Velehradský klášter

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje

Z podnětu Jindřicha Vítkovice z Prčice a Hradce a olomouckého biskupa Roberta klášter založil moravský markrabě Vladislav Jindřich v blízkosti vesnice Veligradu (dnešní Staré Město u Uherského Hradiště), po níž byl pojmenován.

Klášter byl vybudován v pozdním románském slohu, s vlivem rané gotiky a vysvěcen dne 27. listopadu 1228 olomouckým biskupem Robertem. V lednu 1421 klášter vypálili moravští husité. K obnově došlo až za opata Ekarda ze Schwoben v letech 1587–1592. V průběhu třicetileté války byl klášter postižen dvakrát. Poprvé byl zpustošen vojskem sedmihradského knížete Gábora Bethlena v roce 1623. Podruhé byl poničen roku 1626 za vpádu povstalců z Valašska. Další, raně barokní přestavbu klášterních budov provedl v letech 1629–1635 opat Jan Greifenfels z Pilsenburku.

Současnou podobu získal klášter v letech 1685–1735 po požáru v roce 1681. Po opravách budovy konventu provedl opat Petr Silavecký obnovu klášterního kostela, v níž pokračovali jeho nástupci opati Bernard Kašpárek, Florián Nezorin a Josef Malý. Přestavba také respektovala skutečnost, že v uplynulých staletích došlo k převýšení okolního terénu o 2 metry.

Románská zvonice nad křížem lodi, v 16. století přestavěná v mohutnou renesanční věž, byla odstraněna a na jejím místě zaklenuta barokní kopule. Dvě z pěti románských apsid byly odstraněny do nové úrovně terénu, mnoho cenných architektonických prvků bylo překryto barokními fasádami nebo použito jako stavební materiál.

V období josefínských reforem byl klášter roku 1784 zrušen. Od té doby kostel působí jako farní, i když fara byla v obci zřízena až v roce 1825. V roce 1890 klášter získalo Tovaryšstvo Ježíšovo, které zde zřídilo kolej a později řádové gymnázium. Ke zrušení koleje a gymnázia došlo v roce 1950, od roku 1990 působí Tovaryšstvo Ježíšovo na Velehradě znovu. Od roku 2004 zde působí Stojanovo gymnázium.

V průběhu 20. století se na Velehradě uskutečnily dvě zásadní etapy archeologických vykopávek: první v letech 1903–1906, druhá pak v letech 1936–1941. Jejich prvotním účelem bylo odvodnění a vysušení zatopeného podzemí.

První etapa pod vedením dr. Jana Nevěřila odkryla zbytky průčelní stěny s románským ústupkovým portálem a devítimetrovou předsíní. Na východní straně byly dále odkryty zbytky dvou zrušených apsid a za nimi tři kamenné sarkofágy ze 13. století. V prostoru tzv. starého konventu byly objeveny pozůstatky paláce, tzv. opatského domu, který byl od vypálení kláštera v roce 1421 až do počátku 17. století jedinou obývanou budovou starého kláštera. Částí tohoto paláce byla i jedna ze čtyř věží, které byly součástí původního opevnění románského kláštera. Zbytky třicetimetrového klášterního refektáře byly zjištěny mezi jižními trakty barokních klášterních budov. Při opravě fasády v roce 1927 byla odkryta původní zeď chrámové lodi s románskými okny. Sokly, lyzeny i okna byla ve 13. století zhotoveny z kamenných kvádrů a vyzdívky stavěny z cihel.

