Ludvík Vaculík

Narodil se v Brumově (dnes část města Brumov-Bylnice) jako syn tesaře. V letech 1941–1943 absolvoval dvouletý pracovní kurz firmy Baťa ve Zlíně, kde pak také až do roku 1946 pracoval (byl Baťovým „mladým mužem“). V roce 1946 však odmaturoval na obchodní akademii a odešel do Prahy, kde v roce 1950 absolvoval v oboru politicko-novinářském na Vysoké škole politické a sociální. Pracoval jako vychovatel, v letech 1948–1950 na učňovském internátu v Benešově nad Ploučnicí, poté v letech 1950–1951 na internátu ČKD v Praze.[3] V letech 1945 až 1968 byl členem KSČ. V roce 1951 na vojně vystoupil z katolické církve, do níž se v 90. letech na základě pokání, které učinil před knězem Tomášem Halíkem, opět vrátil.[4][5]

Jeho literární dráhu nastartovala v roce 1953 práce redaktora v oddělení politické literatury v nakladatelství Rudé právo, kde působil do roku 1957, později v týdeníku Beseda venkovské rodiny a od roku 1959 ve vysílání pro mládež v Československém rozhlase. Po celá 60. léta upoutával pozornost svou sociálně kritickou publicistikou. Roku 1965 nastoupil do redakce Literárních novin (po zákazu v roce 1967 přejmenovány na Literární listy, ještě později na Listy), nejvýznamnějšího periodika reformátorské inteligence, kde zůstal až do jejich zákazu v roce 1969. To již měl za sebou i prozaické začátky, jako například novelu Na farmě mládeže a román Rušný dům. Dnes se však za jeho skutečný vstup do literatury považuje až nonkonformní román Sekyra, který námětově čerpá z osudů Vaculíkova otce.

I po své smrti zůstává uznávaným autorem celé řady fejetonů, v nichž po svém navázal na českou fejetonistickou tradici a žánr fejetonu přetvořil na útvar o poznání útočnější a kritičtější.

Na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v červnu 1967 prohlásil, že „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“ (na tu dobu velice odvážný výrok) a k tomu navíc dodal, že „lidé křehkého svědomí nenacházejí oporu ani dovolání u zákonů, oporu vládnoucí moci, které by je podle litery měly chránit“. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat – svaz jej hned druhý den vyloučil a odevzdat musel následně i stranickou legitimaci KSČ. Následného politického tání využil k tomu, že vytvořil manifest Dva tisíce slov, které po schválení jakožto „taktické a neprovokativní“ bez jakýchkoli okolků uveřejnily Literární listy, které tím způsobily poprask až v nejvyšších patrech československé politiky.[6]

Kromě Dvou tisíc slov se podepsal i pod Chartu 77. Měl blízko k monarchismu[7] a v roce 1999 podepsal monarchistické prohlášení Na prahu nového milénia, jehož autorem byl spisovatel Petr Placák.[8] Ludvík Vaculík je pro některá svá díla (Český snář, Morčata) směřujícím k existencialismu, společně s Bohumilem Hrabalem, Karlem Peckou, Janem Kameníčkem, Libuší Moníkovou a dalšími tvůrci, považován za pokračovatele Franze Kafky.[9]

Jeho manželkou byla Marie Vaculíková (známá jako Madla), se kterou se oženil v roce 1949 a se kterou měl tři syny: nejstarší Martin žije dlouhodobě ve Francii, prostřední Ondřej je publicistou a nejmladším je Jan.[10] S dlouholetou partnerkou Lenkou Procházkovou měl dceru Cecílii a syna Josefa.

Ludvík Vaculík zemřel 6. června 2015, pohřeb se konal v kostele sv. Václava v rodném Brumově 13. června 2015, zádušní mše se konala následujícího dne – 14. června 2015 v kostele Nejsv. Salvátora v Praze.[2]

Roku 1996 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. V roce 2008 byl vyznamenán Státní cenou za literaturu „za dosavadní literární a publicistickou tvorbu s přihlédnutím k bilanční próze Hodiny klavíru“.

