Růže

Růže jsou opadavé, vzácně i stálezelené, relativně dlouhověké dřeviny. Nabývají několika základních růstových forem. Jednak to mohou být nízké až středně vysoké prutnaté keře, na stanovišti často vytvářející rozsáhlé polykormony, neboli porosty rozrostlé z jednoho jedince. Jiné druhy jsou poléhavé až plazivé nebo se opírají o okolní dřeviny a tím nabývají charakteru lián; zvláštní zařízení jako například úponky nebo ovíjivé lodyhy sloužící k popínání ovšem růže nemají a k uchycení jim slouží hákovité ostny. Třetí, vývojově patrně nejodvozenější formou pak jsou gejzírovitě rostoucí keře s obloukovitě skloněnými větvemi.[6] Při této formě dosahují obvykle vzrůstu 2–5 metrů, jako opíravé liány pak i 10–15 metrů; některé nízce keřovité druhy (například růže keltská) však nedosahují ani výšky jednoho metru. Botanické druhy růží obvykle vytvářejí v prvním roce sterilní výhony, na nichž ve druhém roce zakládají kvetení; vyšlechtěné druhy kvetou naopak na čerstvých letorostech.[7]

Bohatě větvená kořenová soustava se zřetelným hlavním kůlovitým kořenem je u některých druhů růží doplněna o mělce kořenící, někdy i značně dlouhé podzemní výběžky, kterými se vegetativně rozmnožují (silně například růže keltská, bedrníkolistá, arkansaská nebo karolinská a jejich kultivary).[8]

Častý typ velkých, nazpět zahnutých ostnů na letorostu

Větve a letorosty růží jsou až na nemnohé výjimky ostnité (často používaný výraz trn není morfologicky správný). Ostny se dají snadno vylomit a liší se podle druhů tvarem, velikostí i hustotou umístění na větvích. Mohou být jak všechny takřka stejné, tak výrazně různotvaré; nalezneme ostny mohutně hákovitě zahnuté i jemně jehličnaté až štětinovité ostence. Téměř bezostné jsou růže převislá, růže karolinská nebo růže Banksové a některé kultivary pnoucích růží.[8][7]

Listy růží jsou složené, lichozpeřené (zakončené jedním lichým lístkem), nejčastěji pěti, sedmi až devítičetné; na stonku vyrůstají střídavě. Lístky mají obvykle zubaté okraje, někdy jsou na spodní straně chlupaté až přisedle žláznaté; žlázky vylučují silici vonící po jablcích a nebo terpentýnu. Na povrchu jsou matné nebo lesklé (obzvláště u šlechtěných kultivarů). Zpravidla vytrvalé palisty jsou u převážné většiny druhů přirostlé k řapíku a nabývají různých tvarů a velikostí. U růží mírného pásu olistění na zimu opadává. Podzimní zbarvení je obvykle nevýrazně žlutohnědé, jen některé druhy získávají nápadnější žluté (růže mnohokvětá, růže svraskalá) či červené (růže bedrníkolistá) zbarvení.[8][9]

Průřez květem a květním lůžkem růže

Květy růží jsou oboupohlavné, vyrůstají jednotlivě nebo ve víceméně chudých (jen u některých druhů naopak velmi bohatých) chocholičnatých květenstvích. Tyčinek je zpravidla mnoho, čnělky pestíků bývají u druhů ze sekce Synstylae srostlé v pevný, přečnívající sloupek, u ostatních tvoří jakousi hlavičku na disku češule. Semeník je spodní a tvoří češuli, obsahuje 15–40 volných (nesrostlých) plodolistů, z nichž každý má vlastní čnělku a bliznu.[6] Květy jsou opylovány hmyzem, kterému poskytují dostatek pylu a některé druhy snad i malé množství nektaru.[10]

Velikost květů se pohybuje zhruba od 2 do 10 cm, u šlechtěných velkokvětých růží i více. Korunních i kališních plátků je pět (pouze jediný druh, růže sérská, je má po čtyřech), jsou vejčitého tvaru, často mělce dvoulaločné; kališní lístky jsou celistvé, nebo naopak dělené a s přívěsky, což je i důležitý determinační znak. U planě rostoucích druhů jsou korunní plátky jednoduché, u prošlechtěných kultivarů naopak pomnožené a skládají květy poloplné až velmi plné v mnoha různých tvarových variacích.[6]

