Ležnice (pracovní tábor)

Tábor Ležnice, fungující při stejnojmenném uranovém dole v obci Ležnice u Horního Slavkova, byl trestanecký pracovní tábor. Zdejší kriminální, retribuční a političtí vězňové museli těžit uranovou rudu v místních uranových šachtách. Tábor Ležnice, kódově označovaný písmenem „O“, byl součástí rozsáhlé soustavy 18 trestaneckých uranových táborů s organizačním centrem v Jáchymově. Organizaci těžních prací zajišťoval podnik Jáchymovské doly.

Historie tábora

Tábor byl postaven na rovném poli hned u dolu Ležnice. Do provozu byl uveden 26. ledna 1950. Zdejší trestanci pracovali na šachtě 6, šachtě Barbora a samozřejmě i přímo v hlubině dolu Ležnice. Jednalo se o menší tábor. Disponoval primitivní lékařskou ordinací, špatně vybavenou obuvnickou a krejčovskou dílnou. Táborová kuchyně byla prostorná, ale špatně vybavená. Pod kuchyní bylo vyhloubeno podzemní skladiště potravin. Vodovod byl do tábora zaveden až dodatečně, takže se pitná voda musela denně dovážet. Užitková radioaktivní voda se čerpala z šachty.[1] V srpnu 1954 tvořily tábor čtyři baráky, kuchyně, menší sklad a samozřejmě budova zděné korekce.[2]

Nejznámější postavou zdejšího táborového života se stal Václav Lauer, známý také jako „Venca Laur“, náčelník tohoto detašovaného vězeňského areálu. Zpočátku žoviální představitel táborové ostrahy začal postupně akceptovat i nejtvrdší formy táborových trestů.[3] Náčelníkem trestaneckého tábora Ležnice byl od roku 1951 do roku 1955, respektive 1956. Čím přesně byl během roku 1956 pověřován je ovšem nejasné, protože tábor Ležnice byl už v létě roku 1955 zrušen.[4]

Nejintenzivnější těžba zde probíhala mezi roky 1953–1955. V polovině padesátých let již geologickým průzkumem nedocházelo k žádným dalším nálezům rud.[5] Provoz trestaneckého tábora Ležnice byl ukončen k 22. srpnu 1955. Po uzavření táborů XII, Prokop a Svatopluk tak byl táborem Ležnice definitivně ukončen provoz všech trestaneckých táborů u Horního Slavkova.[6] Po ukončení hornických prací uranových dolů v oblasti Horního Slavkova byly všechny jámy postupně zlikvidovány s výjimkou jámy č. 9, která byla v roce 1958 předána Rudným dolům pro účely novodobé otvírky cíno-wolframového ložiska Hubského pně.[7][8]

Odkazy

Reference
  1. BÁRTÍK, František. Nad krajinou slz a radiace. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2017. 101 s. ISBN 978-80-86621-36-4. S. 70.
  2. BAUER, Zdeněk a kol. Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo. Praha: NZB, 2019. 960 s. ISBN 978-80-905864-8-2. S. 118.
  3. BAUER, Zdeněk a kol. Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo. Praha: NZB, 2019. 960 s. ISBN 978-80-905864-8-2. S. 211, 212, 562, 633, 634, 677–679.
  4. BAUER, Zdeněk a kol. Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo. Praha: NZB, 2019. 960 s. ISBN 978-80-905864-8-2. S. 211.
  5. TOMÍČEK, Rudolf. Těžba uranu v Horním Slavkově. Sokolov: Okresní muzeum Sokolov, 2000. 294 s. ISBN 80-238-6733-4. S. 43, 156.
  6. Těžba uranu a trestanecké tábory při podniku Jáchymovské doly, abcHistory.cz, 8. 6. 2020.
  7. Uranové ložisko Horní Slavkov [online]. zdarbuh.cz [cit. 2020-09-04]. Dostupné online.
  8. České rudné hornictví v letech 1945 - 2000 [online]. zdarbuh.cz [cit. 2020-09-04]. Dostupné online.

Literatura
  • BÁRTÍK, František. Nad krajinou slz a radiace. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2017. 101 s. ISBN 978-80-86621-36-4.
  • BAUER, Zdeněk a kol. Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo. Praha: NZB, 2019. 960 s. ISBN 978-80-905864-8-2.
  • PETRÁŠOVÁ, Ludmila. Vězeňské tábory v jáchymovských uranových dolech 1949–1961. In: Sekce Archivní správy MV ČR. Sborník archivních prací, č. 2, ročník XLIV.. Praha: MV ČR, 1994. S. 335–445.
  • TOMÍČEK, Rudolf. Těžba uranu v Horním Slavkově. Sokolov: Okresní muzeum Sokolov, 2000. 294 s. ISBN 80-238-6733-4.

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.