Nová scéna (Praha)

Nosná ocelová konstrukce stavby ND vyrobená v mostárně tehdejších VŽKG v Ostravě v letech 1979 až 1981. Na snímku je tzv. restaurační budova, kterou poté restituční zákon omylem přiřkl řádu sv. Voršily a stala se předmětem sporů a spekulací. Pohled ze dvora (zahrady) voršilského kláštera.

V rámci rozsáhlé rekonstrukce pražského Národního divadla, která se uskutečnila v letech 1977–1983, se řešil i náročný urbanistický úkol nové zástavby prostoru mezi Národním divadlem a voršilským klášterem [2]. O využití nejbližšího okolí historické budovy Národního divadla se uvažovalo už brzo po druhé světové válce, když při obnově starých divadelních budov evropských metropolí, zničených za náletů, docházelo k výrazné modernizaci jejich provozů. Bezprostřední pohyb do celé věci vnesla v roce 1958 nezbytná demolice tzv. Chourových (správně Kaurových) domů, velkého objektu činžákového typu, který stál na Národní třídě mezi budovou Národního divadla a voršilským klášterem. Tento prostor, rozšířený postupně především dalšími demolicemi, se pokusilo – za stále se měnících dispozic – zvládnout několik architektů. Po architektonických soutěžích v letech 1958–1959, 1962 a 1964 byl vypracováním projektu pověřen vítěz obou posledních soutěží Bohuslav Fuchs. Po jeho smrti v roce 1973 bylo jeho autorské právo převedeno na Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů, který v roce 1976 předložil ke schválení finální plány vypracované týmem architektů pod vedením Pavla Kupky.[3] Na volném prostranství měly vzniknout tři nové objekty: provozní budova divadla, restaurace a přímo u Národní třídy budova se společenským sálem.

V roce 1980, kdy rekonstrukce historické budovy Národního divadla a hlavně výstavba nových budov značně pokročily, se do projektu zapojil scénograf Josef Svoboda (když před tím zkrachoval jeho projekt nové divadelní budovy pro soubor Laterny magiky ve Spálené ulici). Svoboda přišel s protinávrhem na konečné řešení novostavby hlavní budovy u Národní třídy a její následné využití pro Laternu magiku. Budova současné Nové scény byla v té době sice již rozestavěná, nicméně na základě Svobodova podnětu byla vypsána vyzvaná architektonická soutěž nad danou lokalitu se zadáním vybudovat divadelní sál pro Novou scénu. Osloveni byli Karel Prager z Ústavu výstavby hlavního města Prahy a Zdeněk Kuna ve spolupráci s Josefem Svobodou. Zatímco Karel Prager ve své koncepci sledoval víceúčelovost projektu a prostorovou flexibilitu, Josef Svoboda se Zdeňkem Kunou prosazovali jednoúčelovost pevného, funkčně odpovídajícího kukátkového prostoru. Ideová rada nakonec vybrala k realizaci projekt Svobody a Kuny, kteří však na realizaci požadovali prodloužení lhůty k dopracování náročného projektu. To se nelíbilo městskému výboru komunistické strany, který měl v rozhodování o projektu hlavní slovo, a ten nakonec pověřil realizací Karla Pragera.

Detail opláštení budovy Nové scény

Jedním z problémů, které změna původního projektu přinesla, byla nutnost zajistit zvukovou izolaci sálu proti hluku z velmi frekventované Národní třídy. To bylo nakonec vyřešeno – na úkor rozměrů interiéru – těžkým fasádním pláštěm s obkladem z kamenných desek ze zeleného kubánského mramoru, před kterým je předsazena stěna z vyfoukaných skleněných tvarovek podle návrhu Stanislava Libenského. Těchto nepřehlédnutelných tvarovek, které tvoří typický vzhled budovy Nové scény, je celkem 4306, každá má rozměr 80 × 60 × 40 cm a váží cca 40 kg. Průčelí budovy při klášteře voršilek je z velikých tabulí determálního skla. Vstupní hala Nové scény má stěny obložené deskami z kubánského hadce, je zde socha Píseň rodné země od Miloše Axmana, ve foyeru je obraz Česká krajina od Františka Jiroudka a reliéf Umění od Jana Simoty. Návrhy interiérů vytvořil Karel Prager za spolupráce výtvarníků Martina Sladkého, Zorky Smetanové, Pavla Hlavy, Jaroslava Štursy a Františka Víznera [4].

Zahajovacím představením Nové scény Národního divadla byl 20. 11. 1983 Tylův Strakonický dudák. Nepříliš zdařilá inscenace režiséra Václava Hudečka měla demonstrovat variabilitu prostoru v nejradikálnější variantě, sál byl uspořádán arénovitě s jevištěm uprostřed sálu a premiéra byla přenášena v přímém přenosu televizí. Jiří Tvrzník v Mladé frontě tehdy k inscenaci poznamenal: „Věřme, že dramaturgie a vedení činohry Národního divadla vyvodí z této natrpklé zkušenosti závěry, týkající se vhodnosti a nevhodnosti textů pro typ divadelního prostoru Nové scény. Jde totiž také o to, aby bylo uplatněno účelně a tvořivě všechno, co tato scéna nabízí.“ Ovšem první měsíce divadelní praxe na Nové scéně ukázaly silný rozpor mezi Novou scénou – snem, jak byla slibována a velebena v tisku, a Novou scénou – realitou. Například jakákoli přestavba hlediště v tomto prostoru byla velice náročná na čas i počet jevištních techniků (až dvoudenní prodlevy v provozu), a tak se brzy od možnosti variability upustilo. Velké problémy také způsobovala špatná akustika sálu, projevilo se poddimenzování provozních komunikací včetně výtahů i nepřiměřené tepelné a vzduchově hygienické podmínky. Činohře tedy nový prostor nesplňoval vysoká očekávání a původně zamýšlené komorní operní inscenace se tu nemohly realizovat z akustických důvodů.

Nová scéna v noci

10. února 1984 se na Nové scéně poprvé představila Laterna magika premiérou dětské opery Žvanivý slimejš. Toto představení se zde hrálo o víkendech spolu s další inscenací Kouzelný cirkus. Definitivně se ale Laterna magika na Novou scénu přesunula až o mnoho let později, v roce 1992. Rok před tím, v roce 1991, se totiž do tehdejšího působiště Laterny magiky, divadla Adria, vrátil Otomar Krejča s resuscitovaným Divadlem za branou. Ačkoli byl sál původně určen pro Laternu magiku a Divadlo za branou v něm bylo pouze v nájmu, dohoda mezi oběma subjekty se zdála být nemožná. S ohledem na to, že Národní divadlo bylo schopno přesunout všechny své umělecké aktivity z Nové scény do nově zrekonstruovaného Stavovského divadla, získala Laterna magika na dalších osmnáct let své útočiště na Nové scéně. Následné založení samostatné příspěvkové organizace Laterna magika tento fakt ještě formálně zvýraznilo; v delimitačním rozhodnutí ministra Uhdeho bylo stanoveno, že Laterna bude využívat budovu Nové scény na základě nájemní smlouvy. Budova byla také se souhlasem Národního divadla označena novým nápisem „Laterna magika“. Byly provedeny určité technické úpravy a potlačily se tak nepříznivé důsledky některých projekčních chyb. Umělecká identita prostoru pak splynula s tvorbou Laterny magiky.

Průčelí Laterny magicy

V lednu 2010 přešla Nová scéna opět plně pod správu Národního divadla. Kromě souborů baletu a činohry Národního divadla tvoří i nadále část programu Nové scény představení Laterny magiky, jejíž umělecký soubor se opět stal součástí Národního divadla. Nová scéna nabízí na pražské kulturní mapě originální koncept činorodého uměleckého organismu. Budova je otevřená celý den a funguje jako veřejný kulturní prostor. Od časného dopoledne až do pozdních nočních hodin nabízí Nová scéna bohatý kulturní program, který významně rozšiřuje umělecké portfolio Národního divadla.

U příležitost zařazení Nové scény mezi kulturní památky představilo vedení Národního divadla plán rekonstrukce její budovy.[1]

Nová scéna představuje moderní koncept divadelní budovy, která během celého dne funguje jako umělecký prostor otevřený veřejnosti. Zatímco zvenku je Nová scéna budovou zdánlivě sevřenou, uvnitř překvapí velkorysým řešením interiéru. Celodenně přístupná jsou tři patra Nové scény: v přízemí je pokladna a informační centrum, mezipatro se využívá jako komorní prostor pro výtvarné instalace a projekce. Ve třetím patře se nachází divadelní kavárna NONA s kapacitou více než sto míst, ze které se naskýtá prosklenými stěnami skvostný výhled na Národní třídu, divadelní piazzetu a do Voršilské zahrady. Kavárna nabízí již od devíti hodin dopoledne snídaně, odpoledne se v ní konají literární pořady a zůstává otevřena dlouho po představení do nočních hodin.

Ve foyer ve čtvrtém patře je umístěno mobilní hlediště s kapacitou 70 míst, vznikl tak další prostor pro matiné, tiskové konference a projekty site-specific. Divadelní sál má kapacitu 400 míst a je (stejně jako celá budova) bezbariérově přístupný. Každý měsíc se v něm odehraje více než třicet divadelních představení.