Jan Werich

Jan Werich byl jediný syn Vratislava Wericha, úředníka První české vzájemné pojišťovny (syna Františka Wericha, obchodníka v Praze a Reginy roz. Duchoňové z Hostomic), a jeho manželky Gabriely rozené Choděrové (dcery Jana Choděry, hostinského v Žižkově čp. 970, a Marie, roz. Zounkové z Nehvízdek). Za kmotry mu byli Regina Benešová-Werichová a František Choděra. Rodiče se brzy rozvedli a Jan připadl do péče otci. Narodil se na Smíchově (čp. 403), kde měli matčini rodiče hostinec; za první světové války, když byl otec na frontě, žil u své matky v Holešovicích.

V roce 1929 se Jan Werich oženil se švadlenou a návrhářkou divadelních kostýmů Zdeňkou (též Zdenou) roz. Houskovou (1. června 1906 – 14. dubna 1980),[3][4] která v 60. letech přeložila dvě divadelní hry z angličtiny.[5] Jejich jediná dcera Jana Werichová (1935–1981) byla herečka a překladatelka; její jediná dcera Zdeňka Kvapilová, přezdívaná Fanča (*1967), provdaná Hulíková, vystudovala pedagogiku a je psycholožkou ve Švýcarsku. Z nemanželského vztahu s neznámou údajně českou umělkyní vzešel syn Jiří Petrášek, český ekonom, vysokoškolský pedagog, spisovatel, příležitostný herec, dabér a moderátor.[6]

Jan Werich studoval Masarykovo gymnázium v Křemencově ulici v Praze (zrušeno roku 1949, nyní je na stejném místě Masarykova střední škola chemická), kde se také seznámil se svým pozdějším divadelním partnerem Jiřím Voskovcem. Poslední ročník víceletého gymnázia však absolvoval na smíchovském reálném gymnáziu, kde také odmaturoval.[pozn. 1] Po maturitě studoval práva na Karlově univerzitě.

V roce 1926 vytvořili s Jiřím Voskovcem dvojici. Nejprve spolupracovali v redakci časopisu Přerod a brzy na to začala i jejich divadelní spolupráce v Osvobozeném divadle. Ta vyústila do jejich první hry Vest pocket revue – názvem mysleli malou revui do kapsičky u vesty. Werich byl na plakátech uveden jako J. W. Rich.

V letech 1927–1938 jejich divadelní spolupráce pokračovala, do roku 1935 působili v Osvobozeném divadle, v letech 1935–1937 působili pod hlavičkou tzv. Spoutaného divadla, kde uvedli jednu ze svých nejodvážnějších her Balada z hadrů.

V roce 1937 se vrátili k Osvobozenému divadlu, které bylo o rok později (1938) uzavřeno a J. Werich, J. Voskovec a jejich dlouholetý hudební autor Jaroslav Ježek byli nuceni opustit Československo. Druhou světovou válku strávili spolu v USA, kde se živili jako herci; především mezi tamní českou komunitou. Proslavili se též svými protinacistickými pořady pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky vysílanými česky do Evropy. 14. ledna 1939 se J. Werich nalodil společně s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem v Cherbourgu a 20. ledna 1939 připluli do New Yorku na lodi Aquitania.[7]

Jan Werich, na fotografii vlevo (spolu s autorem knih o Osvobozeném divadle Jaromírem Pelcem)

V roce 1945 se Jan Werich vrátil zpět do osvobozeného Československa. Jiří Voskovec se navrátil až 1. 9. 1946. Spolu s Jiřím Voskovcem na krátký čas otevřeli Divadlo V+W, ale vzhledem k politické situaci už nebylo možné dělat politickou satiru. V roce 1948 Werichův partner Jiří Voskovec emigroval do Francie (a v roce 1950 do USA).

Po roce 1948 Jan Werich působil v řadě pražských divadel. V letech 1956–1961 byl ředitelem Divadla ABC. J. Werich založil Divadlo Voskovce a Wericha, kde se jeho novým partnerem stal Miroslav Horníček. Z jejich divadelní tvorby této doby se staly nejznámější tzv. forbíny, tj. předscény.

Jeho poválečná činnost je spojena s tehdejším režimem; jeho kritici mu vytýkají, že ačkoli byl velmi populární, nezastal se svých pronásledovaných a vězněných kolegů a přátel.^[zdroj?] Jeho obránci poukazují na Werichův podpis petice Dva tisíce slov.

Ke konci 50. let podnikl J. Werich několik individuálních cest do Itálie; jednu z nich i s dcerou Janou. Své zážitky popsal v knize Italské prázdniny (1. vyd. Českosl. spis. 1960, ... 9. vyd. Toužimský & Moravec 2010).