List růže šípkové s palisty přirostlými k řapíku

Barva květů divoce rostoucích růží je nejčastěji růžová v různě sytých odstínech, čistě bílá nebo fialově červená; jen několik druhů, zastoupených výhradně v sekcích Pimpinellifoliae a Banksianae, je žlutých. Z této barevné palety vychází i barvy kulturních kříženců (viz níže).[9][6] Růže však v přirozené genetické výbavě postrádají vlohy pro tvoření modrého pigmentu; soustavné snahy o vyšlechtění modré růže se tak po staletí míjely účinkem. Teprve v roce 2004 se týmu australských a japonských vědců podařilo pomocí genové modifikace přidat modrý pigment delphinidin izolovaný z macešky. Ani zde však není výsledkem čistě modrá barva, jako spíš šeříkově fialová, a je tedy diskutabilní, zda lze mluvit o skutečném úspěchu.[11][12] Podobně se dosud genetickými metodami nepodařilo vyšlechtit růži zcela černou. Růže se zmiňovanými odstíny prodávané někdy v květinářstvích jsou pouze uměle obarveny přírodními barvivy.[7][13]

Typický „plod“ růží – šípek (hypanthium) – není vlastně pravým plodem; z morfologického hlediska je to zvláštní typ souplodí drobných ochmýřených nažek uzavřených ve zdužnatělé češuli, která vzniká srůstem květního lůžka a spodních částí květních obalů.[14] Co do tvaru mohou být šípky kulovité, vejčité, lahvovité, hruškovité či zploštělé, s ostnitými aromatickými žlázkami nebo bez nich; u některých druhů na konci nesou neopadané kališní lístky. Dva americké druhy z podrodu Hesperhodos se vyznačují šípky otevřenými. Obvyklá velikost se pohybuje zhruba od 5 do 60 mm. V jejich zabarvení jednoznačně převládá červená v různých odstínech; vzácné je zbarvení zelené, černé, hnědé, oranžové či žluté.[8] Jsou konzumovány řadou živočichů, kteří tak pomáhají k šíření diaspor (tento jev se nazývá endozoochorie). Semena většiny druhů růží jsou přeléhavá a před výsevem je tedy nutné je stratifikovat.[9]

V české květeně se jako původní udává 14 druhů, z toho jeden (růže rolní – Rosa arvensis) jako vyhynulý. Na většině území se běžně vyskytuje růže šípková (Rosa canina), v pahorkatinách růže podhorská (Rosa dumalis), v teplých oblastech na vápenci je hojná růže vinná (Rosa rubiginosa), v suťových lesích, na pasekách a v bučinách vyšších poloh růže převislá (Rosa pendulina). Růže keltská (Rosa gallica), kdysi častý druh otevřené krajiny, mezí a světlých lesů, vlivem kolektivizace zemědělství ve 20. století a následených krajinných změn výrazně ustoupila a v Červeném seznamu ohrožených druhů ČR z roku 2017 je řazena mezi zranitelné druhy (kategorie VU odpovídající národní klasifikaci C3), stejně jako růže Jundzillova (Rosa marginata), plstnatá (R. tomentosa), malokvětá (R. micrantha) a Sherardova (R. sherardii). Mezi silně ohrožené druhy patří růže bedrníkolistá (Rosa spinosissima), rostoucí v nízkých křovinách a suchých trávnících teplých oblastí, a růže májová (Rosa majalis).[16] Jiné druhy růží zde naopak zplaňují z kultury: jako zdomácnělé archeofyty jsou uváděny růže měkká (R. villosa) a růže stolistá (R. ×centifolia), která často přežívá i na místech zaniklých obcí, kde byla kdysi pěstována. Z neofytů se v české krajině šíří například růže svraskalá (Rosa rugosa), často vysazovaná v ozeleňovacích pásech okolo dálnic a nákupních středisek, nebo popínavá růže mnohokvětá (Rosa multiflora).[17][18]

Hálka žlabatky

Následující přehled není vyčerpávající, uvedeny jsou pouze vybrané druhy s dohledatelnými českými jmény.

• Podrod Hulthemia, jediný druh; pro znatelnou morfologickou odlišnost (například jednoduché listy) dříve pojímán jako samostatný rod[26]
  • Rosa persica (Hulthemia persica) – růže perská, střední Asie
• Podrod Platyrhodon, jediný druh
  • Rosa roxburghii – růže kaštanová (r. Roxburghova), Japonsko, Čína

