Vítězslav Novák

Rodný dům V. Nováka v Kamenici nad Lipou

Vítězslav Novák, před rokem 1949

Byl pokřtěn jako Viktor Augustin Rudolf Novák.[1][p 1] Pocházel z hudebně založené rodiny, jeho maminka Marie, rozená Pollenská, hrávala na klavír, otec Jakub Novák byl lékař a zpíval v pěveckém sboru. Dětství prožíval v Počátkách, kde se učil hrát na klavír a housle. Již během studií na gymnáziu v Jindřichově Hradci[p 2] začal veřejně vystupovat jako klavírista. Díky učiteli klavíru Vilému Pojmanovi začal už tehdy skládat první drobné skladby. V prvním ročníku gymnázia mu zemřel otec a matka se třemi dětmi žili v chudobě.[3]

Po maturitě se s rodinou přestěhoval do Prahy. Na přání matky se zapsal na právnickou fakultu Univerzity Karlovy, odkud po dvou semestrech přešel na filozofickou fakultu. Školu absolvoval v roce 1893 bez závěrečné doktorské zkoušky.[4] Současně studoval kompozici a hru na klavír na Pražské konzervatoři, kde od roku 1891 učil Antonín Dvořák. Stal se spolu s Josefem Sukem jedním z jeho nejoblíbenějších žáků. Konzervatoř absolvoval svou Sonátou v červenci 1892.[3] Dostal státní podporu 400 zlatých a začaly být tiskem vydávány jeho skladby (Vzpomínky, Serenády, Barkaroly a Tři české tance).

Ve dvaceti šesti letech strávil prázdniny na Valašsku u svého kamaráda, houslisty Rudolfa Reissiga. Tento pobyt se stal počátkem Novákovy náklonnosti k Moravě, její lidové kultuře a přírodě, která se odrazila i v jeho hudbě (sborové balady, orchestrální předehra Maryša, klavírní cyklus Máj, smyčcový kvartet G dur). Dalším inspiračním zdrojem byly slovenské hory, které prochodil jako vášnivý turista. Jejich majestátní krásu zachytil v symfonické básni V Tatrách (1902). V tomto šťastném tvůrčím období složil řadu dalších charakteristických skladeb (Slovácká suita, O věčné touze, Toman a lesní panna). Novákovo dílo mělo řadu nadšených obdivovatelů především v Brně, kde byl jmenován čestným členem Klubu umění.[4] Obrovský umělecký úspěch znamenala premiéra symfonické básně Bouře v dubnu 1910 v Brně, která se stala velkou kulturní událostí.[3][5] Uznání se mu dostalo i v dalších městech včetně Prahy. Byl členem různých pěveckých a hudebních spolků, stal se členem České akademie věd a umění.[4]

Počátkem 20. století se Novákovy skladby začaly hrát i v zahraničí, hlavně Německu, Dánsku, Švédsku a Holandsku.[3] Nabídku na místo profesora na Hudební akademii ve Vídni odmítl.

Josef Suk, Václav Talich a Vítězslav Novák, kresba Hugo Boettingera

V dalších letech se Novák věnoval operní tvorbě, která byla inspirována díly českých spisovatelů. První byla komická opera Zvíkovský rarášek (1914) podle Ladislava Stroupežnického, následoval Karlštejn (1915) podle veselohry Jaroslava Vrchlického, Lucerna (1923) na Jiráskovu stejnojmennou hru a Dědův odkaz na libreto podle básně Adolfa Heyduka.

V letech 1909–1941 působil jako profesor skladby na Pražské konzervatoři. Získal si pověst vynikajícího hudebního pedagoga. Mezi jeho žáky patřili, kromě skladatelů českých (Ladislav Vycpálek, Alois Hába, Karel Hába, Otakar Jeremiáš, Iša Krejčí, Vítězslava Kaprálová a další) i někteří významní slovenští hudební skladatelé (Ján Cikker, Eugen Suchoň). Po vzniku Československa se stal rektorem konzervatoře.[4]

V hudební tvorbě se od třicátých let soustředil na orchestrální díla, v nichž se projevovalo jeho vlastenectví i rozjímání nad během života (Podzimní symfonie 1931–1934, symfonická báseň De profundis 1941, Svatováclavský triptych pro varhany 1941–1942 nebo Májová symfonie 1945).

Roku 1939 odešel do penze. Od německé okupace žil téměř trvale ve východočeské Skutči, odkud pocházela jeho manželka. Do Skutče za ním často zajížděl Rafael Kubelík i další přátelé. V roce 1945 se vrátil do Prahy, kde obdržel jako jeden z prvních společně s Josefem Bohuslavem Foerstrem titul národní umělec.[4]

Do posledních dnů se zúčastnil uměleckého a společenského života, přestože trpěl srdeční chorobou. Psal své paměti, které byly vydány pod titulem O sobě a o jiných. Vítězslav Novák zemřel ve Skutči v roce 1949. V Praze se konal státní pohřeb[6] v Domě umělců a popel byl uložen v podstavci jeho bronzové sochy, která byla umístěna na pražském Petříně v roce 1951 (autor Jan Kodet).[7]

Socha Vítězslava Nováka na Petříně

• V roce 1945 obdržel titul Národní umělec[10]
• Skladatelova socha stojí na pražském Petříně.
• Busta v Kamenici nad Lipou
• Ulice Vítězslava Nováka jsou ve Skutči, Českých Budějovicích, Rudné, Úvalech a Kamenici nad Lipou.
• Gymnázium v Jindřichově Hradci bylo po druhé světové válce přejmenováno na Gymnázium Vítězslava Nováka.

O propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka se od roku 1980 stará občanské sdružení, které od roku 2016 nese název Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka[11]