Miloslav Vlk

Miloslav Vlk se narodil jako nemanželské dítě. V prvních letech života jej vychovávali kromě matky také prarodiče. Jeho matka se vdala, když mu bylo šest let. I poté mu však zůstalo její příjmení za svobodna, což u něj spolu s matčiným citovým chladem vzbuzovalo pocit, že v rodině není zcela přijat.[3][4] Po maturitě na Jirsíkově gymnáziu v roce 1952 pracoval krátce jako pomocný dělník ve slévárně,[3] následně nastoupil na základní vojenskou službu.[5]

V letech 1955–1960 studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy obor archivnictví. Po absolutoriu působil v roce 1960 krátce jako okresní archivář v Třeboni, další rok pak jako samostatný archivní pracovník v Okresním archivu v Jindřichově Hradci. V letech 1961–1964 působil ve stejné funkci v Okresním archivu v Českých Budějovicích. Jako podnikový archivář ve Státní bance československé pracoval v letech 1986–1988.[6]

Vlkovou odbornou prvotinou byl ikonografický rozbor výzdoby Betlémské kaple.[7] Jeho hlavním badatelským tématem se však stal Jenský kodex.[8] Publikoval o něm několik zásadních studií.[9]

V roce 1964 odešel studovat na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu do Litoměřic. Dne 23. června 1968 byl vysvěcen na kněze[10] a jmenován sekretářem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. V roce 1971 však musel toto místo z rozhodnutí úřadů opustit a odejít spravovat malé farnosti (Lažiště a Záblatí, posléze Rožmitál pod Třemšínem). V roce 1978 mu byl odebrán státní souhlas, což pro něj bylo jednou z nejbolestnějších událostí jeho života.[3]

V letech 1978 až 1986 pracoval v Praze jako umývač oken a od roku 1986 jako archivář ve Státní bance československé, zároveň tajně vykonával kněžské povolání.

K 1. lednu 1989 mu byl vrácen státní souhlas, takže se mohl vrátit do duchovní správy, a to nejprve na Klatovsku, později na Šumavě.

Biskupský znak Miloslava Vlka jako biskupa českobudějovického

Dne 14. února 1990 byl jmenován biskupem českobudějovickým (vysvěcen a intronizován 31. března 1990). Pustil se do obnovy diecézních struktur zdevastovaných komunistickou diktaturou a 18 let dlouhou sedisvakancí (od smrti biskupa Josefa Hloucha), snažil se o obnovu církevního školství a řeholního života v diecézi. Mimo jiné v roce 1990 založil Biskupské gymnázium J. N. Neumanna a zahájil přípravy na zřízení Jihočeské univerzity s katolickou Teologickou fakultou (k čemuž došlo až za jeho nástupce). Založil farnost sv. Vojtěcha a její správu svěřil salesiánům. Řadu jím zahájených projektů dokončil až jeho nástupce Antonín Liška.

Dne 27. března 1991 byl jmenován pražským arcibiskupem. I zde se pustil do obnovy komunistickou diktaturou zdevastované arcidiecéze. Snažil se o obnovu církevního školství (založil mimo jiné Arcibiskupské gymnázium v Praze, CSZŠ Jana Pavla II. a VOŠP Svatojánská kolej, Křesťanskou pedagogicko-psychologickou poradnu a vrátil do Prahy Arcibiskupský kněžský seminář), charitativní činnosti (v roce 1993 založil Arcidiecézní charitu) i řeholního života v diecézi. Dne 26. listopadu 1994 byl jmenován kardinálem titulu Santa Croce in Gerusalemme.

Na pozvání Václava Havla se zúčastnil oslav 10. výročí 17. listopadu v roce 1999 na Pražském hradě.

Kardinál Miloslav Vlk

Z titulu svého úřadu musel řešit dlouhodobou a stále sílící krizi na Katolické teologické fakultě, na níž se dostal do tvrdého sporu s jejím děkanem Václavem Wolfem. Konflikt nakonec vygradoval na přelomu 20. a 21. století: v roce 2000 kardinál Vlk vetoval Wolfovo třetí zvolení děkanem a v roce 2002 mu odebral kanonickou misi pro vyučování katolické teologie.

V dubnu 2005 se jako jediný Čech účastnil v Římě konkláve, které zvolilo papeže Benedikta XVI.

