Klemens Wenzel von Metternich

Vídeňský kongres (1814-1815)

Od podzimu 1814 do léta 1815 pořádal kníže Metternich ve Vídni mezinárodní kongres, který nově upravil poměry v Evropě a významně posílil moc východních konzervativních monarchií. Podpořil carovu myšlenku vzniku Svaté aliance (26. září 1815) jako spojenectví tří křesťanských panovníků (rakouský císař František I., pruský král Bedřich Vilém III. a ruský car Alexandr I.) proti revoluci, liberalismu a nacionalismu. Ke Svaté alianci později přistoupili všichni křesťanští panovníci Evropy s výjimkou britského krále a papeže.^[zdroj?]

Jako strážce nového evropského pořádku uskutečnil kníže Metternich se svolením a s pomocí ostatních panovníků trestné výpravy za účelem rychlého pokoření revolučního hnutí na Apeninském poloostrově a ve Španělsku. Systém Svaté aliance vydržel s přestávkami až do krymské války (1853-1856).^[zdroj?]

Kníže Metternich řídil rakouskou zahraniční politiku téměř čtyřicet let. Za tu dobu nezměnil své politické zásady. Byl zapřisáhlým monarchistou, odchovaný rokokovým vestfálským dvorem v Koblenzi na soutoku Mosely a Rýna. Měl osobní negativní zkušenosti s revolucí, před kterou musel uprchnout z Porýní do Vídně. Zastával názor, že prosazení liberálního a nacionálního principu by vedlo k rozkladu monarchií v Evropě. Zastával rovněž zásadu konzervativního pořádku a legitimity, i když například v nástupnické otázce Františkova nemocného syna Ferdinanda byl ochoten z této zásady z praktických důvodů ustoupit.^[zdroj?]

Jeho zahraničněpolitickým ideálem, k němuž neustále směřoval, byla evropská rovnováha ve formě velmocenské pentarchie. Za doménu rakouské politiky považoval severoitalský a západobalkánský prostor. Usiloval o zachování převládajícího vlivu Vídně v jihoněmeckých a středoněmeckých státech a snažil se prosazovat společné kroky s Pruskem při řešení politických a hospodářských problémů. Díky Metternichově politické obratnosti a také díky schopnostem jeho osobního tajemníka Friedricha Gentze, prožila habsburská monarchie dlouhá desetiletí nebývalého klidu na velmocenském výsluní.^[zdroj?]

Čert odnáší Metternicha. Karikatura J. Grädnera z roku 1848

Kníže Metternich pocházel z Porýní, ale nikdy se nepovažoval za Němce v moderním nacionálně vymezeném smyslu slova. Pro něho byl stát hodnotou nadřazenou národu. Kulturní rozvíjení národnosti v duchu monarchistických a nepolitických tradic toleroval, dokud nezjistil, že se kříží s jeho zahraničněpolitickými záměry. Tento zlom nastal na počátku 40. let, kdy došlo k nacionalistickým rozhodnutím uherského sněmu a protipolskému haličskému rolnickému povstání. Obojí ohrožovalo vnitřní soudržnost říše a oslabovalo monarchii navenek. K tomu se ještě přidružilo nacionálně-hospodářské sjednocování německých států pod patronací Pruska.^[zdroj?]

Metternichovým heslem byla „jednota v různosti“ a onu jednotu mu symbolizovala především osoba schopného monarchy, pod jehož vládou bylo jedině možné udržet pohromadě heterogenní a proti sobě vzájemně brojící národy. Takováto sjednocující síla ale nebyla po smrti Františka I. k dispozici.^[zdroj?]

Kníže Metternich potíral všechna hnutí, jež byla založena na národně-liberální ideologii. Proto se po zavraždění německého spisovatele Augusta von Kotzebue studentem Sandem zasadil o koordinovaný postup všech knížat sdružených v Německém spolku proti německému liberálnímu hnutí. Karlovarská usnesení ze srpna 1819, která omezovala především autonomii univerzit a dozírala na všechny veřejné aktivity, učinila z Metternicha v očích západní Evropy antiliberálního reakcionáře, bojujícího proti vlastnímu národu.^[zdroj?]

13. března 1848 došlo ve Vídni k ozbrojeným srážkám lidu s vojskem, které si vyžádaly několik desítek mrtvých. Revoluční nálada v hlavním městě donutila císaře Ferdinanda I., aby kancléře Metternicha propustil ze svých služeb. Ten vzápětí dobrovolně odešel do Anglie. Na sklonku života se Klemens Wenzel vrátil z Anglie a žil střídavě ve Vídni a na svém zámku Kynžvart. Zemřel roku 1859 ve Vídni. Jeho ostatky byly převezeny do rodinné hrobky v kostele sv. Václava v Plasích, kde spočívají dodnes.[4]

Jako nejvýznamnější osobnost Rakouského císařství první poloviny 19. století dosáhl nejvyššího postavení ve šlechtické hierarchii střední Evropy, s ohledem na své aktivity v závěru napoleonských válek a jako iniciátor Vídeňského kongresu obdržel také řady ocenění od většiny evropských panovníků. Po otci byl dědicem knížecího titulu platného pro Rakousko (1818), v roce 1825 získal nárok na oslovení Durchlaucht (Jasnost). V roce 1816 obdržel v Itálii titul vévody z Portelly, téhož roku se stal dědičným španělským grandem I. třídy. V rámci Vídeňského kongresu a krátce po něm obdržel od ruského cara Alexandra I. Řád sv. Ondřeje, Řád sv. Alexandra Něvského a Řád sv. Anny I. třídy, od pruského krále Fridricha Viléma III. dostal Řád červené orlice. Ve Francii se stal nositelem Řád sv. Ducha, dále byl rytířem dánského Řádu slona, španělského Řádu Karla III. a portugalského Kristova řádu. Nositelem dalších řádů se stal v německých zemích, které rozhodnutím Vídeňského kongresu získaly statut království (Hannoversko, Württembersko).[5] V rámci habsburské monarchie byl nositelem velkokříže Řádu sv. Štěpána. Mezi rytíře prestižního Řádu zlatého rouna byl uveden již v roce 1810.[6]

Plné znění titulů a hodností knížete Metternicha v závěru jeho politické kariéry[7]:

Jeho Jasnost pan Klemens Wenzel Lothar kníže z Metternich-Winneburgu, vévoda z Portelly, hrabě z Kynžvartu, pán na panstvích Plasy, Kaceřov, Krašov, Johannisberg, Vřesovice, Kovalovice etc. etc., španělský grand I. třídy, rytíř Zlatého rouna, majitel velkokříže uherského Královského řádu sv. Štěpána, držitel zlaté medaile za civilní zásluhy, rytíř Řádu sv. Jana Jeruzalémského, rytíř ruského carského Řádu sv. Ondřeje, Řádu sv. Alexandra Něvského a Řádu sv. Anny I. třídy, francouzského královského Řádu sv. Ducha, sardinského královského Řádu Annunziatina, nositel velkokříže papežského Řádu sv. Řehoře Velikého, rytíř švédského královského Řádu Serafínů a dánského královského Řádu slona, nositel velkokříže španělského královského Řádu Karla III., rytíř pruských královských řádů Černé a Červené orlice, brazilského císařského Řádu Jižního kříže, královského portugalského Řádu Kristova, nositel velkokříže královského sicilského Řádu sv. Ferdinanda a velkovévodského toskánského Řádu sv. Josefa, rytíř hannoverského královského Řádu Guelfů, württemberského královského Řádu koruny, bavorského královského Řádu sv. Huberta, řeckého královského Řádu Spasitele, belgického královského Řádu Leopoldova, nizozemského královského Řádu lva, bádenského velkovévodského Řádu domácí věrnosti, hesenského velkovévodského Řádu Ludvíka a Řádu zlatého lva, vévodského anhaltského Domácího řádu Albrechta Medvěda, Vévodského sasko-ernestinského domácího řádu, Jeho c. k. Veličenstva skutečný tajný rada a komoří, domácí, dvorský a státní kancléř, státní a konferenční ministr, kancléř Vojenského řádu Marie Terezie, kurátor Císařské akademie výtvarných umění, prezident Archeologické společnosti v Římě, konzervátor univerzity v Krakově, člen C. k. zemědělské společnosti ve Vídni

Erb knížete Klemense Metternicha s dekorací Řádu zlatého rouna na západním průčelí zámku Kynžvart

