7. dynastie

7. dynastie je staroegyptská královská dynastie, která podle Manehta převzala moc po zániku centralizované vlády panovníků Staré říše. Egyptology je proto jako první z dynastií řazena do historického období označovaného jako První přechodná doba. Podle Manehtova podání ve stěžejní práci Aegyptiaca (305–241 př. n. l.)[1][2] ji tvořilo sedmdesát králů vládnoucích celkem sedmdesát dnů. To je ovšem třeba pokládat nikoli za historicky věrohodné tvrzení, ale za obrazné vyjádření nestability královské moci. Někteří autoři 7. dynastii přičleňují k 8.–9. dynastiím. Podle Málka například jejich rozdělení Manehtem možná vzniklo jako důsledek náhodného rozporu v Manehtově seznamu.[3] Pokud 7. dynastie skutečně existovala, vládla postupně na zmenšujícím se území v okolí Memfidy přibližně v letech 2180–2170 př. n. l.,[4] zatímco v ostatních částech Egypta byla její moc rozmělněná v lokálních oblastech. Počátek datace První přechodné doby je tedy možné ustavit do širšího časového období, zhruba od konce vlády Pepiho II. do uchopení moci 8. dynastií v Herakleopoli a do vládců v Thébách, řazených do 11. dynastie, tedy v chaotickém rozmezí ~2150–1990 př. n. l.

Historický vývoj
Model bárky z hrobky kněze Herishefhotepa; Museum Lipsko
Soška ženy; 8–10 dynastie
Model obydlí z hrobky kněze Herishefhotepa; 9.–10. dynastie,Museum Lipsko
Socha úředníka, ~6.–7. dynastie

Počátky rozkladu centrální moci v 6. dynastii lze datovat do doby vlády Pepiho I., který ke konci své vlády rozdělil Egypt do dvou relativně autonomních oblastí Horního a Dolního Egyptu a vládou zde pověřil vezíry, v Horním Egyptu se uvádí vezír Weni (Uni)[5][6] a centrální vládu v sídelní Memfidě tím významně oslabil. Lokální vládci a jejich spřízněné rody nabývali bohatství a vytvářeli vlastní správní strukturu. Nomarchové byli tradičně osvobozeni od daní a jejich pozice se stala dědičnou. Jejich rostoucí bohatství a nezávislost vedly k odpovídajícímu přesunu moci od ústředního královského dvora k regionálním nomarchům. K tomu přispěla i dlouholetá vláda Pepiho II. (~63 let). Rozbroje o následnictví přivedly říši do kolapsu a svržení vlády následníků Pepiho II. Merenrea II. Moci se ujali vládci v Herakleopoli řazení do 8. dynastie.[7] Kartuše vládců 7. dynastie podle Seznamu z Abydu, které mají nápadnou analogii se jménem faraona Pepiho II. Nefer_Ka_Re, naznačují zmíněnou příbuzenskou vazbu vládnoucích rodů v Memfidě včetně dalších v 8. a 9. dynastii v Dolním Egyptu. Dalšími faktory, které přispěly k popisovaným rozpadům struktur Staré říše, byly zřejmě i klimatické změny, které znamenaly pro diskutované období dlouhodobé období sucha, poklesu jarních záplav Nilu, vysychání Fájumské oázy, dokládané jak pro Egypt, Etiopii a celou východní Afriku.[8][9] Výpověď o tomto období uvádí Nomarcha Antif z Herakleopole v 10. dynastii.[10][11]

Panovníci

Identifikovaní lokální panovníci, tak jak jsou uváděni v Seznamu z Abydu:

Králové 7. dynastie
Král Trůní jméno Rodné jméno Abydoský seznam
Necherkara (Nitiqerty)[12][13]

Net iqerti sa Ptah
Menkara
Men Ka Ra
[p 1]
Neferkara (II)
Nefer Ka Ra
Neferkara III.
Neferkara
Neby
Dyedkara
Dyedjkar
Shemai
Neferkara
Neferkara
Jendu
Merenhor
Merenhor Horus
Seneferka
Sene Ka Ra
Nekara
Nekara
Neferekara


Nefer Ka Ra
Tereru
Neferkahor
Nefer Ka Hor

Památky

Kulturní artefakty z konce vlády 6. dynastie jsou velmi sporadické a roztroušené po různých muzeích. Původní stavební památky nebyly dosud nalezeny, respektive identifikovány.

Poznámky
  1. Není známé

Reference
  1. The Fragments of Manetho [online]. 1940. Dostupné online. (anglicky)
  2. VEERBRUGGHE, Gerald; J. Wickersham. Berossos and Manetho. Michigan: University Michigan Press, 2001. ISBN 0-472-08687-1.
  3. MÁLEK, Jaromír. Stará říše. In: SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 5, s. 133.
  4. VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 516–521.
  5. BREASTED, James Henry. Ancient Records of Egypt, Vol.IV §557 [online]. London: Univerzity Chicago, 1906. S. §293-298. Dostupné online. (anglicky)
  6. Ancient Egypt [online]. Dostupné online. (anglicky)
  7. HARRELL, James A. Hatnub: Quarrying Travertine in Ancient Egypt. [s.l.]: The Journal of Egyptian Archeology vpl.98, 2017. S. 320. (anglicky)
  8. The Fall of the Egyptian Old Kingdom [online]. BBC: 2011. Dostupné online. (anglicky)
  9. SEIDLEMAYER, Stephan. The first Intermediate Period; in:I.Shaw,The Oxford History of Ancient Egypt. [s.l.]: University Oxford, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-19-280458-7. S. 108- 136. (anglicky)
  10. GRIMAL, Nicolas. A History of Ancient Egypt. Cambrodx: Blackwell, 1992. Dostupné online. (anglicky)
  11. WELC, Fabian; L. Marks. Climate change at the end of the Old Kingdom in Egypt around 4200 BP: New geoarchaeological evidence. [s.l.]: Elsevier, 2014. S. 126. (anglicky)
  12. GARDINER, Alan. The Royal Canon of Turin 5.7. [s.l.]: Griffith Institute, 1997. ISBN 0900416483. S. 92–93. (anglicky)
  13. NEWBERRY, Percy. Queen Nitocris of the Sixth dynasty. London: The Egypt Exporation Soc., 1943. S. 51–54. (anglicky)

Literatura
  • Toby Wilkinson, The Rise and Fall of Ancient Egypt, Random House: New York 2010
  • Miroslav Bárta, Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur, Academia Praha 2011
  • BarbaraO'Neil, The decised and regenerative cult within offering table imaginary of the Egyptian Old to Middle Kinkdom, Arecheopress Publication Oxford,2015, ISBN 978 1 78491 117 1

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.