Národní stát

Woodrow Wilson byl zastánce práva národů na sebeurčení, foto: Harris & Ewing

Systém národních států se v Evropě začal konsolidovat po podepsání vestfálského míru. Vývoj souvisel s přesunem legitimity z konceptu dynastické suverenity běžné ve středověku v teritoriální suverenitu. Národní stát nebyla jediná možná forma politického uspořádání. Konkurenčními historickými uskupeními byly zejména říše a městské státy. [1]

Koncept národního státu se vyvíjel spolu se vznikem nacionalistické ideologie v devatenáctém století. Mezníky se stalo sjednocení Německa a sjednocení Itálie.

Po první světové válce se myšlenka práva národa na sebeurčení – tedy vzniku státu na základě etnických hranic – rychle šířila spolu s rozpadem evropských multinacionálních říší (například Rakouska-Uherska či Osmanské říše). Hlavním zastáncem této myšlenky byl americký prezident Woodrow Wilson, který ji jako součást svých Čtrnácti bodů prosazoval při jednáních o Versailleské smlouvě.

Dalším milníkem byl konec druhé světové války. V tomto období byla právo národů na sebeurčení zakotveno v Chartě OSN.

Globálního charakteru začal koncept nabývat s procesem dekolonizace, jehož vrchol proběhl v šedesátých letech.

Po konci studené války byl vývoj potvrzen rozpadem etnicky nesourodé Jugoslávie a Sovětského svazu.

V současnosti probíhá diskuse o roli národního státu ve světě například v souvislosti s nezávislostí Kosova, Tibetu a Ujguristánu v Číně či Baskicka ve Španělsku. Dalším příkladem je otázka autonomie ruských minorit v postsovětských státech.

Obecně docházelo k formování národních států a změnách dosavadních hranic spolu s rostoucí či jinak se měnící podobou národního uvědomění populace. Historie ukazuje, že jde o oboustranný proces. Je možné jak formování států na základě mocenských požadavků národa (například Itálie či Německo) tak formování národa a národního uvědomění na základě existence daného státu (Například Spojené státy americké, Francie či Čína). Československo je obtížné zařadit; jeho vznik byl důsledkem rozpadu rakousko-uherské říše a národnostních požadavků etnických menšin; na druhou stranu byl jako důsledek komplikovaného etnického uspořádání v prostoru prosazován koncept čechoslovakismu – tedy uměle vytvořené myšlenky jednoho národa.

Klíčovou ideologickou konstrukcí byl rozmach nacionalismu v devatenáctém století. Z kulturně-historického hlediska přispěl vznik romantismu.

Historickými oponenty myšlenky byli například marxisté, kteří dělicí linii světové populace viděli v třídní, nikoliv etnické, příslušnosti jedince.

V dnešním světě je unikátním vyzyvatelem myšlenky národního státu evropská integrace, o jejímž vlivu panují značné neshody, a rozvoj dalších nadnárodních či nevládních struktur.[1] 16. listopadu 2010, v projevu k 21. výročí pádu berlínské zdi vyhlásil Herman Van Rompuy konec národních států.[2]

Čas homogenních národních států je pryč. Národní státy jsou mrtvé a víra, že země mohou obstát samy o sobě, je nejen iluze ale lež.

—Herman van Rompuy, 2010[3]

Americký politický poradce Zbigniew Brzezinski ve svých knihách Velká šachovnice a Volba: Globální nadvláda nebo globální vedení naznačil, že koncept národního státu mohou u tradičních zemí prvního světa oslabit probíhající změny ve složení obyvatelstva (stárnutí obyvatel většiny evropských států a příliv levné pracovní síly z třetího světa). [4][5]

[N]árodní stát jako základní element organizovaného života člověka přestal být principiální tvůrčí silou: mezinárodní banky a nadnárodní korporace jednají a plánují způsobem, jenž je mnohem pokročilejší od politických konceptů národního státu

—Mezi dvěma věky: Technokratická éra, 1971

Donella Meadows, John Gray a Bernard Lietaer se víceméně shodují ve vizi toho, co by následovalo po fázi národních států, pokud by tato přeměna měla nastat – a sice geografické celky rozdělené nikoli podle národů ale podle trhu, kde někdejší státní úřady by byly přeměněny toliko na regulátory trhu pro danou oblast a hlavními hybateli, stále více zasahujícími do občanského života, by byly korporace.

Nadnárodní suverenita intelektuální elity a světových bankéřů jsou jistě vhodnější než národní sebeurčení praktikované po minulá staletí.

—David Rockefeller, v projevu Trilaterální komisi, 1991