Pozval do své diecéze trapistky.[11] V lednu 2007 si založil osobní webové stránky.[12][13] V témže roce podal u příležitosti svých 75. narozenin (kanonický věk pro rezignaci na církevní úřad) rezignaci na arcibiskupský úřad, papež Benedikt XVI. ji ale nepřijal a požádal ho, aby v úřadu setrval ještě dva roky.[14] V lednu 2010 varoval před hrozbou islamizace Evropy.[15]

Jako formální hlava katolické církve usiloval o majetkové narovnání mezi církví a státem, nicméně parlament odhlasoval uzavření této otázky až v roce 2012 – stát vrátil majetek církvi. Obzvláště významný byl spor mezi církví a státem o katedrálu sv. Víta, spory o katedrálu ukončila 24. května 2010 dohoda mezi Vlkovým nástupcem, nově ustanoveným pražským arcibiskupem Dominikem Dukou a prezidentem Václavem Klausem.[16]

Miloslav Vlk s melchitským patriarchou Řehořem III.

Kardinál Vlk byl od počátku 90. let pozorným pozorovatelem činnosti znovuobnovených rytířských řádů. V roce svých 60. narozenin převzal dne 10. září 1992 záslužný velkokříž, udělený velmistrem řádu Françoisem de Cossé, vévodou z Brissacu – vyznamenání mu předal Ferdinand Menšík z Menštejna, bailli Českého velkopřevorství Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského.[17] Při této příležitosti udělil kardinál Vlk řádu své požehnání.

Dne 9. listopadu 2013 obdržel kardinál Miloslav Vlk při slavnostní investituře a bohoslužbě v bazilice Nanebevzetí Panny Marie v Strahovském klášteře z rukou melchitského patriarchy Řehoře III. Velkokříž sv. Lazara. Zároveň patriarcha Řehoř III. předal a svěřil Miloslavu kardinálu Vlkovi duchovní správu českého velkobailiviku Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského (maltsko-pařížská obedience).[18][19][20] Slavnostnímu obřadu předsedal Andreas Salvador Habsbursko-Lotrinský v zastoupení velmistra Dona Carlose Geredy de Borbón, markýze de Almazán.

V roce 2010 ho z důvodu dosažení kanonického věku vystřídal v arcibiskupském úřadu Dominik Duka. Kardinál Vlk od té doby žil jako soukromá osoba, byť se značným vlivem z titulu kardinála i z osobní autority. V této době se mimo jiné angažoval v kauze kontroverzně odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka.[21]

V rozhovoru pro Český rozhlas v dubnu 2016 uvedl, že německá kancléřka Angela Merkelová zřejmě nedomyslela dopady evropské migrační krize, „protože s touto vlnou přišli i mnozí teroristi.“ Vlk dále řekl, že souhlasí s názorem papeže Františka, že je zapotřebí uprchlíkům pomoci, ale zároveň je třeba dbát na bezpečnost státu.[22]

Na začátku roku 2017 ohlásil vážné onemocnění, už o Vánocích 2016 došlo k jeho čtyřdenní hospitalizaci.[23] Byla mu diagnostikována rakovina plic, jež již metastázovala do kostí.[24] Přestěhoval se na faru v Karlíně, kde se o něj staral tamní farář Miroslav Cúth (také fokolarín) se spolupracovníky a Janou Sieberovou (zakladatelkou domácího hospice Duha). Mezi těmi, kdo Vlkovi projevili účast, byl i papež František v osobním telefonátu. Vlkův zdravotní stav byl nestabilní a procházel závažnými zvraty.[25] Dne 18. února 2017 bylo oznámeno, že se mu přitížilo a že krvácel z dvanáctníku do dutiny břišní.[26]

Zemřel v sobotu 18. března 2017 ve věku 84 let. Jako první o jeho smrti informoval Dominik kardinál Duka.

Klerikovy ostatky byly ve čtvrtek 23. března vystaveny ve Svatovítském dómu a o den později v kostele sv. Benedikta na Hradčanech.[27]

Jeho pohřeb se uskutečnil v sobotu 25. března ve svatovítské katedrále. Po církevních obřadech vedených Dominikem kardinálem Dukou byla rakev s jeho ostatky uložena v Nové arcibiskupské kapli v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Spočinul tak po boku svých předchůdců v úřadu pražského arcibiskupa a primase českého ThDr. et PhDr. Františka Kordače (1852–1934), Karla kardinála Kašpara (1870–1941) a Františka kardinála Tomáška (1899–1992). V hrobce odpočívá též světící biskup pražský ThDr. Antonín Podlaha (1865–1932).

