Aton

Stéla v podobě dvou kartuší se zápisem rané podoby Atonova jména; na boku jsou zopakovány znovu, pod nimi kartuše Achnatonovy

Od samého počátku Achnatonovy vlády byl Aton představován jako nová forma univerzálně chápaného slunečního boha – jeden z jeho projevů zdůrazňující jeho pojetí jako stvořitele a dárce života.[2] Výrazem toho se stalo nové složité jméno boha, jen o málo později uzavřené do dvou královských kartuší, které je v podstatě teologickým výkladem nového kultu:

V překladu: „Ten, který žije, Re-Harachtej, který se raduje na horizontu“ „ve svém jménu Světlo (= Šu), jenž je ve slunci (= Atonu).“[8]

Přibližně po polovině vlády, už po přestěhování královského dvora do Achetatonu a v souvislosti s později se stále stupňující radikalizací Achnatonova přístupu ke vztahu nového a tradičního náboženství, bylo Atonovo jméno změněno:

V překladu: „Ten, který žije, Re, vládce horizontu, který se raduje na horizontu“ „ve svém jménu Rea-otce, který se vrátil jako slunce (= Aton),“[9] případně „Ten, který žije, Re, vládce horizontu, který se raduje na horizontu“ „ve svém jménu Záření, které vychází ze slunce (= Atona).“[10]

Aton

Jako samostatný bůh byl Aton z počátku zobrazován podobně jako ostatní sluneční bohové, tj. v antropomorfním pojetí jako muž s hlavou sokola ozdobenou slunečním kotoučem.[3] Krátce po začátku Achnatonovy vlády ovšem přijal novou a zcela ojedinělou podobu, záměrně oproštěnou od jakéhokoli antropomorfismu – podobu sluneční koule[11] s mnoha paprsky vyjadřujícími záplavu slunečního světla. Jediným symbolickým prvkem tohoto pojetí byly ruce, jimiž byly paprsky zakončeny: Aton se jimi dotýká panovníka a královny, přidržuje jimi u nosů královského páru hieroglyfický znak anch jako vyjádření daru života a přijímá jimi obětiny, čímž je vyjadřován princip „oživujícího světla“ jako základního a vlastně jediného určujícího Atonova rysu. V souladu s koncepcí Atonova panování je zobrazení sluneční koule ve spodní části doplňováno ureem, často i se znakem anch.[11]

Takto pojaté vyobrazení bylo možné podat pouze plošně, nikoli trojrozměrně, což znamenalo, že atonismus na rozdíl od dosavadní tradice nepřipouštěl kultovní obrazy.[11] Vyjadřovalo se tak nejspíše Achnatonovo přesvědčení, že „obrazy vznikaly a zanikaly, ať byly ze sebevzácnějšího a sebeodolnějšího materiálu. Jediným věčným… byl (jen sám) Aton, který se každý den znovu rodí – původce všeho.“[12] Předmětem uctívání proto může být pouze Aton sám – Slunce jako viditelný fyzický objekt.[13]

Podobně jako mnoho dnes již zaniklých náboženství je i uctívání Atona objektem snah o obnovení starých náboženství. V tomto případě se jedná o specifickou formu kemetismu, tzv. atonistický kemetismus.

Finský spisovatel Mika Waltari v době 2. světové války popsal Achnatonovu vládu, reformy a Atonův kult v historickém románu Egypťan Sinuhet.