Vykopávky v letech 1936–1941 spojené s odvodněním umožnily odkrytí podstatné části klášterního podzemí. Byly to především prostory křížových chodeb (ambitu) s přilehlými místnostmi sakristie a kapitulní síně, rajský dvůr se zbytkem staré studny a barokní krypty. Rozebráním 28 pilířů v křížových chodbách postavených v 17. století byl získán rozsáhlý materiál, neboť tyto pilíře byly v 17. století postaveny výhradně z úlomků románské architektury. Jsou to zvláště profilované archivolty ze sdružených románských a raně gotických oken ambitu, řada kalichovitých hlavic s bohatou rostlinnou ornamentikou, množství raně gotických žeber, žebrových výběhů, konzol a několik visutých svorníků z křížových chodeb. Románské archivolty jsou zdobeny pásem stylizovaných listů a hroznů vinné révy. Vnitřní stěna křížové chodby, členěná otevřenými okny s meziokenními sloupky byla v barokní době do základů zbořena, vnější stěny chodby zůstaly zachovány i s původními portály, jež vedly do přilehlých klášterních místností. Byla zde celá řada jednoduchých vchodů bez zdobení a také několik zdobených. Jeden je umístěn v jižní podélné chrámové zdi, která tvoří zároveň severní stěnu chodby a spojoval klášter s chrámem. Z tohoto portálu zůstala pouze spodní část ostění. Profilace ostění s románským perlovcem a klikatkou (pilovitým vlysem) výrazně prokazuje účast wormsko-řezenského stavebního okruhu. Po pravé straně vchodu byla objevena malá hrobka s gotickým otvorem. Její rozměry ukazují, že jde o hrobku druhotnou, pouze k uložení pozůstatků. Druhý portál v jižní stěně, vedoucí do refektáře, byl objeven v roce 1891. Je jediným celým dochovaným portálem. Hrany svislé části nesou bohatou pozdně románskou profilaci, která bez přerušení vstupuje do záklenku, a dále je zdobena typickým cisterciáckým ornamentem, obloučkovým vlysem.

Jezuité zřídili v klášteře kolej a později řádové gymnázium, které mělo vychovávat kněze a misionáře. Gymnázium vzniklo v roce 1916, ovšem na počátku bylo jen pobočkou Arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči. Obrovskou prestiž mu přinesl rok 1919, kdy papež Benedikt XV. povýšil kolej příslušející k ústavu na Papežský ústav. Kolej tak přijala jméno Papežský misijní ústav sv. Cyrila a Metoděje pro misie slovanské.

Boční pohled na baziliku

Gymnázium se zcela osamostatnilo až na konci roku 1937 pod názvem Řádové československé gymnázium Papežské koleje Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě. V roce 1942 bylo zrušeno nacisty a areál kláštera využívala Hitlerjugend. V roce 1945 byly oba ústavy obnoveny, ne však nadlouho. Činnost koleje i gymnázia byla násilně ukončena komunistickým režimem v rámci Akce K v noci z 13. na 14. dubna 1950, když byl klášter přepaden Státní bezpečností, která jej zabrala, ústavy jediným prohlášením zlikvidovala a jezuity odvezla do koncentračních klášterů.

V roce 2004 zde zahájilo výuku církevní Stojanovo gymnázium, založené olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem v roce 2001.[3]

Průčelí baziliky

Součástí nově založeného kláštera byl i klášterní „kostel Nanebevzetí Panny Marie“, který byl vysvěcen biskupem Robertem na počátku výstavby (27. listopadu 1228). Jeho dnešní plné jméno zní „bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje“.

Současnou podobu bazilika získala při rozsáhlých přestavbách, které následovaly na přelomu 17. a 18. století po požáru v roce 1681. Navzdory nim jí však zůstal uchován románsko-gotický charakter. Během přestavby vzniklo 14 samostatných pobočných kaplí, byla zbořena předsíň a západní průčelí (délka baziliky tak klesla ze 100 na 86 metrů) a zcela byla přestavěna střecha a věže baziliky. Podlaha byla zvýšena na úroveň okolního terénu (v průběhu staletí došlo k navýšení okolí asi o 2 metry) a byly pod ní vybudovány krypty. Po dalším požáru v roce 1719 byly opravy dokončeny a dodána vnitřní výzdoba, na níž se mimo jiné podíleli sochař a štukatér Baldassare Fontana, sochař Carl Johann Steinhaüser a malíř Ignác Raab.

Přebudování kostela bylo ukončeno 2. října 1735 slavnostním druhým svěcením. V roce 1927 udělil kostelu papež Pius XI. titul basilika minor. V červnu 1985 obdržela bazilika od papeže Jana Pavla II. Zlatou růži.

• FOLTÝN, Dušan, a kol. Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha: Libri, 2005. 878 s. ISBN 80-7277-026-8.
• HURT, Rudolf. Dějiny cisterciáckého kláštera na Velehradě I. 1205–1650. Olomouc: Akademie velehradská, 1934. 439 s.
• HURT, Rudolf. Dějiny cisterciáckého kláštera na Velehradě II. 1650–1784. Olomouc: Akademie velehradská, 1938. 438 s.

• Seznam opatů cisterciáckého kláštera na Velehradě

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Velehradský klášter na Wikimedia Commons
• Stránky velehradské farnosti