Roku 1963 mu byl udělen titul národní umělec. Jiří Suchý uvádí, že to Jan Werich bral trochu s humorem a trochu s despektem; zmiňuje Werichovu průpovídku „...jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat.“[8]

V roce 1967 byl vybrán jako hlavní záporná postava do 5. filmu o Jamesi Bondovi, Žiješ jenom dvakrát, kde měl ztvárnit vůdce SPECTRE, Ernsta Stavro Blofelda. Ale poté, co dorazil na natáčení v Pinewoodu, tak si hlavní producent Albert R. Broccoli a režisér Lewis Gilbert pomysleli, že nebyl na tu roli nejlepší volbou, protože působil jako "chudý, dobrotivý Santa Claus" (poor, benevolent Santa Claus). I přesto se s natáčením pokračovalo, ale po několika dnech bylo rozhodnuto, aby byl nahrazen jiným hercem (byl nahrazen Donaldem Pleasencem), protože Werich v roli nebyl dost hrozivý.

V období normalizace nesměl vystupovat v rozhlase ani televizi, měl zákaz veřejně mluvit. Právě v roce 1968 se podepsal také pod Manifest dvou tisíc slov.[9]

V roce 1977 vyšel paradoxně k tomu v Rudém právu seznam signatářů Anticharty s Werichovým jménem. Televize vysílala dlouhé záběry J. Wericha sedícího mezi ostatními shromážděnými umělci poslouchajícími projevy J. Švorcové a dalších tehdy komunisticky angažovaných umělců.[10] Zastánci Jana Wericha tvrdí, že žádal komunistické úřady o vyškrtnutí svého jména ze seznamu signatářů, protože podepsal pouze prezenční listinu. Nebylo mu však vyhověno a jeho protesty nebyly zveřejněny. Toto tvrzení bývá považováno za legendu, nicméně je potvrzují bratři Jiří a Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy (Ikar, 2011) a další svědkové.[11] Jiří Suchý po letech tvrdí, že Werich šel na shromáždění z obavy, že by jinak nemohl vycestovat na plánovanou cestu za Jiřím Voskovcem do USA; tušil, že Voskovce uvidí naposledy.[12] Jiřina Švorcová ve svých vzpomínkách uvádí, že několik dní po schůzi v Národním divadle, kde se Anticharta podepisovala, se Jan Werich ozval, že chce být ze seznamu vyškrtnut. „Situace to byla pro nás nepříjemná, měli jsme radost, že se Werich k tomu prohlášení připojil. A tak jsme přemýšleli, jak ho ujistit, že nepodepsal nic špatného, a přesvědčit ho, aby svůj podpis nebral zpět. Byla neděle, nikde nikdo. Telefonicky jsem zastihla jen předsedu vlády Štrougala, který slíbil, že se o něco pokusí. A v tom napadl Míku Werichův přítel Miloš Kopecký“, uvádí Švorcová. Dále k zapojení Kopeckého do celé anabáze Švorcová uvádí: „Měli jsme štěstí. Kopecký byl doma a stačily pouhé čtyři vysvětlující věty, aby řekl: Rozumím. Jedu za ním. A Werichův podpis na té listině zůstal. Jak ho Miloš přesvědčil, co si spolu řekli, nevím, ale jsem si naprosto jistá, že to byl právě jen on, kdo Wericha přesvědčit mohl. O jiném zásahu ani nevím.“[13]

S Jiřím Winterem Nepraktou nepojila Jana Wericha pouze dlouholetá spolupráce, ale i stejně dlouholeté osobní přátelství.

V letech 1945–1980 bydlel na pražské Kampě ve stejném domě jako básník Vladimír Holan, označovaném jako dům Dobrovského nebo častěji Werichova vila (U Sovových mlýnů 501/7).[14] Je známo, že se Werich s Holanem neměli příliš v oblibě.[15]

Je pochován na Olšanských hřbitovech (I. občanský hřbitov, 9. oddělení, hrob 267).

Při příležitosti stého výročí jeho narození vydala Česká národní banka pamětní stříbrnou minci v nominální hodnotě 200 Kč.[16]

První hry dvojice V+W byly spíše zábavné, s velkým množstvím hudby, politicky neangažované.

• Vest pocket revue (1927) – představení mělo obrovský úspěch (208 repríz). Vytvořili zde zcela nové pojetí scény, vystupovali jako bíle nalíčení klauni, kteří si povídají nejen mezi sebou, ale i s obecenstvem. Měli předem domluvené téma i směr dialogu, ale zůstal dost velký prostor pro improvizaci.
• Premiéra Skafandr (1929)
• Ostrov Dynamit (1930)
• Sever proti Jihu (1930)
• Golem (1931)

V pozdější době psal spolu s J. Voskovcem politicky angažované revue, většina z nich byla silně levicově zaměřená, upozorňovali na nezaměstnanost a na sociální rozdíly. Pozdější díla byla zcela nepokrytě antifašistická.

