šířila nedovolené a zahraniční tiskoviny. Vystřídala několik zaměstnání, ukončené StB. Během normalizace učila angličtinu v kulturních zařízeních a soukromě na základě povolení národního výboru. Když jí bylo i toto znemožněno, pracovala jako uklízečka. Podílela se i na dalších aktivitách, jako Československé demokratické iniciativy či Iniciativě sociální obrany (vznikla v říjnu 1988; Stanislav Devátý, Olga Šulcová, Zdeněk Kulík a J. S.).

V době Sametové revoluce (hned 18. listopadu 1989) stála u setkání v pardubickém divadle, které tvořilo jednu z líhní sametové revoluce v Pardubicích. Po roce 1989 se krátce působila za Občanské fórum v pardubickém zastupitelstvu, angažovala se v Občanském fóru, později v Občanském hnutí, podílela se na rekonstrukci ženské věznice v Pardubicích. Vrátila se do školství a učila na pardubickém gymnáziu a později na konzervatoři. Podílela se na založení českého zastoupení Amnesty International.

V roce 2014 jí byla udělena Cena Václava Bendy.[1]