Zrající šípky růže kaštanové

Růže podhorská

Růže karolínská

Růže Moyesova

Růže obrovská

Růže žlutá

Růže omejská – jediná růže se čtyřčetnými květy

Růže mošusová

• Podrod Hesperhodos, 2 druhy, suché teplé oblasti Kalifornie a Mexika; vytvářejí zvláštní otevřené šípky
  • Rosa minutifolia – růže drobnolistá
  • Rosa stellata – růže hvězdovitá
• Podrod Rosa (Eurosa), asi 200 druhů
  • Sekce Banksianae, 2 druhy, Čína
    • Rosa banksiae – růže Banksové
  • Sekce Bracteatae, 2 druhy, východní Asie; volné a záhy opadavé palisty
    • Rosa bracteata – růže palistová
  • Sekce Caninae, kolem 60 druhů; Eurasie a severní Afrika; gejzírovité keře nebo opíravé liány, ostny různých typů, vnější kališní lístky zpeřené, vytrvalé nebo opadavé; tetra-, penta-, hexa- či heptaploidi s nepravidelnou meiózou[27]
    • Rosa agrestis – růže polní, Evropa, západní Asie
    • Rosa canina – růže šípková, Evropa, severní Afrika, západní Asie
    • Rosa coriifolia – růže šedá, Evropa
    • Rosa dumalis – růže podhorská, Evropa
    • Rosa dumetorum (R. corymbifera) – růže křovištní, Evropa, Malá Asie
    • Rosa glauca (R. rubrifolia) – růže sivá, jižní a střední Evropa
    • Rosa glutinosa – růže lepkavá, jižní Evropa a Středomoří
    • Rosa inodora – růže oválnolistá, střední a západní Evropa
    • Rosa marginata (syn. R. jundzillii – růže Jundzillova, jižní, západní a severní Evropa, západní Asie
    • Rosa micrantha – růže malokvětá, Evropa, západníAsie
    • Rosa rubiginosa (R. eglanteria) – růže vinná, Evropa, západní Asie
    • Rosa serafinii – růže sicilská, jižní Evropa
    • Rosa sherardii – růže Sherardova (r. přehlížená), západní a jižní Evropa
    • Rosa sicula – růže sicilská, jižní Evropa a Středomoří
    • Rosa tomentosa – růže plstnatá, střední, západní a jižní Evropa
    • Rosa villosa (R. pomifera) – růže měkká (r. jablíčkonosná, r. dužnoplodá), severní a střední Evropa
  • Sekce Carolinae, 6 druhů, Severní Amerika; molekulárními výzkumy sloučena do sekce Cinnamomeae[22]
    • Rosa carolina – růže karolínská
    • Rosa nitida – růže lesklá
    • Rosa palustris – růže bahenní
    • Rosa virginiina – růže virginská
  • Sekce Cinnamomeae, 85 druhů (nejbohatší sekce) s výskytem po celé severní polokouli; prutnaté keře s přímými (zřídka zahnutými) ostny a vytrvalými kališními lístky; di-, tetra- a oktoploidi[27]
    • Rosa acicularis – růže jehličkovitá, severní Asie, Severní Amerika, severní Evropa
    • Rosa arkansana – růže arkansaská, Severní Amerika
    • Rosa beggeriana – růže Beggerova, Persie, Altaj
    • Rosa cinnamomea – růže skořicová, Evropa, Sibiř
    • Rosa blanda – růže něžná, Severní Amerika
    • Rosa holodonta – růže zoubkovaná, západní Čína
    • Rosa majalis – růže májová, severní a střední Evropa
    • Rosa moyesii – růže Moyesova, střední a západní Čína
    • Rosa multibracteata – růže mnoholistenová, západní Čína
    • Rosa nutkana – růže nutkanská, Severní Amerika
    • Rosa oxyodon – růže ostřezubatá, Kavkaz
    • Rosa pendulina (Rosa alpina) – růže převislá (růže alpská), severní a střední Evropa
    • Rosa pisocarpa – růže hrachoplodá, Severní Amerika
    • Rosa rugosa – růže svraskalá, východní Asie
    • Rosa setipoda – růže štětinostopká, střední Čína
    • Rosa sweginzowii – růže Sweginzovova, severní Čína
    • Rosa webbiana – růže Webbova, jihozápadní a Střední Asie
    • Rosa willmottiae – růže Willmottova, západní Čína
    • Rosa woodsii – růže Woodsova, Severní Amerika
  • Sekce Gallicanae (sekce Rosa), jeden druh; z něho vyšlechtěno množství významných kulturních kříženců (viz níže)
    • Rosa gallica – růže keltská (r. galská, r. nízká, r. provensálská), jižní a střední Evropa, západní Asie
  • Sekce Indiceae, 2–3 druhy z jihovýchodní Asie, významné pro šlechtění kulturních druhů; molekulárními výzkumy sloučena do sekce Synstylae[22]
    • Rosa gigantea – růže obrovská, Indie
    • Rosa chinensis (R. indica) – růže čínská, Čína
    • Rosa ×odorata – růže vonná, Čína
  • Sekce Laevigatae, jeden druh; volné a záhy opadavé palisty
    • Rosa laevigata – růže hladká, jižní Čína, Tchaj-wan
  • Sekce Pimpinellifoliae, 15 druhů s eurasijským rozšířením; prutnaté keře tvořící polykormony; šípky obvykle s vytrvávajícími kališními lístky; di- a tetrapoidi[27]
    • Rosa ecae – růže žlutokvětá, střední Asie
    • Rosa foetida (R. lutea) – růže žlutá (r. páchnoucí, r. kapucínská), Malá Asie
    • Rosa hugonis – růže Hugova, střední Čína
    • Rosa pimpinellifolia (R. spinosissima) – růže bedrníkolistá, západní, střední a jižní Evropa, západní Asie
    • Rosa sericea – růže hedvábitá (růže sérská), západní Čína a Himálaj
      • Rosa sericea var. omeiensis – růže omejská, západní Čína
    • Rosa xanthina – růže zlatožlutá, severní Čína, Korea
  • Sekce Synstylae, 30 druhů po celé severní polokouli; poléhavé nebo opíravé liány, zřídka gejzírovitě rostoucí keře, s hákovitými ostny; čnělky pestíků srostlé v dlouhý sloupek vytrvávající na šípku, kališní lístky opadavé; diploidi[27]
    • Rosa arvensis – růže rolní (r. plazivá), jižní a západní Evropa
    • Rosa helenae – růže Helenina, střední Čína
    • Rosa moschata – růže mošusová, Čína
    • Rosa multiflora – růže mnohokvětá, Japonsko, Korea
    • Rosa sempervirens – růže vždyzelená, jižní Evropa, severní Afrika
    • Rosa setigera – růže prérijní (r. štětinatá), Severní Amerika
    • Rosa wichuraiana – růže Wichurova, východní Asie.[28]

