Egyptští bohové

Bohové a bohyně a jejich kult jsou ve starověkém Egyptě určujícím konstitutivním prvkem nejen náboženství, ale v jistém ohledu vůbec celé kultury. Původně byla (v konvenčně vokalizované egyptštině) pro označení božské bytosti používána jako synonyma slova sechem, ba nebo neter, později první dvě nabyla odlišného významu.[1] Ani pojem neter – „bůh“ (plurál neteru, femininum neteret – „bohyně“, často se užívá ve spojení aa neter nebo ver neter – „velký bůh“; základní tvar slova je nověji do češtiny někdy přepisován jako nečer[2]) ovšem není v egyptštině vyhrazen speciálně pro „nejvyšší bytost(i)“ tak, jak je tomu např. v křesťanství a jak se objevuje v evropské filozofické tradici, ale zahrnuje širokou škálu bytostí včetně králů a zemřelých, případně jevů (ovšem přírodní jevy jako takové byly v egyptském náboženství zbožštěny spíše ojediněle[3]). Je možné, že prostě odkazoval na všechny „bytosti s určitým podílem nadpřirozené moci a tajemné existence, nebo zahrnoval všechny bytosti, které byly hodny kultické péče“,[4] přičemž Egypťané (pravděpodobně s výjimkou z tohoto hlediska stále diskutované Achnatonovy náboženské reformy) nijak neusilovali o nějaký přesný či dokonce závazný způsob jejich hierarchizace. Jeho přesné vymezení ovšem není prozatím uspokojivě podáno.

Ramesse II. pod stromem išed ve společnosti bohů Atuma, Thovta a bohyně Sešat obdarovávajících jej dlouhou vládou

Bůh / bohyně varianty hieroglyfického zápisu
, „bůh“
„bohyně“
aa neter – „velký bůh“
nefer neter – „dobrý bůh“, tj. král

Svět bohů a svět lidí byl v egyptském náboženském myšlení poměrně důsledně oddělen, co do funkčnosti ale byly oba světy chápány jako úzce závislé. Přestože byly přítomnost bohů v kosmu a její projevy bezprostředně pozorovatelné a dokonce člověkem prostřednictvím magie ovlivnitelné v podobě moci heka, byl jediným prostředníkem mezi oběma světy v oficiálním náboženství panovník. Ten byl sám pokládán za božskou bytost sui generis a proto se jako jediný z živých lidí těšil přímé přízni bohů a objevoval se v jejich společnosti; na druhou stranu jsou známy příklady přímého zbožštění lidí po jejich smrti a mnohé prameny zejména z mladších historických období dokládají, že i běžní smrtelníci si mohou získat pozornost bohů a dokonce naznačují, že všichni spravedliví zemřelí budou „jako bohové“. Význam těchto představ pro chápání podstaty božství Egypťany není ovšem úplně srozumitelný.

V důsledku hellénistického synkretismu a později zejména hermetismu se uctívání některých z egyptských bohů a bohyň (např. Esety přetransformované v Isidu a Usira v podobě Serapida) rozšířilo po celém antickém Středomoří; objevují se (i když už ne jako předmět náboženského kultu) dokonce i po zániku staroegyptské kultury, především v evropské magické a esoterické tradici (např. postava Herma Trismegista odvozená od boha Thovta). Zdá se ovšem, že tato nová pojetí mohou být i značně vzdálena původním egyptským předlohám.[5] Specifickou součástí tohoto proudu je novopohanský náboženský směr označovaný jako kemetismus.