Umění

Uměním se zabývá řada věd, zejména estetika, dějiny umění, sociologie umění, psychologie umění, literární věda a další specializované obory. Estetika se zabývá povahou uměleckého díla a krásy vůbec, psychologie a sociologie jeho individuálním a společenským působením či významem. Historické obory (dějiny umění, hudby, literatury atd.) sledují vývoj uměleckých projevů v dějinách a řadí je do různých slohů. Sémiotika chápe umění jako tvorbu a rozvíjení určitých znaků, výtvarných, literárních, hudebních atd. a zkoumá jejich význam a působení.

Pojem umění je tak široký, mnohotvárný a proměnlivý, že jej podle mnoha odborníků nelze definovat. Pokusy o definici vycházejí buď z vlastností uměleckých děl a činností samých (umění znázorňuje, vyjadřuje, esteticky působí), z jeho historie (původ z kultu a rituálu, společenský význam, umělecké instituce), anebo jen tvrdí, že umění je to, co za ně určitá společnost pokládá (konstruktivismus).[3]

V historii se kladl různě velký důraz na mimetickou či zobrazovací stránku umění, na stránku vyjadřovací či expresivní, sdělovací či komunikativní nebo tvořivou. Kromě těchto působení, kde je umění samo sobě cílem, se však umění také účelově užívá ke zdobení předmětů, k vyvolávání nálad a citů, k šíření určitých postojů a myšlenek, k propagaci nebo v terapii.

Podle Ottova slovníku je umění „úmyslné tvoření nebo konání, jehož výsledek nad jiné výtvory a výkony vyniká jistou hodnotou již při pouhém nazírání a vnímání, tj. hodnotou estetickou“.[4] Encyclopedia Britannica vymezuje umění jako „užívání dovedností a představivosti k vytváření estetických předmětů, prostředí nebo zážitků, které lze sdílet s druhými lidmi.“ Podle prof. C. Tiedemanna z hamburské univerzity je umění „ta oblast kulturní činnosti, kde se lidé snaží podle svého nadání, znalostí a dovedností vyjadřovat své myšlenky a city buď vytvářením děl, nebo jednáním.“[5]

Umění provází lidské společnosti od nejstarších dob a například zdobení vlastního těla, předmětů a obydlí lze najít v každé lidské společnosti. Jeskynní malířství odpovídá transu a užívání drog.[6] Ve starověkých společnostech bylo úzce spojeno s kultem a rituály, s posvátnými místy, chrámy a slavnostmi, u Homéra[7] a antických básníků je božského původu. Od starověku sloužilo jako výraz panovnické moci a prestiže měst, ve středověku zejména jako chrámové umění (výtvarné, hudební i divadelní), a to většinou jako anonymní. Od renesance se zájem obracel k originalitě umělce, vznikaly první galerie a umělecké akademie a umělecké předměty se stávaly předmětem sběratelství. Na osvícenské zdůraznění umění jako výrazu harmonie (klasicismus) a na romantické pojetí umělce jako génia reagovali někteří umělci od 19. století odmítáním dobových konvencí a akademismu, případně protestem a provokací.

Od 19. století ovlivňují umění nové technické možnosti jednak reprodukce a záznamu, jednak jako nová média umělecké tvorby (například fotografie a film). Začalo se nově oceňovat lidové umění i umělecké řemeslo a umění se také stávalo nástrojem propagandy (plakát, film, reklama). Vznikaly také první umělecké školy a další umělecké instituce jako například výstavy a festivaly. Od 20. století se umění zbavuje své znázorňovací funkce (abstraktní umění) a s rozpadem slohu se dále individualizuje. Zároveň je pod silným tlakem komercializace a soutěže o úspěch, objevují se další nová média a někteří umělci se snaží smazávat hranice mezi uměním a běžným životem (akční umění, happening).

Z hlediska individuálního je základním kritériem umění (umělecké hodnoty) jeho estetický účinek. Estetický účinek je však závislý na dosavadní osobní zkušenosti a je tedy individuální. Z tohoto hlediska není možné požadovat, aby ostatní považovali za umění totéž, co my sami.

Z hlediska sociálního je umění (umělecký proces) nezbytným nástrojem k tvorbě nových či k inovaci dosavadních znaků, k ověřování jejich účinnosti (umělec ji ověřuje napřed na sobě, dále na svých divácích či posluchačích) a posléze ke vzájemné dohodě o jejich významu (zde se uplatňuje prosazování jednotlivých osobních účinků). Původně umělecký znak tak po jisté době přechází do znakového systému se svým obecně sdíleným a opakovatelně vyvolavatelným významem a posiluje tak užívaný komunikační systém. Z tohoto hlediska platí, že každý znak byl původně metaforou, v němž nový znak nějakým způsobem inovoval vztahy ke znakům na něj návazným.

Abychom umělecký (metaforický) účinek dokázali rozpoznat, musíme se vědomě nebo nevědomky naučit dosavadním znakovým systémům, vůči nimž se umělecký znak vymezuje. K porozumění umění je tedy nezbytná výchova k umění.