Historické odrůdy vznikaly před vyšlechtěním moderních hybridních odrůd. V prostředí Evropy a Blízkého východu se zprvu jednalo výhradně o křížence růže keltské a jejich potomky. Jsou to jednou ročně kvetoucí, odolné, nenáročné keře s intenzivně vonícími květy, jejichž barevná paleta sahá od čistě bílé přes růžovou po odstíny červené a fialové. Teprve pozdější introdukce šlechtěných růží čínské provenience koncem 18. století přinesla jednak vlohy pro opakované kvetení, jednak nové odstíny barev, především žluté a oranžové.

• Kříženci a varianty růže keltské: růže lékařská (Rosa gallica 'Officinalis') oblíbená ve středověkých klášterních zahradách; růže bílá (Rosa ×alba), růže damašské (Rosa ×damascena), růže stolistá (Rosa ×centifolia) a množství jejich dalších kultivarů; jejich nápadnou variantou byly tzv. „mechové růže“ se značně zžláznatělými (jakoby zmechovatělými) kališními lístky.[6]
• Čínské růže: kultivary a kříženci růže čínské, do Evropy převezeny koncem 18. století (1781 do botanické zahrady v Leydenu) a šlechtěny se starými evropskými odrůdami;[6]
• Čajové růže: kultivary růže vonné (Rosa ×odorata, kříženec růže čínské a obrovské), s květy nažloutlé barvy a vonícími po černém čaji;
• Bourbonské růže: vznikly na Réunionu ze spontánního křížence růže čínské a damašské v kvetoucím živém plotu; dnes se pěstují již jen zřídka;[6]
• Portlandské růže: stojí na počátku šlechtění starých evropských odrůd s čínskými kultivary v 19. století;[6]
• Noisettky: první opakovaně kvetoucí kultivary vzniklé na počátku 19. století v Americe z kříženců růže čínské a mošusové (Rosa moschata);[6] popínavého charakteru, v evropských podmínkách silně choulostivé. Velké obliby požívaly v 19. století, dnes již prakticky zaniklá skupina.[6]
• Remontantky (v anglickém prostředí nazývány Hybrid perpetuals): vyšlechtěny v 19. století pro opakované kvetení ze široké škály předchůdců;[6]
• Lambertky: též kříženci růže mošusové a mnohokvěté; odolné, silně aromatické růže s květy v bohatých květenstvích;
• Pernetky: kříženci žluté růže Rosa foetida s atraktivními květy, nicméně nevonné a náchylné k chorobám, již začátkem 20. století zanikly dalším křížením s čajovými hybridy, do jejichž barevné palety ovšem dodaly do té doby chybějící žlutou.[6]

• 
  Poupě tzv. mechové růže
• 
  Rosa gallica 'Mundi'
• 
  Růže damašská
• 
  Plnokvětý kultivar růže bílé
• 
  Růže stolistá
• 
  Lambertka 'Buff Beauty'
• 
  Růže 'Madame Alfred Carriere' ze skupiny noisettek

