Amarnské období

Atonův kult se začal výrazněji projevovat již za panování Amenhotepa III. a Teje a to především zásluhou jeho syna, který po jeho smrti nastoupil na trůn jako Amenhotep IV. Nicméně v této době se tento kult projevoval jenom jako jeden z mnoha kultů, ačkoliv sám Amenhotep mladší mu již tehdy projevoval značnou náboženskou úctu, zatímco o tradiční oporu náboženství a dynastické moci té doby, Amona, projevoval zájem minimální. Po smrti jeho otce se zaujetí Atonem začalo projevovat mnohem význačněji než dosud.

Atonův kult je mnohem starší, již z doby Thutmose IV., a Amenhotep IV. se k jeho kultu hlásil ještě před vlastním nástupem na trůn. Avšak až za své samostatné vlády (přibližně od roku 1351 př. n. l. se začal Atonův kult s Amenhotepovou podporou projevovat výrazněji a nakonec to vyvrcholilo převratem, revolucí, reformou stávajícího náboženství (lze se v různých zdrojích setkat se všemi těmito označeními následujících událostí). Mnohé aspekty Amenhotepovy vlády i jeho osobnosti tají dodnes háv spekulací a nevyjasněných teorií, mimo jiné i důvody k uskutečnění této reformy.

Ve třetím roce své vlády Amenhotep oslavil svátek Sed (svátek)[6] , což bylo neobvyklé, protože tradičně se jednalo o svátek, který měl panovník slavit až ve třicátém roce své vlády a měl mu zajistit obnovení jeho sil pro další léta panování. Sice se stávalo, že byl slaven i dříve než po třiceti letech, ale po třech letech bylo vskutku velmi neobvyklé. Právě tento krok nicméně tvoří přelom v Amenhotepově panování. Svátek Sed měl sloužit jako demonstrace panovníkovy síly a jako rituál jejího obnovení. Amenhotep IV. se v této době zřekl svého jména po otci (které znamenalo „Amon je spokojen“) a přijal jméno Achnaton („Milý Atonovi“ někdy také „Prospěšný/sloužící Atonovi“). Achnaton se nikdy nesnažil o potlačení ostatních bohů, jak se domnívají někteří historici. Naopak, sám si byl vědom, že uctívání ostatních bohů nikdy nevytlačí. Proto se je rozhodl podporovat a to ve spojitosti s kultem boha Atona. Tento fakt ostatně dokazuje např. jméno jeho páté dcery Nefertiti Nefernefrure (tedy "Skvělá je dokonalost Reova"), respektive jeho šesté dcery Setepenre (tedy "Vyvolená Reova"). Ostatně na papyrus z Bulaku "Hymne a Ammon-Ra"[7] je Amon popisován totožně jako Aton. Tato fakta ukazují, že mezi jednotlivým egyptskými božstvy neexistoval antagonismus. Navíc egyptské náboženství nebylo založeno na dogmatech. Achnaton navíc při reformě ztotožnil a sloučil Rea s Osiridem. Ve skutečnosti se nejedná o nic nového, tato představu se objevuje i v Textech pyramid.

Protože každé egyptské město mělo za patrona nějakého boha, kterému pak toto město svým způsobem náleželo, rozhodl se panovník, že svému bohu postaví nové město (čisté a nezkažené starými bohy), které pojmenoval Achetaton („Atonův obzor“) a ze kterého pak po zbytek svého života vládl. Toto město je v současnosti označováno podle dvou vesnic ležící v blízkosti jeho pozůstatků jako Tell el-Amarna, či zkráceně Amarna, podle čehož toto období také dostalo svůj název.

Achnaton nakonec umírá po 17 letech panování (aniž by od přesunu dvora do Achetatonu kdy opustil hranice města a jeho pozemků) a dodnes není jasné, zda zemřel přirozeně či zda byl odstraněn násilně.

Na dobu jednoho či dvou let po Amenhotepově smrti na trůn usedl Smenchkare, který patrně dále dodržoval náboženskou reformu a který ještě za Achnatonova života byl ustanoven jako spoluvládce. O jeho osobě se však ví ještě méně než o jeho vládě. Jedna z teorií tvrdí, že šlo o královnu Nefertiiti, která přijala nové jméno. Jiná hovoří buď o synu jedné z jeho vedlejších manželek (Nefertiiti mu porodila jenom dcery) nebo jde o syna jednoho z jeho nejbližších dvořanů, či snad dokonce Achnatonův mladší bratr. Nicméně panoval jen velice krátce a jeho brzká smrt bývá vysvětlována vraždou. Mumie ani hrobka nebyly dosud nalezeny či jednoznačně určeny a tak se jedná jen o teorie.