Jejich dialogy jsou zaměřeny proti maloměšťáctví, hlouposti, totalitě atd. Parodie byly zaměřeny nejen na dění v tehdejší době, ale i na historii.

• Caesar – 1932, představuje Benita Mussoliniho jako Caesara, který touží po válce. Od této hry je Osvobozené považováno za politické divadlo.
• Osel a stín – 1933, lidé se hádají o nesmyslné věci. Antická historka – spor o poplatek za odpočinek ve stínu osla.
• Kat a blázen – 1934, kritika fašismu.
• Rub a líc

Na popud německého velvyslanectví, které si stěžovalo na urážku hlavy státu, byli V + W vykázáni z paláce U Nováků a sezónu 1935–1936 odehráli pod názvem Spoutané divadlo v sálu Rokoka. Zde vznikla divácky nejúspěšnější hra této dvojice:

• Balada z hadrů – 1935, na rozdíl od předchozích her není výrazně zaměřena proti nacismu (Kritika skrze Tři košile Děda Nezamysla). Má výrazný sociální kontext a je spíše poctou Villonovi – svobodomyslnému člověku, buřiči a velkému básníku středověké Francie, jehož postoje byly autorům jistě blízké.

Na jaře 1936 se V+W vrací do prostor paláce U Nováků a taktéž k názvu Osvobozené divadlo.

• Nebe na zemi
• Těžká Barbora
• Svět za mřížemi
• Pěst na oko – lidé se odmítají poučit z historie a neustále opakují jednu chybu. Hra byla myšlena jako výzva k dohodě mezi lidmi a aby zabránili mocným jim ubližovat.

Na hudbu J. Ježka napsali do těchto her texty mnoha písní (např. Nebe na zemi).

Po návratu do Československa stihli Voskovec s Werichem ještě podle hudební komedie Finian's Rainbow od 'Yip' Harburga a Freda Saidyho napsat hru:

• Divotvorný hrnec – originální hudbu Burtona Lane upravil Zdeněk Petr.

• Pudr a benzín – 1931
• Peníze nebo život – 1932
• U nás v Kocourkově – 1932
• Hej rup! – 1934
• Svět patří nám – 1937

• Pád Berlína – 1949, role Hermanna Göringa v ruském filmu.
• Císařův pekař – Pekařův císař – 1951, dvojrole (zachráněná kopie cenzurované verze zveřejněna až v roce 1991).
• Tajemství krve – 1953
• Byl jednou jeden král… – 1954, hlavní role s Vlastou Burianem.
• Dva mrazíci – 1954 – vypravěč (voiceover) s Vlastou Burianem.
• Vzorný kinematograf Haška Jaroslava – 1955 – slovní doprovod
• Psohlavci – 1955, drobná epizodní role jednoho z žalujících rychtářů.
• Hudba z Marsu – 1955, drobná epizodní role posluchače v publiku.
• Stvoření světa – 1957 – vypravěč (pouze hlas – voiceover).
• Baron Prášil – 1961 – vedlejší role, kapitán lodě.
• Až přijde kocour – 1963, dvojrole.
• Šest otázek pro Jana Wericha – 1964
• 25. hodina – Francie/Itálie/Jugoslávie, 1967

posmrtně

• Fimfárum Jana Wericha – 2002, (pouze hlas z původní nahrávky autorského čtení knihy Fimfárum).
• Fimfárum 2 – 2006, (pouze hlas z původní nahrávky autorského čtení knihy Fimfárum).
• Fimfárum – Do třetice všeho dobrého – 2011, (pouze hlas z původní nahrávky autorského čtení knihy Fimfárum).

• 1961 Medvěd
• 1962 Slzy, které svět nevidí (TV film) – role: podplukovník Fedor Hakimič
• 1962 Kočár nejsvětější svátosti
• Uspořená libra – 1963
• Drahý zesnulý – 1964
• Magnetické vlny léčí – 1965
• 1967 Král a žena (TV film) - role: Jindřich VIII.
• 1968 Co na to říkáte, pane Werich?
• 1970 Pan Tau (TV seriál 1970-1972) (1.série 7.díl: Pan Tau a Claudie)
• 1970 Muž, který rozdával smích (vzpomínkový televizní pořad)
• 1972 Pan Tau (TV seriál 1970-1972) (1.série 9.díl: Pan Tau a cesta kolem světa)
• 1972 Pan Tau (TV seriál 1970-1972) (1.série 12.díl: Hledá se pan Tau)

• Fimfárum (1960)
• Italské prázdniny (1960)
• Potlach
• Falstaffovo babí léto
• Lincoln 1933
• Listování
• Korespondence s Voskovcem I–III
• Deoduši
• Všechno je jinak (1969)

• Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 12–3, 74, 77
• Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 15, 42, 58, 60, 193
• Josef Cincibus: Gramofonová deska a Jan Werich, Státní hudební vydavatelství, Praha, 1964
• František Cinger: Smějící se slzy aneb soukromý život Jana Wericha, Formát, Praha, 2004, ISBN 80-86718-33-6
• František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, ISBN 978-80-7304-099-4
• František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 71, 127, 162, 178, 185, 188–201, 204, 216, 240–1, 249, 299
• František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 120, 159, 179, 198, 219, 233, 237
• Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 33, 54, 67, 69, 94, 97, 114–5, 128, 132–4, 180–3, 191, 196, 225, 254, 264, 298, 376, 393, 395, 397, 410, 450–2, 466, 470, 474, 502, ISBN 978-80-200-1502-0
• Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 1, 2, 24, 89–91, 138, 145–147, 162, 175, 176, 227, 242, 254, 368, 379–384, 418, 426, 428, 506.
• Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 197, 241, 308, 349, 430, ISBN 80-207-0419-1
• Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri , 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 798–803.
• Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 14, 22, 46, 71, 125, 135, 146, 183
• Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957
• Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 227
• Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 45, 233, 243, 407, 424, ISBN 80-204-0493-7
• Boris Jachnin: Jan Werich, Československý filmový ústav, Praha, 1990
• Jiří Janoušek: Hvězdy z masa a kostí, Práce, Praha, 1979, str. 251–262
• Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu ?, XYZ, Praha, 2008, ISBN 978-80-87285-09-1
• Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 156, 189
• František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 206, 311
• Jiří Lederer: Když se řekne WERICH a když se řekne VOSKOVEC , Orbis, Praha, 1990
• MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/II. U–Ž, Dodatky k LČL 1–3, A–Ř. Praha: Academia, 2008. 1089–2105 s. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1616–1624.
• Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, 2006, str. 37, 42, 75–6, 101, 112, 136, 140–1, 201, 205, 233, ISBN 80-86182-51-7
• Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 796.
• Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, 247 s.
• Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
• Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Oddíl Osvobozené divadlo neznámé (s. 339–485) obsahuje skeče, scénické improvizace, předscény a náčrty nerealizovaných her V+W, které se podařilo rekonstruovat z autorských rukopisů, záznamů a stenogramů, pořízených v Osvobozeném divadle. Blíže in:
• Jaromír Pelc: Jak jsem potkal Osvobozené – Neznámé forbíny V+W. In: Almanach autorů A, č. 3, Praha, 1991, s. 79–89. ISBN 80-85214-08-3
• Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 55, 100, 155, 226
• Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1977, str. 124, 173–4, 176–7, 183, 195, 206
• Radko Pytlík: Příspěvek k historii Osvobozeného divadla. In: Tvorba, č. 47, Praha, 1989, s. 12
• Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 187–8, ISBN 978-80-239-9604-3
• Jiří Suchý; Karel Hvížďala. Fenomén Jiří Suchý: (dva rozhovory z let 1990 a 2010). 1. souborné vyd. Praha: Galén, ©2011, s. 121–122. Edice Olivovníky. ISBN 978-80-7262-751-6.
• Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 22, 24, 32, 35, 43, 46, 48, 50–53, 55, 57–8, 72, 74, 77, 79, 82, 87, 97, 118–9
• Ondřej Suchý – Jiří Suchý: Pan Werich z Kampy. Praha: Ikar, 2011.
• Miloš Smetana: Jan Tříska, nakl. XYZ, Praha, 2004, str. 22, 24, 71–2, 90, 171, ISBN 80-903399-5-6
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 523–524.
• Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 28, 100, ISBN 80-85837-35-8
• Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, Novinář, Praha, 1982, str. 9–12, 31–2, 96–104, 107–116, 123, 125, 131–140, 144–5, 150–2, 159–61, 165, 167–174, 181, 331

• Osvobozené divadlo neznámé

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Werich na Wikimedia Commons
• Osoba Jan Werich ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Werich
• Jan Werich v souborném katalogu Akademie věd ČR
• Jan Werich v Česko-Slovenské filmové databázi
• Jan Werich ve Filmové databázi
• Jan Werich na Kinoboxu.cz
• Jan Werich ve Slovníku české literatury po roce 1945
• Jan Werich v Internet Movie Database (anglicky)
• Jan Werich na Dabingforum.cz
• Fotografie Jana Wericha od Václava Chocholy
• Poslední rozhovor Jana Wericha s Jiřím Voskovcem ve Vídni v roce 1974
• Werichovci
• Jan Werich (cyklus České televize Příběhy slavných) – video on-line v archivu ČT
• Jan Werich o 28. říjnu 1918 na youtube.com
• Wericha dělá Werichem dvojakost jeho slov Pořad Českého rozhlasu Plus, politický portrét Jana Wericha.