Prezident Miloš Zeman se pohřbu nezúčastnil. Vlkův skon komentoval slovy „odešel člověk hluboké víry a pevných, nekompromisních názorů“.[27] Předložený návrh na udělení Řádu Tomáše Garrigua Masaryka in memoriam však zamítl.

• (polsky) Czas dojrzewania. Dietlinde Assmus rozmawia z arcybiskupem Pragi, Warszawa, Verbinum, 1995
• (německy) Reifezeit. Dietlinde Assmus im Gespräch mit dem Erzbischof von Prag, München, Neue Stadt Verlag, 1996
• (česky) Ve službě evangelia, Praha, Zvon, 1997
• (česky) Rozhovory s kardinálem Miloslavem Vlkem (Otázky kladl a knižně zpracoval Jiří Zajíc, 1997)
• (německy) Also Avanti! Dietlidne Assmus im Gespräch mit dem Erzbischof von Prag, Leipzig, St. Benno Verlag, 1999
• (česky) Kardinál Vlk odpovídá na otázky hledajících a pochybujících / ptala se Blanka Pirnosová, Praha, Portál, 1999
• (německy) Wird Europa heidnisch? Miloslav Kardinal Vlk im Gespräch mit Rudolf Kučera, Augsburg, St. Ulrich Verlag, 1999
• (česky) Vítězství Krista, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2003

• Křížová cesta akad. sochaře Karla Stádníka s textem kardinála Miloslava Vlka (Karmelitánské nakladatelství 1996)
• Narodil se Kristus Pán. Třebechovický betlém s vánoční meditaci kardinála Miloslava Vlka (Karmelitánské nakladatelství 1996)
• Vzkříšení. Velikonoční meditace kardinála Miloslava Vlka (Karmelitánské nakladatelství 1999)
• Seslání Ducha svatého, meditace kardinála Miloslava Vlka (Karmelitánské nakladatelství 2000)
• Slavnost Všech svatých. Meditace kardinála Miloslava Vlka (Karmelitánské nakladatelství 2001)

• (francouzsky) Alain Boudre: Laveur de vitres et archeveque. Biographie de Mgr Miloslav Vlk, Paris, Nouvelle Cité, 1994
• (česky) Alain Boudre, Umývač výloh a arcibiskup. Praha, Nové město 2016.
• (italsky) Alain Boudre: Miloslav Vlk a Praga un lavavetri diventa arcivescovo, Roma, Cittá Nuova, Roma, 1994
• (italsky) Sara Regina: Miloslav Vlk: Da lavavetri a Cardinale, Milano, Ed. San Paolo, 1998
• (česky) Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. II., N–Ž / Milan Churaň a kol. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 482 s. ISBN 80-85983-64-8. S. 262–263.
• (česky) Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha: Kdo je kdo, 1991. 637-1298 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 1083.
• (česky) Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 726.
• (česky) Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 773.
• (česky) Blanka Pirnosová: Koho má za zády? Čtyřicet dramatických let kardinála Miloslava Vlka, Praha, Nové Město, 2002
• (česky) HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 167–168.
• (česky) PÁNEK, Jaroslav; VOREL, Petr, a kol. Lexikon současných českých historiků. Praha ; Pardubice: Historický ústav Akademie věd České republiky ; Sdružení historiků České republiky (Historický klub) ; Východočeské muzeum, 1999. 373 s. ISBN 80-85268-84-1. S. 329–330.
• (česky) TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 471.
• (česky) GÁLIS Radek. Náš kardinál, jihočeské vzpomínky na Miloslava Vlka, České Budějovice, 2017

• Seznam kardinálů zemřelých ve 21. století
• Seznam kardinálů jmenovaných Janem Pavlem II.
• Seznam českých kardinálů
• Seznam pražských biskupů a arcibiskupů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Miloslav Vlk na Wikimedia Commons
• Osoba Miloslav Vlk ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Miloslav Vlk
• Oficiální stránky
• Kardinál: Národ se prodal za 30 korun jako Jidáš – velký rozhovor pro Aktuálně.cz
• Zemřel kardinál Miloslav Vlk. Pohřben bude v kryptě katedrály sv. Víta – nekrolog na stránkách České televize

Filmové záznamy

• Miloslav Vlk – video z cyklu České televize Na plovárně
• Vánoční promluva, 2007
• Cesty víry, 2007
• Novoroční promluva, 2007
• Miloslav kardinál Vlk – videa na TV-MIS.cz
• Rozhovor v Katolickém týdeníku 13/2004