Po Smenchkareovi na trůn nastoupil devítiletý Achnatonův syn Tutanchaton („Živoucí obraz Atonův“) který mohl být také Smenchkareovým mladším bratrem. Je možná pravděpodobná varianta, že se jedná o syna vedlejší "milované manželky" Kije.

Tutanchaton pokračoval ještě asi dva roky v téže linii jako jeho předchůdce Neferneferuaton/Smenchkaré, kdy se poté přesunul i s dvorem z Achetatonu do Vésetu a změnil si i jméno na Tutanchamon („Živý obraz Amonův“) a jeho manželka Anchesenpaaton (dcera Achnatona a Nefertiti) na Anchesenamon („Ta jež žije pro Amona“).

Během jeho vlády se pomalu obnovily staré pořádky, které předcházely náboženské reformě, a nejpozději za vlád Aje a Haremheba (který se snažil vystupovat jako přímý následník Amenhotepa III.), ale i za následující 19. dynastie, dochází k likvidaci většiny nápisů obsahující Achnatonovo či Atonovo jméno. Město Achetaton bylo opuštěno, rozebráno a na dlouhá staletí ztraceno pod vrstvami písku. Achnatonem odstraňované jméno Amonovo bylo opět vytesáváno na původní místa a veškeré důkazy o tom, že by se tato reforma kdy odehrála, byly vymazány, takže až do objevení města Achetaton se o těchto událostech nic nevědělo.

Lze spekulovat, nakolik bylo Amenhotepovo vystupování vůči Amonovi a jeho kněžím motivováno mocensky (v té době mělo amonovo kněžstvo velikou moc, o níž je Achnaton připravil) a nakolik nábožensky.

Tato reforma je zatím nejstarší doložený případ monoteismu v historii lidstva. Achnatonův Hymnus na slunce je jeden z nejznámějších příkladů staroegyptské literatury. Přitom právě v souvislosti s tímto hymnem vyvstává otázka vztahů mezi atonismem a judaismem, který je druhé nejstarší známé monoteistické náboženství, přičemž se předpokládá, že mohlo existovat již v Achnatonově době (viz Mojžíš a odhady doby Exodu).

Ostatně není jen teorií záhadologů, ale obecně přijímaným faktem, že achnatonův hymnus se nápadně podobá 104. žalmu. Neexistuje jednoznačný názor na to, který text si vypůjčil z kterého, vedle těchto názorů tu však je i teorie možné existence jiné obecné tradice, z níž oba tyto texty čerpaly.[8]

Takže i když Egypťané sami tuto reformu zavrhli a dokonce zakázali, je tu jistá pravděpodobnost, že některé její myšlenky přežily do současnosti v judaismu (viz též Původ monoteismu?). Pokusy hledat v Atonismu počátky monoteistických světových náboženství však někteří badatelé zpochybňují.[9]

Mezi náboženské vlivy tohoto období nelze nezahrnout moderní reflexi atonismu, který se stal spolu s celou řadou předkřesťanských náboženství součástí tzv. novopohanství. Tato moderní reflexe atonismu bývá označována jako Atonistický kemetismus, nicméně v rámci kemetismu, který se většinou zaměřuje na obnovu původní polytheisticé podoby egyptského náboženství, je to menšinový proud.

Achnaton a Nefertiti s dětmi

Vyobrazení Achnatona z doby před reformou

Kultura a umění v Achnatonově době nabývá zcela nových podob, které zcela vybočují z toho, co nám egyptské umění ukazovalo dosud. Vyobrazování lidí a i sochy byly vytvářeny v stylu, který by v předchozích obdobích nebyl možný. Nejznámějším příkladem jsou sochy samotného Achnatona, které v mnohých vyvolávají pocit přítomnosti ženských aspektů. Předpokládá se, že jeho podivný vzhled byl výsledkem rodové degenerace, ačkoliv v současnosti se spíše názory přiklánějí k tomu, že jde pouze o výsledek nové formy umění. To ovšem nevylučuje možnost obou vlivů na podobu jeho vyobrazení z této doby.

Některé spekulace o tom, že byl ve skutečnosti ženou (k nimž mnohé vedly právě ona podivná vyobrazení Achnatona), nejsou prokázané a ani široce přijímané.

A i v případě reliéfů a maleb doznaly postavy značných změn. Na jednu stranu jsou postavy a jejich pózy živější a působí přirozeněji, na druhou stranu se zároveň zdají být poněkud karikaturistické. Mnohdy je zvýrazněno velké povislé břicho, prsty na rukou jsou extrémně ohebné a u členů královské rodiny jsou znázorňovány až nezvykle protáhlé hlavy.

Nejznámějším uměleckým předmětem z této doby je busta královny Nefertiti, která je v Berlínském muzeu a která byla nalezena v Achetatonu. Busta nikdy nebyla zcela dokončena, v prázdném očním důlku nebyly nalezeny žádné stopy po pojivu, které by v něm drželo chybějící oko. Důvody, proč byla téměř hotová bysta nedokončena, nejsou zcela objasněny. Mohlo za nimi být stejné důvody, jaké způsobily náhlé vymizení Nefertiti ze všech záznamů a vyobrazení v průběhu Achnatonovy vlády, mohlo za tím ale být až definitivní opuštění reformy a města.

I když se po zavržení reformy navrátilo i původní egyptské umění, přece jen již na sobě nese známky této reformy a působí živěji a přirozeněji, než vyobrazení a sochy z doby před reformou.

Achnaton dal uzavřít chrámy starých bohů. Ty však byly nejenom centra náboženská ale i hospodářská a chrámy spravovaly rozlehlé pozemky. Ty Achnaton všechny chrámům zabavil, což ale značně oslabilo egyptské hospodářství, když přišlo o svá centra.

Egypt také ztrácí i na mezinárodním poli. Achnaton po postavení svého města přísahal, že nikdy neopustí jeho hranice, což nakonec i splnil. Již nikdy neopustil hranice jeho pozemků a i hrobku si nechal postavit v těchto hranicích. V nich sám sebe uzavřel a o státnické záležitosti se moc nestaral, což mělo neblahý vliv na situaci v zemi a i na její postavení v mezinárodním měřítku.

Navíc Achnaton byl zastáncem míru, což však bylo jenom další příčinou, proč se za jeho vlády nedokázal Egypt vypořádat s nepokoji v odlehlých částech říše. Obzvláště se tak dělo na blízkém východě, kde Egypt ztrácel svůj vliv a nedokázal čelit místním nepokojům. Mnoho vazalských států se v této době vymanilo z egyptského vlivu a Egypt ztratil také i část území. Na jihu se od Egypta osamostatnila Nubie.

Když na trůn nastoupil Haremheb, často na mnohých nápisech o sobě hovoří, že v zemi obnovil pořádek. Jako původem voják a generál se rychle vypořádal nejenom se situací v zemi samotné, ale odrazil i útok Chetitů a vojensky obnovil moc Egypta nad Núbií.

Egyptská kultura byla svým založením značně tradicionalistická a konzervativní, což je jednou z příčin, proč si tato kultura zachovala svéráznost sobě vlastní i přes dlouholeté styky s kulturami z oblastí Mezopotamie a Levanty a že si svůj ráz uchovala i přes helenizaci v pozdní a ptolemaiovské době. Tento konzervatismus lze vysledovat i ve vývoji jazyka, neboť vývoj jeho psané podoby byl pomalejší než vývoj podoby mluvené.

Egyptština má několik vývojových stupňů a zhruba od střední říše byla používána egyptština v podobě, která bývá označována jako tzv. klasická egyptština. V této podobě se egyptština svou psanou formu udržela až do sklonku 18. dynastie, kdy přišla Achnatonova reforma. Během tohoto Amarnského období Achnaton povýšil běžnou egyptštinu na oficiální jazyk a od jeho doby se do té doby pouze mluvená podoba jazyka začala zaznamenávat i v psané podobě.[10] I když v mnohých jiných aspektech (umění, náboženství, mezinárodní politiky) se po reformě věci navrátily co nejblíže tomu, jak to bylo před reformou, v tomto případě se tak ovšem nestalo a ke klasické egyptštině se už Egypt nenavrátil a používá nadále tzv. novou egyptštinu.

• REEVES, Carl Nicholas. Achnaton : falešný egyptský prorok. Překlad Jolana Malátková. Praha: Paseka, 2003. 206 s. ISBN 80-7185-630-4.
• PEREPJOLKIN, Jurij Jakovlevič. Záhada zlaté rakve. Překlad Marcela Pittermannová. Praha: Mladá fronta, 1973. 156 s.
• JACQ, Christian. Nefertiti a Achnaton. Překlad Ladislava Miličková. Ostrava: Domino, 2004. 234 s. ISBN 80-7303-222-8.
• MATULA, Miloš; "Achnaton a Nefertiti, faraoni Slunce". Praha: Nakladatelství MM Production, 2010, ISBN 9788090455603

• Aton
• Achetaton
• Achnaton
• Egyptské náboženství
• Restaurační stéla
• Sluneční kult ve starověkém Egyptě

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Amarnské období na Wikimedia Commons