Josef Kajetán Tyl

Josef Kajetán Tyl (4. února 1808 Kutná Hora[1] – 11. července 1856 Plzeň[2]) byl český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář.

Josef Kajetán Tyl
Portrét J. K. Tyla od Jana Vilímka
Narození4. února 1808
Kutná Hora, Rakouské císařství
Úmrtí11. července 1856 (ve věku 48 let)
Plzeň, Rakouské císařství
Místo pohřbeníMikulášský hřbitov, Plzeň
Povolánídramatik, spisovatel
Národnostčeská
StátRakouské císařství Rakouské císařství
Alma materUniverzita Karlova (nedostudoval)
ŽánrBiedermeier
Významná dílaFidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka,
Strakonický dudák aneb Hody divých žen,
Paličova dcera
OceněníZlatý prsten za literaturu
Politická příslušnostNárodní strana
DětiMarie Tylová
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Socha Josefa Kajetána Tyla v Plzni
Pamětní deska na místě (náměstí Republiky, od roku 2007 umístěna na obchodním centru Palladium), kde roku 1834 Josef Kajetán Tyl napsal slova k pozdější české hymně; odhalena zřejmě ke 100. výročí roku 1934

Rodiče

Jeho otec František, který byl v úředních záznamech psán též jako Till,[3] Tille, Tylli nebo Týl, byl hudebníkem u 28. pěšího pluku,[4] matka Barbora byla dcerou mlynáře Ignáce Králíka, vzali se 15. listopadu 1807. Otec odešel od vojska v roce 1809 a pracoval jako krejčař. Rodné jméno Josef Kajetán Till změnil na „Týl“ roku 1825 a na „Tyl“ až roku 1838.[5]

Život

Od roku 1822 studoval staroměstské Akademické gymnázium v Praze, roku 1827 odešel pokračovat na gymnázium do Hradce Králové, kde se seznámil s Václavem Klimentem Klicperou. Po ukončení gymnázia (1828) začal studovat Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Studium nedokončil.

Stal se členem Hilmerovy kočovné společnosti, kde se blíže seznámil s Magdalenou Forchheimovou, herečkou a operní zpěvačkou, se kterou se pak v roce 1839 oženil. Po dvou letech působení u této společnosti se vrátil do Prahy. V Praze získal místo účetního (fourier [fuʁje]IPA) ve vojenské kanceláři 28. pěšího pluku, kde pracoval až do roku 1842.[6] Ve volném čase se dále věnoval divadlu a novinařině. Od roku 1833 prakticky vedl redakci časopisu Jindy a nyní, tento časopis se po roce 1834 změnil na Květy české a až roku 1835 se název zřejmě na podnět Františka Palackého, zjednodušil na Květy. Redigoval jej do roku 1836 a v letech 1840–1845. Dále vydával časopis Vlastimil (1840–1842), v letech 1846–1849 redigoval Pražského Posla. Roku 1849 se pokusil založit noviny pro venkov – Sedlské noviny, ale tento pokus brzy ztroskotal.

V roce 1833, společně s Karlem Slavojem Amerlingem, Františkem Dittrichem, skupinou literátů z okruhu Květů V. Filípkem, Františkem Hajnišem, Františkem Krumlovským, Karlem Hynkem Máchou a dalšími, založil Kajetánské divadlo, které hrálo na pražské Malé Straně v Kajetánském domě lékárníka a divadelníka Jana Dobromila Arbeitera. Bylo zaměřeno na vzdělanější vrstvy a během své čtyřleté existence se zde konalo 25 představení především domácích dramatiků (Václav Kliment Klicpera, Jan Nepomuk Štěpánek ad.). Od roku 1842 působil jako režisér a dramaturg v Novém divadle v Růžové ulici. Dne 21. prosince 1834 byla uvedena na scéně Stavovského divadla jeho divadelní hra Fidlovačka, kde byla poprvé zpívána píseň Kde domov můj.[7] V roce 1835 dal dohromady ochotnickou společnost, která hrála české hry ve Stavovském divadle. Roku 1846 odešel do Stavovského divadla, kde působil jako dramatik. Ředitelem Hofmanem byl pověřen řízením českých představení (do roku 1851). V této době se dostal na vrchol kariéry, byly vydány všechny jeho spisy, obdržel cenu Matice české a zlatý prsten za literaturu, byl nazýván miláčkem českého národa. V této době působil také jako organizátor českého kulturního života (organizoval plesy atp.).