Za přelomové datum ve šlechtění růží se tradičně pokládá rok 1867, kdy byl uveden na trh první čajový hybrid nazvaný 'La France'. Slavnými pěstiteli růží ve 20. století byly například francouzské rodiny Meillandů a Guillotů, Němci Späth, Tantau či Kordes a jeho synové nebo Angličan David Austin; v českém prostředí pak například Jan Böhm z Blatné, Josef Strnad z Rosic u Brna nebo otec a syn Urbanovi z Želešic. Kultivar popínavé růže 'New Dawn' se v roce 1930 stal první rostlinou, na niž byla uplatněna patentová právní ochrana.[6]

• Čajohybridy: moderní odrůdy záhonových růží vyšlechtěné z remontantek a čajových růží. Vyznačují se vzpřímeným růstem, řidším olistěním, dlouhotrvajícím kvetením a velkými, plnými květy nesenými zpravidla po jednom až několika na rovných, pevných výhonech. Ze všech skupin růží mají nejširší rozpětí barev, mnohé z nich i výrazně voní. Pravděpodobně nejslavnějším čajohybridem je kultivar 'Gloria Dei' (v anglosaských zemích zvaný 'Peace') uvedený na trh na počest ukončení druhé světové války.[6][7]
• Polyantky a polyanthybridy: kříženci evropských remontantek s importovanou růží mnohokvětou (po níž zdědily jako rozpoznatelný znak mj. hřebínkovitě zpeřené palisty), od 80. let 19. století šlechtěné v evropském prostředí. Jedná se o vzrůstově menší, dlouho kvetoucí záhonové růže s desítkami drobných květů v bohatých květenstvích, které obvykle nevoní.[7]
• Floribundy: vznikly hybridizací dvou výše zmíněných typů; vzrůstově menší, spíše rozložitě rostoucí růže podobné čajohybridům, s vícero velkými a bohatými květy na stonku; voní málokdy.[6][7]
• Grandiflory: potomci dalšího křížení floribund s čajohybridy v USA, s cílem dosáhnout většího množství velkých, bohatých květů;[6]
• „Anglické růže“: šlechtěny od 60. let v Anglii Davidem Austinem, s cílem vyhovět dobové nostalgii po „starých dobrých časech“ a zkombinovat půvab starých evropských odrůd s moderními požadavky na opakované kvetení a barevnou škálu.

• 
  Čajohybrid 'Papa Meilland'
• 
  Čajohybrid 'Gloria Dei', jedna z nejoblíbenějších a nejpěstovanějších růží všech dob
• 
  Dvoubarevný čajohybrid 'Double Delight'
• 
  Často pěstovaný velkokvětý čajohybrid 'Mainzer Fastnacht'
• 
  Polyantka: 'Mme Norbert Levavasseur'
• 
  Floribunda 'English Miss'
• 
  Čajová růže 'Albrecht Dürer'
• 
  Anglická růže 'Crown Princess Margareta' vyšlechtěná Davidem Austinem

Kromě původu můžeme růže dělit též podle jejich habitu a využitelnosti při pěstování. Pak můžeme rozeznávat například následující typy:[8]

• Záhonové růže jsou využitelné pro pěstování v menších zahradách, spadá sem většina čajohybridů, floribund, polyantek a další.
• Pnoucí růže mají i několik metrů dlouhé výhony; navzdory svému jménu se však samy nedokáží ovíjet, je třeba je vyvazovat k opoře. Jedná se vesměs o kultivary odvozené z růže mnohokvěté, růže rolní a růže vonné.
• Půdopokryvné růže rostou plazivě, květy mají často v bohatých květenstvích, odvozeny obvykle od růže rolní (Rosa arvensis); využitelné pro tento účel jsou též druhy vytvářející svými výběžky nízké, rychle se rozrůstající polykormony (například růže bedrníkolistá).
• Sadové růže jsou mohutně vzrůstné kompaktní keře vhodné pro solitérní výsadbu například v parcích a sadech. Obvykle jde o různé botanické druhy a jejich speciální kultivary (například růže svraskalé, Hugovy ad.).
• Miniaturní (též trpasličí) růže jsou zakrslé kultivary vzniklé původně z drobné přírodní varianty růže čínské (Rosa chinensis var. Minima)[6]; vysoké pouze 30–40 cm, s drobnými květy (1–5 cm v průměru), pěstují se též jako pokojové květiny.
• Stromkové růže nejsou zvláštním typem, lze jich docílit z většiny předchozích typů šlechtěním korunky na vysoké podnoži; naočkováním menší popínavé odrůdy na stromkovou podnož vzniknou růže převislé, tzv. smuteční.[6]

