Kavárna Slavia

Monumentální novorenesanční palác pro Prokopa hraběte Lažanského vznikl v letech 1861–1863. Předlohou k tomuto stylu jsou vídeňské novorenesanční stavby. Byla to jedna z posledních pražských palácových staveb, již v projektu koncipovaná jako kombinace reprezentativního šlechtického sídla, činžovního domu a administrativních prostor. Čtyřkřídlou třípatrovou budovu s dvěma dvory vystavěl pražský stavitel František Havel. V letech 1863–69 zde žil a tvořil také skladatel Bedřich Smetana. Položení základního kamene Národního divadla v roce 1868 a následné jeho otevření v roce 1881 ovlivnilo další historii budovy.

V r. 1881 získal známý pražský živnostník Václav Zoufalý povolení k provozování kavárenské živnosti ve volných přízemních prostorách paláce a vybudoval zde dvě propojené kavárenské místnosti. V roce 1882 byla v paláci otevřena kavárna pojmenovaná Nová Slavia, jejíž název byl inspirován myšlenkou českého národního cítění a panslavismu. V roce 1883 byla kavárna dále zvelebena a dostala nový vchodový portál. Kavárna byla slavnostně otevřena 30. srpna 1884 již jako kavárna Slavia.

Kavárna byla za celou svou historii mnohokrát přestavována. V roce 1912 si nájemce kavárny Rudolf Mužík pronajal další místnosti přiléhající k Divadelní ulici a stavitel A. Blecha navrhl a provedl odstranění dalších dělicích příček za účelem sjednocení vnitřního prostoru. Venkovní okna byla opatřena markýzami. Největší rekonstrukce proběhla v letech 1932 až 1933 a Slavia se proměnila v kavárnu ve stylu francouzského art deco. Prostory kavárny se rozšířily o dnešní Parnas. Zásadním zásahem bylo nejen zbourání zbylých dělicích stěn a příček, ale i osazení velkých oken, které otevřely výhled na nádherné pražské panorama a ještě více vizuálně propojily kavárenské publikum se životem ulice. V kavárně se objevily pověstné výtahy na garderóbu, učinné strojní větrání a hygienické toalety. Obraz představující Slavii, matku Slovanů, jejíž jméno kavárna nese, byl přemístěn do sbírek Městské galerie a nahrazen obrazem, který představuje pijáka absintu Viktora Olivy.

Kavárna byla tradičně navštěvována herci, hudebními skladateli a divadelními režiséry. Mezi hosty patřili Antonín Dvořák, Jindřich Mošna, Jaroslav Kvapil, Karel Hašler, Karel Hugo Hilar, Jiří Voskovec a Jan Werich, a později Karel Höger, Alfred Radok, Ladislav Pešek, Rudolf Hrušínský, Jana Hlaváčová, Dana Medřická. V kavárně Slavia vznikly i mnohé skvělé povídky dvojice Miloslav Šimek a Jiří Grossmann.

Kavárnu si v dvacátých letech oblíbila i slavná ruská spisovatelka Marina Cvětajevová, která se zde zastavovala cestou z redakce časopisu "Vůle Ruska" . Společnost jí často dělali další ruští emigranti, spisovatelé Arkadij Timofejevič Averčenko, Jevgenij Nikolajevič Čirikov nebo Alexej Michajlovič Remizov.

Dlouhou německou okupací za druhé světové války uhasínal společenský život a kavárna v Paláci Lažanských stagnovala. Masarykovo nábřeží bylo přejmenováno na Heydrichovo a Národní třída na Victoriastrasse. Z kavárny Slavia se stala Kaffee "Viktoria" u. Konditorei.

Po osvobození v roce 1945 se kavárna vrátila k názvu Slavia. V roce 1948 byla kavárna znárodněna. Čilý společenský a kulturní život zde však nepolevoval. Praha se koncem čtyřicátých až šedesátých let stala útočištěm a místem setkání levicových spisovatelů z celého světa. Jorge Amado, Pablo Neruda, Nâzım Hikmet, Roque Dalton, Nicolas Guillén, Alfredo Varela, Muhammad Mahdi Al-Jawahiri, Gabriel García Márquez se zde setkávali se svými protějšky, jako byl Jan Drda, Vítězslav Nezval, Marie Majerova a jiní. Mnoho těchto setkání proběhlo právě v kavárně Slavia. Kavárnu s oblibou v různých obdobích navštěvovali jak výtvarníci Jiří Kolář, Jan Zrzavý, Kamil Lhoták, tak i filmový režiséři Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová nebo Emil Kusturica.

V 50. letech a v době normalizace po roce 1968 se kavárna stala místem setkávání československé disidentské inteligence. Kromě pozdějšího prezidenta Václava Havla sem chodil i Václav Černý, Jaroslav Seifert, Luděk Vaculík, Bohumil Hrabal či Josef Škvorecký. V kavárně byla kromě Charty 77 podepisována i petice Několik vět.

V roce 1989 byla kavárna pronajata firmě HN Gorin, americkým investičním fondům, jež slíbily kavárnu zrekonstruovat. Statika budovy byla po rozsáhlých rekonstrukcích z roku 1912 a hlavně z let 1932–32 vážně narušena. Avšak namísto otevření zůstala i přes protesty Pražanů zavřená až do roku 1997, kdy až po intervenci Václava Havla a po následující nákladné generální rekonstrukci firmou Centrotex byl její provoz obnoven.

V roce 2006 se v kavárně natáčel první a zároveň poslední videoklip tehdy již 95letého režiséra Otakara Vávry.

Interiér kavárny Slavia

• V roce 1959 napsal Nazim Hikmet cyklus básní Pobyt v Praze, jehož součástí je i báseň Rozprávka s přítelem básníkem Taufrem v kavárně Slavii.
• V roce 1967 Jaroslav Seifert na kavárnu Slavii odkazuje ve své knize Halleyova kometa. Básník kavárně věnoval také báseň Kavárna Slavie.
• V roce 1985 spisovatel Ota Filip nazval jeden ze svých románů Kavárna Slavia.
• V roce 1989 vyšly na gramofonové desce ve vydavatelství Supraphon scénky Miloslava Šimka a Jiřího Krampola pod názvem Slohová cvičení z kavárny Slavie.
• v roce 1989 vyšla knížka Michala Ajvaze Vražda v hotelu Intercontinental, jehož součástí je i báseň Kavárna Slavie.
• V roce 2012 vyšla knížka bývalého velvyslance Argentiny v České republice, Abela Posseho, Che Guevarův pražský příběh s fotkou stolečku v kavárně Slavia na titulní straně knížky. Che Guevara v knize popisuje své ranní rozjímání nad šálkem čaje v kavárně Slavia.
• V roce 2021 vyšla knížka Miloše Schmiedbergera Nadčasové povídky psané v kavárně Slavia.

• V prostorách nad kavárnou sídlí Filmová a televizní fakulta AMU.