19. dynastie

Nejčastěji uváděnými lokalitami obranného systému jsou Horova cesta (také Horova vojenská cesta), ,[9] která spojovala Egypt s Kanaánem a pevnost Tjaru v okolí současného města El-Qantara.[10] Tato cesta se v podstatě vinula údolím na severovýchodním pobřeží Sinaje. Podél Horovy cesty a okrajem pouště Nagev byly vybudovány stanice správních a zásobovacích základen. Základny byly lokalizovány jak podél východní hranice Egyptu, tak zejména na severovýchodní pobřežní části Sinajského poloostrova.Všechno co je známo o jejich architektuře naznačuje, že sloužily k usnadnění pohybu vojsk a cestujících po regionu, který byl jinak neplodný a nehostinný, a to jako zásobárny potravin, pitné vody (udržované studny) ale také zbraní, zabezpečení zvířat používaných pro přepravu zboží při vojenských tažení do zemí Levanty.[6]

Dominantní úlohu v obranném systému na východní hranici poblíž města El-Qantara[10] měla v 18. a 19. dynastii pevnost Tjaru, (také uváděná jako Tharo(u)), v hieroglyfickém zápisu , případně v širším zápisu pevnost Tharo(u) .[11] Její poloha byla příhodnou vstupní bránou do Horovy cesty na Sinaj až do Palestiny.[9] Archeologicky byla prozkoumána až v roce 2007 a výzkumy podrobněji popsány.[12] Pevnost je datována do období 1560–1081 př. Kr. Rozsáhlý areál s vojenským určením měl rozměry 500 x 250 m, byl ohraničený valem z hliněných cihel o šířce až 13 m. V hrazení bylo 24 strážních věží, z vnější strany byl hluboký příkop. Z jejího celkového rozsahu i s trvalou vojenskou posádkou byla pevnost logistickou základnou zabezpečující materiální zázemí strážních jednotek a bezpečnost podél Horovy cesty. Systém byl doplněn řetězcem dalších 11 menších pevností a opevněných sídlišť od Suezu až po město Rafah na hranici s palestinským územím.[9][13]

Kromě opevněných pevností a vojenských základen podél Horovy cesty zde byla opevněna také některá tamější sídliště. Archeologicky zdokumentované jsou Bir-El-Abed,[14] Bir Qatia[15] v letech 2000–2002 Universitou Toronto.[16] Nalézala se zde řada administrativních budov a dílenských objektů, zásobárny obilí, studny s pitnou vodou. Město Bir-El-Abed bylo opevněno hradbou z hliněných cihel. Neopevněné budovy v Tell el-Ajjul a Deir el-Balah na druhé straně se zdá, že sloužily trochu jiné funkci. Obě centra ležely velmi blízko východního konce Horovy cesty kde byli primárně rozmístěni úředníci a v této příhraniční oblasti udržovali egyptskou přítomnost. Ve spolupráci s úředníky a vojenskými jednotkami umístěnými v Gaze, Tell el-Hesi[p 3] a Lachish [p 4], Egypťané sídlící v Deir el-Balah [p 5] a Tell el-Ajjul[17] kontrolovali pohyb zboží a cestujících, nomádů a místního obyvatelstva.

Obdobně jak ve zmíněné „Horově cestě“ měla stejný význam i cesta severním poběžím Egypta na západ, do Kareneiky a dále do Lýbie, která vedla od Memfis k severnímu pobřeží kolem Alexandrie a dále přes El Alamein až do ~300 km vzdáleného Zawiyet Umm El-Rakham.[18] Archeologické expedice v letech 1946–1955 odhalily ruiny bývalé pevnosti v blízkosti tohoto města, asi 25 km od známé lokality Mersa Matruh.[p 6] Z nápisů na blocích se odvozuje vybudování pevnosti v Remessovském období, zejména pak za vlády Ramesse II. Pevnost zabezpečovala kontrolu tranzitu osob, zboží a možné masové migrace kolem libyjského pobřeží. Zároveň měla kontrolu nad výhodnými přístavy na Středozemním moři a obchodními trasami do Řecka a souvisejících ostrovů. Z nálezů podél pobřežní cesty vyplývá, že zejména za vlády Ramesse II. byly vymezeny hranice mezi kultivovanou částí pobřežní cesty na západ, k jejíž ochraně byla vybudována soustava pevností a chrámů.[19][20]

Od období vlád Střední říše , zřejmě již za vlády Mentuhotepa II. až do 20. dynastie (~2010 - 1190 př. Kr. ), Egypt okupoval část Núbie označovanou jako "Dolní Núbie", rozkládající se od 1. až po 3. katarakt. Podél Nilu a jeho ostrůvcích byl vybudován systém obranných pevností, proti útoků nomádů jak ze západní Sahary tak i z východní pouštní části až k Rudému moři. Okupované území Dolní Núbie poskytovalo Egyptu cenné suroviny, kromě jiných i zlato a stříbro [21] ale také kontrolu nad dopravní cestou po Nilu.[22] Některé z těchto pevností Střední říše měly převážně vojenský charakter, zejména ty v přirozeně bráněných lokalitách, jako jsou skalní výchozy s výhledem na Nil u Semny [23] a Kummy nebo ostrovy jako je Uronarti.[24] Jiné, vybudované severně od druhého kataraktu, byly určeny pro ochranu větších sídlišť, největší a nejdůležitější z nichž byl Buhén, . Pevnost Buhen měla zastavěnou plochu 450x138 m, obehnaná valem o tloušťce 5,5 m a vnější příkopy. Bylo zde administrativní a logistické centrum. V rámci záchranného výzkumu v letech 1960-70 ,před dokončení Asuánské přehrady, lokalitu zdokumentovaly britské archeologické expedice[25][26] Další rozlohou větší byla pevnost Mirgissa, , kde byl podle archeologie lokality vojenský arsenál s početnou posádkou. [27]

• D.Randal-Macliver, Leonard Woolley, Buhen, University of Pennsylvania 1911
• Thoma Holland, Exavations betwee Abu Simbel and Sudan Frontier, University Chicago, vol VI , 1992 ISBN 0-918986-86-9
• Geof Emberling, Nubia Ancient Kingdoms of Africa, New York University, 2011
• Miroslav Bárta, Journey of The Old Kingdom tombs in Ancient Egypt, Charles University in Prague, 2011, ISBN 978-80-7308-383-0
• Kathryn A. Bard, Encyklopedie of the Archeology of Ancient Egypt, Routledge, London, 1999, ISBN 0-203-98283-5

• Bitva u Kadeše
• Egyptsko-chetitská mírová smlouva
• Ramesse II.
• Núbie
• 20. dynastie

• Obrázky, zvuky či videa k tématu 19. dynastie na Wikimedia Commons