Svatební kytice z bílých růží

V prodeji řezaných květin růže s velkým náskokem dlouhodobě vévodí žebříčkům, následovány gerberami, chryzantémami, liliemi, karafiáty, fréziemi a dalšími květinami.[31] Používají se čerstvé i usušené, a to do jednoduchých i složitě vázaných kytic, květinových košů a vypichovaných aranžmá pro nejrůznější slavnostní účely, se sezónními vrcholy na svatého Valentýna a Den matek. Velká část globální produkce řezaných růží pochází ze zemí rovníkové Afriky, převážně z Keni. Zdejší pěstitelské farmy se nicméně často vyznačují velmi špatnými pracovními podmínkami, značnou ekologickou zátěží v podobě intenzivního hnojení, chemizace, znečištění a drancování vodních zdrojů a vysokou uhlíkovou stopou letecké přepravy zboží na evropské a americké trhy. Alternativou je kupovat květiny pouze od svých lokálních dodavatelů.[32]

Růže obsahují v květních plátcích směsi aromatických silic. Jejich množství velmi kolísá nejen u různých druhů a odrůd, ale i v závislosti na počasí a denní době (nejvíce jich květy obsahují ráno). Hlavní vonnou složkou jsou alkoholy geraniol, nerol a l-citronellol.[9] Z botanických druhů a růží jim blízkých nejvíce voní růže keltská a její odvozeniny (růže damašská, stolistá, bílá), dále růže vonná (Rosa ×odorata), růže Hugova nebo růže Banksové a též převážná většina historických růží. U moderních odrůd nalezneme význačně vonící odrůdy růží především mezi čajohybridy (například kultivary 'Duftwolke', 'Eminence', 'Erotika', 'Christian Dior', 'Mainzer Fastnacht', 'Papa Meilland', 'Silver Star', 'Sutter´s Gold', 'Sterling Silver', 'Whisky') a floribundami. Voní též mnohé tzv. anglické růže. Velká část růží voní naopak jen zanedbatelně nebo vůbec – je to dáno výsledky moderního šlechtění, kdy před vůní byly ve výběru upřednostňovány vlastnosti jako odolnost proti chorobám, fyziologická vitalita a také co nejatraktivnější vzhled květu, což u některých mnohokrát šlechtěných kultivarů vedlo k postupnému vymizení genu pro tvorbu aromatických látek.[8][33]

Korunní plátky růží damašských a příbuzných druhů z okruhu růže keltské se zpracovávají na aromatický růžový olej, který je významnou součástí mnoha parfémů a kosmetických přípravků, jako jsou mýdla, pleťové krémy atp. Světoznámé je pěstování růží odrůdy Rosa ×damascena var. trigintipetala v Bulharsku, které kryje 70 až 80 % světové spotřeby. Éterické oleje růže damašské jsou využívány též v aromaterapii a medicíně pro širokou škálu účinků; působí jako uklidňující prostředek při bolestivé menstruaci, zažívacích problémech, ke zklidnění nervů, při bolestech hlavy, migréně, nervozitě a stresu. Pomáhají též při hojení ran a regeneraci pokožky, mají antibakteriální, protizánětlivé a protikřečové účinky, působit mají též jako afrodiziakum.[34] Korunní plátky jsou jedlé a využívají se v orientální kuchyni ke kandování, ke zdobení a dochucování dezertů, nugátů apod. V kosmetice se využívají i dostupnější korunní plátky růže šípkové (Rosa canina).[35]

Šípky růže dužnoplodé, odrůdy 'Karpatia'

Plody růží – šípky – obsahují cenné látky jako karotenoidy, flavonoidy, třísloviny, pektiny, organické kyseliny a vitamíny, konkrétně A, B1, B2, P a K a především vitamín C, jehož obsah kolísá od 0,2 do 1 %[9]; u přezrálých plodů či při jejich nesprávném skladování rychle klesá (až o 80 %). Pravděpodobně nejčastěji se šípky sbírají na známý šípkový čaj užívaný jako posilující nápoj při horečkách a nachlazení; krom toho má i močopudný účinek.[35] Využít se šípky dají i do marmelád, džusů, kompotů nebo omáček či k výrobě moštů, sirupů a rosolů. Místy se dělá je také šípkové víno, i když obsah vitamínu C v něm je pouze nízký. V průmyslovém zpracování se šípků užívá k výrobě léčiv, například koncentrátů s vitamínem C. Z nažek se lisuje olej využitelný v kosmetice.[36]

Kromě sběru šípků v Evropě obecně rostoucí růže šípkové existují i odrůdy pěstované vyloženě na plody, jako například 'Karpatia' růže dužnatoplodé (Rosa pomifera, resp. Rosa villosa) se sytě červenými, velkými šípky s malým počtem semen, nebo růže Moyesova (R. moyesii) s až 6 cm dlouhými šípky lahvovitého tvaru, vynikajícími vysokým obsahem vitamínu C.[37] Jedlé jsou ovšem šípky všech růží, včetně zahradních.[6][7]