• Na farmě mládeže, 1958 – době poplatná novela
• Rušný dům, 1963 – román z prostředí učňovského internátu (čerpá z jeho vychovatelských zkušeností)
• Vidět svět novýma očima, 1965
• Sekyra, 1966 – román, vystupující proti socialistické představě o idylickém životě na vesnici, čerpá ze životních osudů autorova otce; originalita, kritický pohled, prvky valašského nářečí
• Dva tisíce slov, 1968 (uveřejněno v Literárních novinách, Vaculík je autorem textu) – jde o manifest za lidská práva v socialistickém Československu, později byl označen za vrchol kontrarevoluce a Vaculík za něj byl pronásledován
• Morčata, 1970 – vyšel v samizdatu (a 1977 v Torontu); až hororový román, kritický k současnosti, zobrazuje absurditu doby a odcizení lidí
• Český snář, 1980 (vyšlo 1983 v Torontu a 1990 v Brně) – tzv. klíčový román, tzn. že popisuje skutečné události a skutečné osoby (jen např. změní jejich jména), psán formou deníkových záznamů – otevřená výpověď o čelních představitelích neoficiální kultury v 70. letech včetně milostných pletek samotného Vaculíka
• Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře, 1991 – sborník statí se shromážděním kontroverzních ohlasů na jeho knihu Český snář
• Sólo pro psací stroj, 1984 v Kolíně nad Rýnem – výbor z Vaculíkovy fejetonové tvorby 1976–1979
• Jaro je tady: fejetony z let 1981–1987, 1988 – výbor z fejetonů
• Srpnový rok, 1989 – výbor z fejetonů
• Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského, 1990
• Stará dáma se baví, 1991 – výbor z fejetonů
• Jak se dělá chlapec, 1993 – motiv nevěry a žárlivosti, zpověď autora o vlastním milostném životě (rozebírá své manželství); „odvetou“ vydala jeho žena Madla (vl. jm. Marie) Vaculíková knihu rozhovorů s Pavlem Kosatíkem Já jsem oves
• Poco rubato, 1994
• Milí spolužáci, 1995 – román založený na deníkových záznamech z mládí
• Nad jezerem škaredě hrát, 1996 – výběr z publicistických děl z let 1990–1995
• Nepaměti, 1998 – formou deníkových záznamů z let 1969–1972
• Cesta na Praděd, 2001 – popisuje cestu redaktora Literárních novin Špičky koňmo z Čech na horu Praděd a zase zpátky – což je však spíše záminkou pro řadu úvah a postřehů autora
• Loučení k panně, 2002 – výpověď o milostné aféře Františka a mladé Kristýny, která posléze odchází do kláštera; lze chápat i jako volné pokračování knihy Jak se dělá chlapec
• Poslední slovo, 2002 – výběr z fejetonů pro Lidové noviny z let 1989–2001
• Vážený pane Mikule. Dopisy 1967/1988, 2003, s Janem Šimsou
• Polepšené pěsničky, 2006
• Hodiny klavíru, 2007 – s podtitulem Komponovaný deník 2004–2005
• Tisíce slov. Zpráva o svatbě, 2008
• Dřevěná mysl, 2008
• Petr má medvěda, nebo co, 2008
• Koza na trati, 2011
• Říp nevybuchl, 2012
• Korespondence Janouch/Vaculík, 2012
• Další tisíce (Jonáš a obluda), 2015

• KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.
• HORÁKOVÁ, Daňa. O Pavlovi. Torst 2020. s. 239-252. ISBN 9788072155927.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludvík Vaculík na Wikimedia Commons
• Osoba Ludvík Vaculík ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ludvík Vaculík
• www.ludvikvaculik.cz – neoficiální stránky
• Profil na stránkách Festivalu spisovatelů Praha
• http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=886

Články:

• Ludvík Vaculík o rozšíření Evropské unie: Plán na likvidaci našeho národa je zpět na horizontu, ale bude proveden jinými metodami, shrnutí Britských listů, 27.4.2004, Vaculíkova článku v angličtině v The Guardian, 26.4.2005 (kritika článku: )
• Ludvík Vaculík: I bída má dnes vyšší úroveň než tehdy rozhovor s Tomášem Němečkem, Hospodářské noviny, 27. 10. 2008