I přes značné majetkové ztráty v Říši během napoleonských válek zůstalo zachováno panství Johannisberg v Porýní, které patřilo Metternichům až do vymření rodu v roce 1992. Částečnou kompenzací za ztracené statky v Porýní získali Metternichové panství zrušeného kláštera Ochsenhausen (1803), které jim patřilo do roku 1825 (vzácné tisky z klášterní knihovny byly převezeny na zámek Kynžvart). Hlavním majetkem v Čechách bylo fideikomisní panství Kynžvart v západních Čechách, které rodině patřilo od 17. století. Klemens Metternich dostal kynžvartský zámek jako vánoční dar od svého otce v roce 1808, ale až mnohem později přistoupil k jeho radikální přestavbě. Autorem projektu byl vídeňský architekt Pietro Nobile, přední představitel klasicismu, přestavba probíhala v letech 1820–1839.[8] Výsledkem byla honosná rezidence dostatečně reprezentující nejvlivnějšího muže habsburské monarchie, na zámku byly soustředěny také bohaté umělecké sbírky. Stavební adaptace se dotkly i dalších budov v okolí zámku, upravován byl také rozlehlý zámecký park obohacený o několik drobných staveb typických pro anglický park. Kníže Metternich příležitostně rozšiřoval i majetek své první manželky na Moravě, ke Kojetínu přikoupil v roce 1819 statek Kovalovice[9] a v roce 1825 získal od náboženského fondu panství Vřesovice.[10]

K nejvýznamnějšímu rozšíření rodového majetku došlo po napoleonských válkách, kdy Rakousko přistoupilo k prodeji majetku klášterů zrušených za Josefa II. spravovaných dosud náboženským fondem. Kancléř Metternich využil nabídky zakoupit rozsáhlé panství kláštera Plasy s městem Kralovice, 55 vesnicemi a připojenými statky Kaceřov a Krašov. Kupní smlouva s nejvyšším purkrabstvím byla uzavřena v červenci 1827, předepsanou cenu jeden milión sto tisíc zlatých zaplatil Metternich ale již předtím ve třech splátkách. Ještě před transakcí Plasy osobně navštívil a rozhodl o přestavbě klášterního kostela sv. Václava na rodinnou hrobku, v níž jsou dnes uloženy ostatky 21 Metternichů a jejich příbuzných. Prelatura kláštera byla upravena do podoby zámku a konvent se stal sídlem panských úřadů. Od roku 1829 fungovala v Plasech knížecí železářská huť[11]. Velkostatek Plasy s rozlohou bezmála 14 000 hektarů půdy byl do 20. století největším majetkem Metternichů v Čechách.^[zdroj?]

Klemens Metternich byl třikrát ženatý a ze tří manželství měl čtrnáct dětí, z nichž pět zemřelo v dětství. První sňatek uzavřel v kostele Vzkříšení Páně ve Slavkově u Brna 27. září 1795 s hraběnkou Marií Eleonorou Kounicovou (1775–1825), dcerou knížete Arnošta Kryštofa z Kounic-Rietbergu. Svatebními svědky obou novomanželů byli mladší bratři knížete Arnošta Kounice, Dominik Ondřej a František Václav.[12] Marie Eleonora se později stala dámou Řádu hvězdového kříže a po matce byla dědičkou panství Kojetín, které vytvořilo ekonomické zázemí pro Metternichův počátek diplomatické kariéry. Marie Eleonora zemřela v Paříži v březnu 1825 ve věku nedožitých padesáti let.^[zdroj?]

O dva roky později se Metternich podruhé oženil s výrazně mladší baronkou Marií Antonií (Antoinettou) von Leykam (1806–1829), dcerou diplomata Christopha Ambrose von Leykam. Stavovský rozdíl mezi novomanželi vyrovnal císař František krátce po sňatku, když v listopadu 1827 povýšil Antoinettu na hraběnku z Beilsteinu (tento titul byl součástí knížecí titulatury Metternichů). Antoinetta zemřela na zámku Kynžvart krátce po narození syna Richarda v lednu 1829.^[zdroj?]

O dva roky později Metternich uzavřel třetí sňatek s hraběnkou Melánií Zichy-Ferrarisovou (1805–1854). Rodina Zichyů patřila k významné uherské šlechtě a Melánie udržovala přátelské styky s Metternichem ještě před jeho druhým manželstvím s Antonií Leykamovou. Melánie byla dámou Řádu hvězdového kříže a zemřela ve Vídni v březnu 1854 ve věku 49 let. Z tohoto manželství se narodilo pět dětí.^[zdroj?]

• 
  Rodinná hrobka Metternichů
• 
  Rakev knížete Metternicha