Stefan Lochner: Madona v růžové besídce (1440–42), oblíbený námět malířství pozdní gotiky

Růže byla a je používána v mnoha symbolických významech, převážně jako symbol půvabu, mládí, radosti, krásy, lásky, nevinnosti a ženskosti. Ve starověkém Řecku byla přiřazována k božstvům lásky Afrodíté a Erótovi a taktéž Dionýsovi. Podle legendy měly první růže vyrůst z krve bohyně Afrodity, oplakávající umírajícího Adónise; jiná poetická pověst je ztotožňuje s ranními červánky, když bohyně Eós (Jitřenka) vysypává růžemi cestu slunečnímu vozu boha Hélia.[38] Od starořecké básnířky Sapfó pochází označení růže za „královnu květin“. V antickém Římě se každoročně konaly slavnosti růží – Rosalia, v nichž bylo oslavováno mládí, jarní znovuzrození a plodnost, ale též se připomínali zesnulí. Král Šalamoun přirovnává v Bibli růži k věčné moudrosti. Posvátnou rostlinou je růže též pro muslimy, neboť dle legendy vyrostla z kapek Prorokova potu při jeho nebeské jízdě; je také jedním z hlavních symbolů mystiky súfismu, kde je uctívána jako „Matka vůní“ či „Královna zahrad“ a vyjadřuje mystickou cestu k samotnému Alláhovi.[39] U Germánů byla naopak květinou smrti.[40]

Po christianizaci Římské říše se růže stala (vedle lilie) rostlinným symbolem Panny Marie, s níž bývá často zobrazována; růžový, potažmo šípkový keř patří k častým motivům v mariánských legendách a zjeveních. Sama Marie bývá někdy zvaná jako Rosa mystica (mystická růže). Růže je rovněž symbolem Kristova srdce. Od růží je odvozen i název modlitby růžence (původně v němčině Rosenkranz, tj. věnec z růží).[4] Motivem v křesťanské hagiografii, často ztvárňovaným ve výtvarném i literárním umění, je „zázrak růží“, kdy se skrze růže manifestuje boží aktivita. V raném křesťanství byla růže též symbolem mučedníků a Mláďátek betlémských.[41] Pět okvětních lístků vykládal sv. Bernard z Clairvaux jako připomínku Pěti ran Kristových.[41] Růže se stala také atributem mnohých světic – například Alžběty Durynské, Rozálie z Palerma, Růženy Limské a Terezie z Lisieux.[41] Zlatá růže patří k nejvyšším vyznamenáním udělovaným papežem významným duchovním místům světa; jejím nositelem v České republice je například bazilika svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě.[42]

V květomluvě je růže obecně symbolem a vyjádřením lásky k druhému člověku; dále se potom rozlišují různé významové odstíny podle barev. Tak například rudá růže je známým symbolem horoucí, vášnivé lásky, žlutá symbolem žárlivosti, bílá růže milostného soužení z odmítání a tak podobně.[43] Přirozeně se nevyskytující, a tedy nedostupná růže černá pak platila za symbol černé magie, mystiky, vznešené nenávisti a smrti, ale též nových začátků; je také jedním z emblémů anarchismu.[44] Červená růže se během 19. století stala symbolem socialismu; používají ji (ovšem již v různých barvách) i různé sociálnědemokratické strany včetně Česká strany sociálně demokratické.

Ve středověkých klášterech a na radnicích byla nad stolem zavěšována (resp. malována) růže na znamení toho, že obsah rozmluvy zůstane v tajnosti; latinské rčení „sub rosa“ (pod růžemi) tak značí důvěrné, diskrétní sdělení. Spát na lůžku vystlaném růžovými květy bylo symbolem požitkářství a luxusu; odtud rčení „mít na růžích ustláno“.[38]

Perský básník Sa´adi, autor spisu Gulistán (Růžová zahrada), zpodobněný v růžové zahradě (z rukopisu, pravděpodobně 17. století)

Motiv růže se objevuje v nesčetných výtvarných a literárních dílech i mimo náboženskou oblast. Často v ději mívá funkci iniciační květiny: tak například v Apuleiově románu Zlatý osel se hrdina skrze růži promění z osla v moudrého zasvěceného člověka, ve středověkém francouzském Románu o růži se hrdina zamiluje do růžového poupěte a vede skrze něho mystický dialog s bohem Lásky, ve vrcholné scéně Božské komedie vidí putující Dante v nebi obrovskou růži, v jejíchž nesčetných květních plátcích sídlí věčně blažení a v jejím nitru se skrývá samotný Bůh.[45] Meditace nad trnitou krásou růže a pomíjivostí jejích květů je hlavním tématem Shakespearova Sonetu číslo 54, zmiňována ve ztotožnění či kontrastu s krásou milované osoby je i v několika dalších sonetech této sbírky; objevuje se i v některých jeho dramatech, včetně slavné „balkónové scény“ z Romea a Julie:

Významnou roli hrají růže i v moderní literatuře, například v povídce Slavík a růže Oscara Wilda, v Exupéryho Malém princi, nebo v prózách a poezii Willama Butlera Yeatse (sbírka Tajemná růže). Svou poslední sbírku převážně milostné a vlastenecké lyriky nazval František Ladislav Čelakovský Růže stolistá. Růže se vyskytuje též v mnoha útvarech ústní lidové slovesnosti, jako jsou pohádky (O Šípkové Růžence), písničky a mnohá přísloví.[46] Umberto Eco v poznámkách ke svému románu Jméno růže uvádí: „Růže je symbolická figura napěchovaná do té míry významy, že skoro už žádný nemá.“[47]

Červená růže na erbu pánů z Rožmberka, jednoho z Vítkovských rodů

V heraldice je růže častým motivem, kreslí se zpravidla s pěti okvětními lístky.[41] Známé jsou anglické rody Yorků (bílá růže) a Lancasterů (červená růže), tudorovská růže kombinující obě zmíněné barvy je národní květinou celé Anglie.[41] V českých zemích mělo v erbu růži přes 25 šlechtických rodů, mezi něž patřili zejména Vítkovci, zvaní přímo páni z Růže, a jejich nejvýznamnější větev Rožmberků. Na zámcích, které Vítkovci vlastnili, je možné nalézt obrazy s motivem „Dělení růží“ – rozdělování různých barev růží jednotlivým větvím vítkovského rozrodu. Z evropských rodů figuru růže mimo jiné používala italská rodina Orsiniů[48] nebo německý rod Schaumburg-Lippe.[41] Růži ve znaku má i několik desítek českých měst, namátkou například Bavorov, Soběslav, Sedlčany, Slavonice, Vyšší Brod nebo Třeboň.[41][49] Stylizovaná luterská růže pocházející z osobní pečeti reformátora Martina Luthera je znakem luteránství a vyskytuje se v erbech mnoha měst zejména v německy mluvících zemích. Heraldickou figurou jsou někdy také šípky.[40]

• 
  Pěstování růží na miniatuře neznámého středověkého autora, 14. století
• 
  Růže jako bordura středověkého rukopisu
• 
  Zázrak růží – malba Karla von Blaase (1839)
• 
  Obraz Lady Lilith anglického prerafaelity Dante Gabriela Rossettiho
• 
  Botanická kresba Pierre-Josepha Redouta Stolistá růže, sasanka a clematis (19. století)
• 
  Moderní skulptura Briar Rose v Anglii
• 
  Tudorovská růže s královskými atributy
• 
  Černá růže – symbol moderního anarchismu
• 
  Růže perská na uzbecké poštovní známce
• 
  Takzvaná Tisíciletá růže – starý keř růže šípkové na apsidě katedrály v Hildesheimu

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Rosen na německé Wikipedii a Garden roses na anglické Wikipedii.

Literatury na téma růže a jejich pěstování je nepřeberné množství; zde jsou uvedeny pouze některé často citované práce význačných autorů zabývajících se růžemi.

• JAŠA, Bohumil; ZAVADIL, Bohumil. Encyklopedie růží. Brno: Computer Press, 2008. ISBN 978-80-251-2322-5.
• SUS, Josef; ŽLEBČÍK, Jiří; ROD, Jaroslav. Svět růží. Olomouc: Agriprint, 2013. 436 s. ISBN 978-80-87091-45-6.
• VĚTVIČKA, Václav. Růže. Ilustrace Zdeňka Krejčová, Helena Vacková. Praha: Aventinum, 2002. ISBN 80-7151-183-8.
• MARKLEY, Robert. Růže. Praha: Knižní klub, 2000. ISBN 978-80-242-2336-0.
• WALTER, Vilém. 88 rad pěstitelům růží. Praha: Aventinum, 1995.
• AUSTIN, David. Alte Rosen und Englische Rosen. Köln: DuMont, 1993. (německy)

• Růžový olej
• Šípky

• Obrázky, zvuky či videa k tématu růže na Wikimedia Commons
• Téma Růže ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo růže ve Wikislovníku
• Výukový kurs PKR/Rosa ve Wikiverzitě
• Taxon Rosa ve Wikidruzích
• Soupis všech druhů na BioLibu
• Fotogalerie kultivarů růží
• Průvodce rozáriem botanické zarady na Chotobuzi
• Růže.cz – Informace o pěstování, chorobách a škůdcích, přehled druhů růží
• Rosa klub ČR – česká společnost přátel růží
• Mezinárodní soutěžní rozárium v Hradci Králové