Během revolučního roku 1848 se zapojil i do politického dění. Byl členem Svatováclavského výboru, účastníkem Slovanského sjezdu a účastnil se založení Slovanské lípy. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Unhošť v Čechách. Uvádí se jako spisovatel.[8] Patřil ke sněmovní pravici.[9] V Kroměříži na Riegerově náměstí, kde během konání Říšského sněmu bydlel, je umístěna pamětní deska, připomínající nejen jeho účast na jednání sněmu, ale i to, že zde napsal své drama Krvavé křtiny, aneb Drahomíra a její synové.

Aby uživil početnou rodinu, snažil se úřadům zavděčit oslavnými texty na mocnáře – v roce 1853 například napsal oslavné díkuvzdání za nezdařený atentát na Františka Josefa I. (atentát z 18. února 1853).[10] Nic mu to však nepomohlo a dluhy nadále narůstaly. V této době si udělal spoustu nepřátel a byl propuštěn z divadla. Poté odešel k Zöllnerově kočovné společnosti vedené Filipem Zöllnerem, těžce onemocněl a nakonec zemřel v Plzni v bídě.

Cílem jeho tvorby bylo vytvořit české drama. Nejprve hry pouze překládal, ale pak je začal i psát. V 50. letech 20. století byla Tylova díla aktualizována pod vlivem dobové ideologie a koncepcí Zdeňka Nejedlého. Tylova dramata byla dávána za příklad pro svou lidovost, realismus a společenskou angažovanost.

Soukromý život

V roce 1839 se oženil s herečkou a zpěvačkou Magdalenou Forchheimovou, se kterou čekal dítě. Dítě se ale narodilo mrtvé a Magdalena již po tomto těžkém porodu další děti mít nemohla. Záhy navázal intimní poměr s Magdaleninou mladší sestrou Annou Forchheimovou-Rajskou (1824–1903).[11] Tak vznikl manželský trojúhelník se dvěma sestrami. Se svou milenkou Annou nakonec zplodil osm dětí (jedno zemřelo předčasně),[12] které vychovávala manželka Magdalena. Jednalo se o následující potomky:[13]

  • Josef Otakar Forchheim, 1843–1907, doktor filosofie, gymnasiální profesor v Německém Brodě a později školní inspektor ve Slaném[14]
  • Jan Stanislav Forchheim, 1845–1890, soustružník železa, později vojenský hudebník a poštovní úředník[14]
  • Marie Eleonora Tylová, 1848–1868, herečka kočovné společnosti, zemřela dvacetiletá při průjezdu Morkovicemi na neštovice[15]
  • Eliška Tylová, 1850–1909, v mládí herečka, po získání vzdělání vychovatelka a pěstounka v Praze[16] (V rozporu s fakty užívala příjmení Tylová a uváděla se jako manželská dcera Josefa Kajetána Tyla a Anny Forchheimové, kteří manželé nebyli.[17][18])
  • Vojtěch Josef Forchheim, 1851–1862, jako dítě utonul ve Vltavě
  • František K. Forchheim, 1853–1902, herec, později inspicient Národního divadla, známý pod pseudonymem Horník
  • Kajetán Josef Forchheim, * 1856, narodil se měsíc po Tylově smrti, vyučil se pekařem a odešel do zahraničí; jeho další osud není znám
  • Eliška Tylová
  • PhDr. Josef Forchheim

