Ludmila Jiřincová

Narodila se jako nejmladší ze tří dětí (starší sestra Emílie - nar. 1907 a bratr Stanislav - nar. 1909) pražského stavebního podnikatele a majitele krejčovské firmy Stanislava Jiřince a jeho ženy Emilie Kremserové, v Praze - Karlíně,[1] na dnešním Lyčkově náměstí. (dříve Riegrovo), v domě čp. 462, který dal postavit její otec. Dům dosud zdobí nad vchodem monogram „J“ v dekorativní pásce s nápisem „Vlastní střecha nejlíp kryje“.[2]

Otec, který měl vliv na stavební rozvoj Prahy (domy, silnice, tzv. Jiřincův mrakodrap na Národní třídě,[2] kde sídlila od r. 1913 Rubešova galerie[3], dnes Galerie Václava Špály), měl také smysl pro umění a duchovní hodnoty. Matka, výborná klavíristka a malířka, vštěpovala dětem lásku k hudbě a umění.

Rodiče podporovali snahy svých dětí, Emílii v zájmu o hudbu, u Ludmily podporovali její výtvarné vlohy. „Byla jsem posedlá prostě vidět čistou čtvrtku a tužky… Já jsem neznala panenky. Neznala jsem nic. Jenom pořád kreslit a kreslit. Byla jsem úplně jiná než moji dva starší sourozenci.“[4] Často malovala venku křídou na silnici a déšť chápala jako pomocníka, který smazal její kresby a připravil „podklad“ pro další... „Domnívala jsem se, že lidé vynalezli asfalt proto, aby se na něj mohlo malovat.“[2] Stále kreslila. Jako první "opravdový" model jí sloužila trpělivá babička. Ludmila jí malovala z nejrůznějších stran a často se zaměřovala na detail rukou.

Ludmila Jiřincová a Jaroslav Novák, svatba 1942

Přes babičku Karolínu, rozenou Engelmüllerovou, byla spřízněna s významným malířem a také pedagogem (autorem učebnice Cesty k malířskému umění) - krajinářem Ferdinandem Engelmüllerem[5]. Druhým jejím prastrýcem byl divadelní kritik Karel Engelmüller, který celou rodinu často vodil do Národního divadla. Pozitivní vztah k přírodě si Ludmila Jiřincová vybudovala již jako dítě, také díky výletům do okolí Prahy, hlavně do Úval.

Se staršími sourozenci si často hrála na školu, díky tomu uměla velmi brzo číst, a proto místo do první třídy nastoupila rovnou do druhé.

Poté studovala nejprve na soukromé malířské škole Rudolfa Vejrycha (1924-1934) na Vinohradech, pak, v letech 1934-1935, pobývala na Státní odborné keramické škole v Praze[6], u profesora Václava Vokálka[7], významného keramika a profesora modelování (ten v letech 1920-1928 působil na SUPS Bechyně). Studia Ludmila zakončila v ateliéru grafiky u profesora T. F. Šimona na AVU v Praze (1935–1939). Během studia si své znalosti ještě prohloubila na stáži v grafickém kabinetu Legarec-Sagôt v Paříži (1937 - 1938, Espace Eiffel Branly).

První výstavu měla v říjnu 1940 v Mazáčově výstavní síni ve Spálené ulici v Praze.

Později působila Jiřincová i jako pedagog. Její studentky Hana Storchová i Olga Vychodilová (mělnická malířka a grafička) se staly známými umělkyněmi. Storchová (1936), která u Jiřincové studovala v letech 1947–1954, se posléze věnovala volné a drobné grafice, rytině i leptu[8]. Své vzpomínky vyprávěla Ladislavu Danešovi, který je zaznamenal písemně, do zvukové podoby je převedl Milan Friedl.

Zpočátku se Jiřincová věnovala typicky ženským tématům, přírodním motivům květin, zátiší a také krajinářství jižních Čech (namalovala přes 2000 obrazů). Pro Atlas léčivých rostlin (1951) vytvořila 120 akvarelů květin. Tyto její kresby vynikají čistotou výtvarného pojetí a zároveň vědeckou objektivností. Vytvořila velký počet grafických listů (víc než 1200) a exlibris (přes 480), dále se věnovala ilustracím (cca 360 knih, např. sbírky J. Seiferta, K. H. Máchy, Karla Jaromíra Erbena), malbě a plakátové tvorbě. Využívala často litografii, dřevoryt, lept, nebo suchou jehlu, díky studiu v ateliéru a grafické dílně T. F. Šimona ovládala také méně obvyklé techniky, jakou byla mezzotinta (kdy - ve své osobité "technologické" úpravě - uhelný prach, nanesený po celé ploše papíru, vytírala plastickou pryží), použito např. v ilustracích k Villonovi (1951), nebo tečkovací techniku, a tehdy teprve nastupující serigrafii -sítotisk. Objevovala zároveň nové možnosti, například litografii na asfaltu. Věnovala se také kreslenému filmu, nebo např. i známkové tvorbě[15].

Svůj první ateliér si zřídila v roce 1939 v Karlíně (po M. Holém), nedaleko bytu svých rodičů. Další, větší, měla (včetně bytu) od r. 1940 v podkroví v Ostrovní ulici č. 30 v Praze.

Léto trávila nejprve v Zahrádkách u České Lípy, v ateliéru původně polorozpadlého objektu u zámku, který nechala opravit. Kolem r. 1960 si našla další domek blízko Mělníka, u soutoku Labe s Vltavou. Později také pracovala ve svém ateliéru v Peci pod Čerchovem, neboť tam vlastnila polovinu vilky (dnes s její pamětní deskou), postavené Jaroslavem Špillarem, tzv. Špillarku. Zde tvořila mj. své grafické listy a také exlibris.[16]

Ilustrovala často romantickou dívčí literaturu, a především poezii. Spolupracovala na vydávání bibliofilií, např. s Lyrou Pragensis. Vytvořila také kreslený (animovaný) film s názvem Slóvce M (1964), režírovaný J. Brdečkou, kde výtvarně zpracovala stejnojmennou středověkou píseň (o šťastně naplněné lásce dvou mladých milenců)[17]. Děj filmu je jen osou a dramatičnost je zvýrazněna právě výtvarným přístupem Jiřincové. Za tento krátkometrážní (8 min.) film získala dokonce pět hlavních cen na mezinárodních filmových festivalech [18], např. v Oberhausenu 1965. V roce 1973 jí byla udělena hlavní cena za ilustrace ke knize R. Desnose Zpěvobajky a květomluva v italské Bologni.[19] Zajímavý je také její výtvarný doprovod k vydávaným notám pro zpěv a klavír, a ilustrace přebalů gramofonových desek. Podílela se i na výzdobě budov (kostely, školy, obchodní prodejny i vinné sklípky). Pro poetické vidění skutečnosti a stylizaci postav bývala její tvorba srovnávána s dílem Jana Zrzavého[20] - např. kritičkou Naděždou Melnikovou - Papouškovou.

Právem byla Jiřincová nazývána první dámou české grafiky[21].

Historik umění, prof. František Dvořák řekl: „Díla Ludmily Jiřincové, jejíž ruka, zpočátku se učící znázorňovat tvary věcí, dovedla v grafických listech monumentalizovat sílu poezie, jež umí vždy činit život krásnější a dobu dokumentovat díly, jež budou žít déle, než její problémy".

Výběr z díla: