Kamil Bednář

Studia práv a filozofie na Karlově univerzitě nedokončil. Po uzavření vysokých škol okupační správou působil jako redaktor v nakladatelství Melantrich. Odtud přešel do nakladatelství V. Petra a několik let po válce roku 1949 k Československému spisovateli. Od roku 1959 se věnoval pouze psaní. Používal také pseudonymy, např. Prokop Kouba.

Patřil k vůdčím osobnostem básnické generace, která umělecky dorůstala v období krátce před německou okupací Československa. Ta se orientovala k nadčasovým hodnotám konkrétního, „nahého“ člověka (člověk zbavený vnější slupky, oproštěn od umělých konvencí a ideologií), což Bednář vyjádřil v programovém eseji Slovo k mladým (1940), kolem něhož se soustředily názory celé literární generace.

Jeho starší syn Jiří Bednář (1941–17. 11. 2013[2]) se stal divadelníkem. Mladší syn Ivan Bednář (nar. 1945) se stal divadelním režisérem a publicistou.

Druhá manželka Kamila Bednáře byla Emilie Bednářová (1907–1998), roz. Jiřincová, spisovatelka a překladatelka (publikovala také pod pseudonymem Emilie Stambolieva). Sňatek uzavřeli v roce 1960. Od roku 1966 do roku 1972 žili v letní sezoně na chatě v Mělníku obklopeni velkou zahradou. Zde také vznikaly fejetony o zahradě a přírodě, které vycházely periodicky v novinách Lidová demokracie. Pod titulem "Zahrada přítelkyně" vyšla po smrti autora jejich knižní sbírka s ilustracemi Ludmily Jiřincové.

Kamil Bednář zemřel 23. května 1972 v Mělníku, je pohřben na hřbitově v Praze-Ďáblicích.

• Kámen v dlažbě (1937)
• Milenka modř (1939)
• Kamenný pláč (1939)
• Po všech svatbách světa
• Kouzlení a cesty doktora Fausta (1943)
• O Faustovi, Markétě a Ďáblu (1943) pohádka pro děti
• Bosé oblohy
• Hladiny tůní (1943)
• Praha pod křídly války (1945)
• Duše orlů (1946)
• Paměť bojovníků (1947)
• Jim hostinou bylo (1948)
• Dějiny srdce (1957)
• Johanes doktor Faust (1958), veršovaná loutková hra
• Jezdci v topolech (1961)
• Střepiny, o které jsem se sám pořezal (1969)
• Sladká beznaděj

Bednářovým debutem byla sbírka spirituální, programově antiavantgardní lyriky Kámen v dlažbě (1937), vydaná v Halasově edici První knížky a Halasovou poetikou též značně ovlivněná. Následovaly pak sbírky Milenka modř (1939) a Kamenný pláč (1939). Též v básnických knihách uveřejněných za okupace (Po všech svatbách světa, Bosé oblohy, Hladiny tůní) Bednář vychází z prožitku úzkostné doby a blízkosti smrti. Zároveň se sbližuje s autory Skupiny 42 a i v jeho poezii se objevují motivy města a jeho periférie. S válečnou dobou se vyrovnává ve skladbě Jim hostinou bylo (1948)[3] a předkládá tu svou vizi o spasitelské síle utrpení.

Kniha Kouzlení a cesty doktora Fausta je souborem přepisů dosud napsaných českých překladů německých pověstí o Faustovi, který vyvolal ďábla a upsal mu svou duši. Dílo je zařazováno k sci-fi, resp.fantasy literatuře kvůli líčení letu Fausta na draku k Atlantidě. Tento motiv použil i v napsaných pohádkách a loutkové hře.[4]

Pokusem vyjít vstříc dobové společenské situaci a zároveň uchránit před jejím tlakem svou básnickou integritu je kniha Dějiny srdce (1957), shrnující Bednářovu lyriku z let 1946–56.

Věnoval se tvorbě pro děti a překladatelství. Vyniká zvláště jeho přetlumočení díla amerického básníka Robinsona Jefferse (Mara (1958), Jestřábí křik (1960), Pastýřka putující k dubnu (1961), Básně z Jestřábí věže (1964) a další).