Po Tylově smrti se Anna Forchheimová-Rajská provdala za spisovatele a žurnalistu Josefa Ladislava Turnovského (1837–1901), pozdějšího ředitele Ústřední matice školské, který vedl divadelní společnost po řediteli Josefu Aloisi Prokopovi.[19] [20]

Tyl jako divadelní kritik

Josef Kajetán vystupoval také jako divadelní kritik, ve třicátých letech negativně hodnotil kvalitu inscenací uváděných ve Stavovském divadle. Nelíbil se mu výběr jednotlivých her, který podléhal komerčním cílům. Odsuzoval také nízkou estetickou hodnotu hraných kusů. Tyl postrádal v českém divadle původní hry psané v českém jazyce. Kritizoval, že se na programech vyskytují zejména překlady cizojazyčných děl. Sám však také hojně překládal z němčiny do češtiny. V roce 1833 založil v časopise Jindy a Nyní kritickou rubriku, ve které analyzoval tehdejší divadelní poměry.[20]

Tylovy překlady divadelních her

Během svého života přeložil nebo adaptoval přes 50 her.[21] Od roku 1831 působil Tyl jako překladatel ve Stavovském divadle. V začátcích tlumočil především romantické hry, později se orientoval na repertoár vídeňského divadla.

Podpis Tyla s jeho rukopisnou básní na listu s podpisy členů kočovné společnosti z roku 1854

Jedny z prvních děl, která Tyl přeložil, byly Dvě šelmy od Ignanze Franze Castelliho nebo Domácí rozepře od Augusta von Kotzebua.[22] Tento německý dramatik patřil spolu s Ferdinandem Raimundem a Johannem Nepomukem Nestroyem mezi autory, jež Tyl překládal nejčastěji. Tyl se snažil vídeňské frašky zbavovat nevkusu, obohacoval hry o nové zápletky nebo je naopak zkracoval. Často překlady her lokalizoval do českého prostředí a snažil se je přiblížit domácímu obecenstvu a poměrům, které mezi ním panovaly.

Tyl si během tohoto procesu ujasňoval svérázné rysy českého národa. Jeho překladatelská činnost tak postupně dospěla k tvorbě samostatných děl nazývaných dramatickými obrazy ze současnosti, jež jsou známé také jako hry o polepšení. První drama, které Tyl umístil do českého prostředí, byl překlad hry Fortunatus Abenteuer zu Wasser und zu Lande Johanna Wilhelma Lemberta. Roku 1834 byla uvedena pod názvem Václavík Outrata a podivné příhody jeho na zemi a pod vodou.[23] Tyl se v roce 1836 pokusil přebásnit také Krále Leara od Williama Shakespeara. Jednalo se tehdy o první český veršovaný překlad ze Shakespearova díla.

Dílo

Žurnalistika

Josef Kajetán Tyl byl redaktorem a s přestávkami řídil od roku 1833 do roku 1845 časopis Květy (Kwěty). Od roku 1846 do roku 1848 vydával časopis Pražský posel a v roce 1849 Sedlské noviny. Přispíval do řady dalších českých časopisů.[24]

Překlady
  • Dědičná smlouva – drama s historickým námětem ve dvou jednáních (poprvé provedeno 17. dubna 1831)

Dramatické obrazy ze současnosti

Tyl se nechal inspirovat rakouskými divadelníky Johannem Nepomukem Nestroyem, Augustem von Kotzebuem a Ferdinandem Raimundem, jehož snahy spojit komerční záměr s výchovnými cíli byly Tylovi blízké. Hry se vyznačují střetem osobních ambicí hrdiny a pocitem zodpovědnosti. Zpravidla končí přivedením jedince k pokoře a skromnosti. Na rozdíl od vídeňských předloh, jejichž hlavním cílem bylo diváka pobavit, Tyl se směřoval pozornost k morálnímu a psychologickému aspektu.

  • Paní Marjánka, matka pluku
  • Pražský flamendr
  • Bankrotář
  • Chudý kejklíř
  • Blatná – Tylova deska na domě na náměstí Míru 212
    Paličova dcera (1847) – Rozárka je dcera venkovského paliče Valenty. Valenta se ze zoufalství a zlosti dopustí žhářství. Rozárka bere vinu na sebe, protože nechce, aby její sourozenci měli otce paliče.

Dramatické báchorky
  • Strakonický dudák aneb Hody divých žen (1847) – dudák Švanda odchází do ciziny za vyšším výdělkem, ale pak si uvědomuje, co pro něj domov znamená a vrací se zpět. Tyl chtěl odsoudit lidi, kteří odešli do ciziny. Pokouší se agitovat pro myšlenku, aby lidé pracovali doma – pro národ. Dostupné online.
  • Lesní panna aneb Cesta do Ameriky – objevuje se zde stejná myšlenka jako ve Strakonickém dudákovi.
  • Tvrdohlavá žena aneb Zamilovaný školní mládenec (1849) – reagovala na politickou situaci roku 1848, na tuto situaci zde je mnoho narážek. Hlavní hrdinkou je mlynářka, která nechce dát svou dceru školnímu mládenci. Horský duch jí za to spálí mlýn a nechá ji bloudit, až si uvědomí svou chybu a sebe i svou dceru provdá. Dostupné online.
  • Jiříkovo vidění (1849). Dostupné online.
  • Čert na zemi (1850). Dostupné online.

Historické hry
  • Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři – zachycuje zde potlačení vzpoury kutnohorských havířů v 15. stol. Inspirací mu byla stávka dělníků smíchovské kartounky v roce 1844. Opat (hlavní hrdina), který se snaží vyřešit spory dohodou, je popraven.
  • Jan Hus – hra je namířena proti církvi. Je zde poměrně mnoho historických nepřesností. Například chybně vykreslil postavu Jana Žižky, který v knize Husa velice podporuje a dokonce se nabízí, že s ním pojede do Kostnice. Ve skutečnosti se pravděpodobně nikdy nepotkali. Jejich podpora byla spíše formálnějšího typu. Taktéž zde vykresluje docela barvitě vztah Jana Husa se svojí matkou. K ní se uchýlí po svém vyhnání na venkov. Ve skutečnosti ovšem po svém odchodu z domova svou matku již neviděl. Nebo minimálně o tom nemáme žádné zprávy.[25] Tyl udělal z Husa bojovníka za ideály roku 1848.
  • Žižka z Trocnova
  • Staré město a Malá Strana
  • Krvavé křtiny, aneb Drahomíra a její synové
  • Měšťané a študenti, aneb Oblehnutí Prahy od Švédů

Ostatní

Nedramatická tvorba (próza)
  • Dekret kutnohorský (1841) – novela. Dostupné online.
  • Rozina Ruthardova (psáno 1838) – novela. Dostupné online.
  • Vojta chudý čeledín – adaptace románu švýcarského autora Jeremiase Gotthelfa. Vyšla za finanční podpory pojizerského vlastence a mecenáše Jana Krouského.
  • Poslední Čech (1844) – neúspěšný román, obrací se k odnárodněné šlechtě. Hrabě Velenský se považuje za posledního Čecha a chce pro národ získat svého syna, který se národu vzdálil. Nakonec se mu to podaří. Řeší zde generační problémy. V tomto díle převažují romantické prvky nad realistickými. Bylo terčem Havlíčkovy kritiky.[27] Dostupné online.

Drobná díla

Památky na J. K. Tyla

Pomníky
  • Stojící postava, bronz; Alois Sopr (1985) – Plzeň, Smetanovy sady
  • Polopostava v bloku kamene se dvěma alegorickými postavami žen-múz – Plzeň, Mikulášské náměstí (na podzim 2011 přesunutý z Lochotína)
  • Náhrobek s truchlící figurou anděla, pískovec, Antonín Wildt (1858), nahrazen kopií; – Plzeň, Mikulášský hřbitov

Busty

Pamětní desky

Pamětní desky jsou umístěny na řadě míst, kde Josef Kajetán Tyl pobýval a pracoval (Praha – náměstí Republiky a Stavovské divadlo, Blatná, Jičín, Domažlice, Plzeň)

Odkazy

Poznámky
  1. Výhoň Dub je postava z Rukopisu královédvorského. Dílo Rukopis královédvorský/Oldřich i Boleslav ve Wikizdrojích

Reference
  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost Kutná Hora (česky)
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu (česky)
  3. http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7424/174 – Index matriky – odkaz na vojenskou matriku 28. pluku (česky)
  4. Tylův životopis. In: Dekret kutnohorský. Uspořádal František Sekanina. Praha: L. Mazáč, 1928. 279 s. (Spisy Jos. Kaj. Tyla; sv. 1). S. 31. (česky)
  5. NIEBAUEROVÁ, Lucie. Josef Kajetán Tyl – Kde domov můj [online]. Prague City Line [cit. 2019-04-19]. Dostupné online. (česky)
  6. Sekanina 1928 strana: 38
  7. Sekanina 1928 strana: 39
  8. Abgeordnete zum ersten Österreichischen Reichstag [PDF]. familia-austria.at [cit. 2019-04-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-03. (německy)
  9. Poslancové na sněmu říšském [online]. 19stoleti.cz [cit. 2014-09-19]. Zdroj: Národní Noviny č. 22, 26. 1. 1849. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-10. (česky)
  10. Jan Bauer. Klasikové v nedbalkách: za kulisami českého 19. století. 1. vyd. Brno: MOBA, 2006. 222 s. ISBN 80-243-2225-0. S. 73. (česky)
  11. Sekanina 1928 strana: 40
  12. František Černý. Měnivá tvář divadla, aneb, Dvě století s pražskými herci. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1978. 319 s. S. 48. (česky)
  13. POSPÍCHALOVÁ, Helena. Osudy těch druhých aneb Lidé kolem Tyla. Kutnohorský deník [online]. 5. 2. 2008. Dostupné online.
  14. Rozhovor s vnukem J. K. Tyla. Polední list [online]. 20. 12. 1934 [cit. 2020-03-31]. Dostupné online.
  15. Matrika zemřelých, Morkovice, 1865-1907, snímek 16 [online]. Brno: Moravský zemský archiv, rev. 2021-12-1 [cit. 2020-03-31]. Dostupné online.
  16. Slečna Eliška Tylová. S. 554–555. Světozor [online]. 29. 3. 1907 [cit. 2020-03-31]. S. 554–555. Dostupné online.
  17. Matrika zemřelých, sv. Petr a Pavel, 1889-1918, snímek 225 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-11-14]. Dostupné online.
  18. Soupis pražských obyvatel: Tylová Eliška [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-11-14]. Dostupné online.
  19. Jaroslav Petr. Několik čísel. Československé divadlo: rozhledy po světě divadelním. Praha: Fr. Borový, 2. červenec 1926, roč. IV, sešit 11, s. 179, 184. (česky)
  20. HÝSEK, Miloslav. J. K. Tyl. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes za účasti Matice divadelní, 1926. 248, 3 s. (Zlatoroh; sv. 45–46). S. 55. (česky)
  21. Jiří Opelík, ed., et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce – 4. S–Ž. Redakce Vladimír Forst; Vedoucí redaktor Luboš Merhaut. 1. vyd. Svazek I. Praha: Academia, 2008. 2 svazky (1082 s.). ISBN 978-80-200-1670-6. S. 1071. (česky)
  22. Hýsek 1926 strana: 62
  23. TUREČEK, Dalibor. Rozporuplná sounáležitost: německojazyčné kontexty obrozenského dramatu. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 2001. 190 s. (České divadlo). ISBN 80-7008-122-8. S. 81. (česky)
  24. MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha: Academia, 2008. 1082 s. Dostupné online. ISBN 978-80-200-1670-6. S. 1068–1078.
  25. ŠMAHEL, František. Jan Hus: život a dílo. 1. vyd. Praha: Argo, 2013. 312 s. (Ecce homo; sv. 19). ISBN 978-80-257-0875-0.
  26. Frant. J. Malý: Josef Kajetán Tyl, z jeho života a díla. Český denník. 9. 7. 1916, s. 3. Dostupné online.
  27. Jan Randák: Karel Havlíček Borovský a „jeho“ Poslední Čech, Rozhlas.cz, sekce Historie, 14. srpna 2006

Literatura
  • BLAHNÍK, Vojtěch Kristian. J. K. Tyla had z ráje. Praha: Prometheus, 1926. Dostupné online. Monografie o pohnutém životě a díle J. K. Tyla z pera divadelního historika V. K. Blahníka.
  • FILÍPEK, Václav. Jos. Kaj. Tyl, jeho snažení a působení : životopisný nástin. Praha: Kober a Markgraf, 1859. Dostupné online. Životopisný nástin o Josefu Kajetánu Tylovi, v němž autor vzpomíná na jeho působení v časopise Květy a v Divadle v Růžové ulici.
  • MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha: Academia, 2008. 1082 s. Dostupné online. ISBN 978-80-200-1670-6. S. 1068–1078.
  • ŠTECH, V. V. V zamlženém zrcadle. Praha : Československý spisovatel, 1969. s. 66
  • TURNOVSKÝ, Josef Ladislav. Život a doba Josefa Kajetana Tyla. Praha: Hynek, 1892. Dostupné online.
  • VONDRA, Roman. Osobnosti české minulosti: Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011, 22 (5–6), s. 135–138. ISSN 1210-6097.
  • Československé divadlo, roč. IV., sešit 10, 18. června 1926 a sešit 11, 2. července 1926, nakl. F. Topič, Praha, s. 150–2, 165–194
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. S. 307–314. Dostupné online [PDF]
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 399–431. Dostupné online
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 431–432.
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci. Praha: Academia, 1988. s. 536–8
  • HÝSEK, MILOSLAV. J. K. Tyl. Matice divadelní, 1926.
  • LEHÁR, Jan; STICH, Alexandr; JANÁČKOVÁ, Jaroslava; HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1998, 1048 s. ISBN 80-7106-308-8.
  • OTRUBA,Mojmír a KAČER, Miroslav. Tvůrčí cesta J. K. Tyla. Praha: SNDKLHU, 1961.
  • TUREČEK, Dalibor. Rozporuplná sounáležitost: německojazyčné kontexty obrozenského dramatu. 1. vyd. V Praze: Divadelní ústav, 2001, České divadlo . ISBN 80-7008-122-8.
  • Vlad. Zapletal. Marie Tylová. Československé divadlo: rozhledy po světě divadelním. Praha: Fr. Borový, 18. červen 1926, roč. IV, sešit 10, s. 150–152. (česky)
  • Ferdinand Strejček. Český herec podle J.K.Tyla. Československé divadlo: rozhledy po světě divadelním. Praha: Fr. Borový, 2. červenec 1926, roč. IV, sešit 11, s. 171. (česky)
  • Miloslav Novotný. Smysl ochotnického divadla. Československé divadlo: rozhledy po světě divadelním. Praha: Fr. Borový, 2. červenec 1926, roč. IV, sešit 11, s. 175. (česky)
  • Jaroslav Petr. Několik čísel. Československé divadlo: rozhledy po světě divadelním. Praha: Fr. Borový, 2. červenec 1926, roč. IV, sešit 11, s. 179, 184. (česky)
  • VAVROUŠEK, Bohumil. Josef Kajetán Tyl, český buditel, spisovatel, herec a spolutvůrce národní hymny Kde domov můj [online]. Praha: J. Otto, 1926. Dostupné online.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.