Řecko-římská doba

V zimě 332/331 př. n. l. vstoupil Alexandr Veliký při svém tažení Perskou říší do Egypta. Místní satrapa Mazakes bez odporu kapituloval. Podle polomýtizujícího životopisu z 2. stol. n. l. se v Ptahově chrámu v Memfidě nechal Alexandr korunovat faraonem.[1] Místními lidmi byl oslavován jako osvoboditel od perské nadvlády.

Aby zamezil soustředění moci, řízení země rozdělil mezi více osob. Egyptskou správu měl na starost Egypťan Doloaspis, daně vybíral Kleomen z Nauratidy, armádu vedli Peukestás a Balakros, námořnictvo Polemon.[1]

Rozsah Ptolemaiovské říše (znázorněno modře)

Oficiálně se Ptolemaios I. stal egyptským panovníkem v roce 305 př. n. l. Svým nástupem na trůn založil Ptolemaiovskou dynastii. Za jeho vlády a vlády jeho dalších tří následovníků nastal opět vzestup egyptského království. Za vlády Ptolemaia I. začala stavba Alexandrijské knihovny, která se stala centrem vzdělanců. Započal také stavbu majáku na ostrově Faru, který dokončil jeho syn Ptolemaios II. a který patřil mezi sedm divů antického světa.

Ptolemaiovci se pokusili získat nadvládu ve východním Středomoří (oblast vlivu Makedonie) a v Levantu (oblast vlivu Seleukovské říše), což se jim alespoň ve 3. století př. n. l. dařilo.[2] Mocenské boje s Makedonií a se Seleukovci pokračovaly až do roku 30 př. n. l., kdy se Egypt stal římskou provincií. Největší rozlohu za Ptolemaiovců měl Egypt za vlády Ptolemaia III. Euergeta, který panoval v letech 246 až 221 př. n. l.

Postavení Ptolemaiovců však oslabovaly dynastické spory mezi nástupci na egyptském trůně a povstání obyvatel některých měst. Po zavraždění Ptolemaia IV. Filopatóra tak Ptolemaiovský Egypt ztratil Sýrii, opěrný bod v Malé Asii.

Vnitřní boje v Ptolemaiovském příbuzenstvu pokračovaly další generace. Toho začal využívat Řím, který začal postupně vystupovat jako prostředník při řešení těchto sporů a tak se nakonec stal garantem nezávislosti Egypta na úkor jeho území – v roce 96 př. n. l. získal ostrov Kyrenaiku a v roce 58 př. n. l. Kypr [3]

Poslední z generace Ptolemaiovců Kleopatra VII. nastoupila v roce 51 př. n. l. na trůn pod podmínkou, že si vezme za manžela svého bratra Ptolemaia XIII. Ze zmatků při přebírání moci těžil Julius Caesar, později Marcus Antonius. Po bitvě u Actia, ve které Gaius Octavius porazil Antonia, se stala z Egypta římská provincie Aegyptus.

V této době přímá správa Egypta spočívala v rukou prefekta ze stavu jezdců (equites), který byl zodpovědný přímo císaři. Egypt byl rozdělen na třicet správních jednotek, které spravoval stratégos. Hlavním vykonavatelem kontroly nad Egyptem však byla armáda, v Egyptě se vždy nacházelo několik legií.

Pro Řím byl Egypt zdrojem zemědělských plodin, hlavně obilí. Egypt byl také zdrojem nerostného bohatství, hlavně porfyru, exotických kamenů a červené asuánské žuly a výrobků ze skla, kovového zboží a zboží z Orientu.[4] Zboží z Orientu – perly, pepř, hedvábí, slonovina, kadidlo, myrha a další koření se dováželo na lodích Rudým mořem a dále kanálem vybudovaným za Ptolemaia II., který spojoval Nil s Hořkými jezery. Lodě byly dále většinou vypravovány z Alexandrie a poté pluly podél severoafrického pobřeží nebo ke Kypru a podél pobřeží Turecka až do Říma.

Po rozdělení Římské říše v roce 395 připadl Egypt východní části, nazývané později Byzantská říše. Egypt se stal definitivně křesťanskou zemí, což vedlo k zapomenutí hieroglyfického písma. Byzantské období Egypta pak končí v roce 642, kdy byl Egypt dobyt Araby.