Hlavní hřeben Alp

Přímořské Alpy: Enciastraia, pohled z Rocca dei Tre Vescovi

Hlavní hřeben začíná na sedle Colle di Cadibona (jiným názvem Bocchetta di Altare, 436 m), severozápadně od italského města Savona, ležícího na pobřeží Janovského zálivu. Toto sedlo je považováno za předěl mezi Alpami a Apeninami. Hřeben odtud zprvu směřuje jihozápadním směrem, poté se stáčí na západ k vrcholu Punta Marguareis (2651 m) a sedlu Col di Tenda (1871 m), přičemž až na konci tohoto úseku se zdvihá výrazněji nad pásmo jehličnatých lesů. Z Col di Tenda vede zhruba směrem na západ a poté severozápadně k vrcholu Rocca dei Tre Vescovi (2840 m), nacházejím se přímo na jih od vrcholu Enciastraia (2955 m). Po cestě se přímo na rozvodí zvedá několik vrcholů do výše okolo 3000 m, avšak nejvyšší z nich, Monte Argentera (3297 m), leží několik kilometrů na sever od hlavního hřebene. Od vrcholu Rocca dei Tre Vescovi (francouzsky Rocher des Trois Évêques, 2867 m) rozvodí běží po dlouhou dobu severním směrem, přičemž dva nejimpozantnější vrcholy této části Alp leží kousek na západ (Aiguille de Chambeyron, 3412 m) resp. na východ (Monviso, 3841 m) od rozvodí. Od závěru italského údolí Val Pellice hlavní hřeben směřuje k severozápadu a poněkud se snižuje jeho průměrná výška, až dosáhne výrazného vrcholu Mont Thabor (3178 m). Nedaleko od tohoto vrcholu se hřeben láme směrem na severovýchod resp. východ a tvoří tak zde špičku, ve které hlavní hřeben vybíhá nejvíce směrem na západ. Následná část hřebene směřuje k východu a kulminuje na vrcholu Aiguille de Scolette (3505 m), poté klesá a po nějaké době dělá velký obrat k severozápadu. Přichází do sedla Col du Mont Cenis (2083 m) a za ním směřuje k jihovýchodu, až vystoupá na mohutnou horu Rocciamelone (3509 m). Odtud běží hřeben směrem na sever až po východní vrchol Levanny (3555 m), oblastí řady zasněžených vrcholů, přičemž nejimpozantnější z nich, Pointe de Charbonnel (3760 m), leží poněkud na západ od něj. Zde se hřeben ještě jednou ohýbá k severozápadu a zvedá se do několika impozantních vrcholů (nejvyšším z nich je Aiguille de la Grande Sassiére, 3751 m), předtím než dospěje do výrazné sníženiny sedla Col du Petit St Bernard (2188 m).

Poté hřeben krátce směřuje na severozápad k sedlu Col de la Soigne (2516 m), odtud na sever a poté na východ řetězem hor masivu Mont Blancu, až kulminuje na samotném vrcholu Mont Blancu (4810 m), nejvyšší hoře Alp. Odtud vede hřeben přes několik vrcholů s výškou přes 4000 m směrem k uzlovému vrcholu  Mont Dolent (3823 m). Odtud, po krátkém směrování na jihovýchod, se hlavní hřeben poblíž sedla Col du Grand St Bernard (2469 m) stáčí východním směrem, který udržuje až k Monte Rose. V tomto masivu, zahrnujícím několik samostatných čtyřtisícových vrcholů, se hřeben stáčí severním směrem a posléze, znovu východním směrem, postupně klesá do sedla Simplon Pass (2005 m). V úseku mezi sedly Grand St Bernard a Simplon si hlavní hřeben udržuje vyšší průměrnou výšku než v kterékoliv jiné své části. Avšak, ačkoliv na něm leží mnoho významných štítů, jako jsou Mont Vélan (3727 m), Matterhorn (4478 m), Lyskamm (4527 m), Nordend v Monte Rose (4609 m) a Weissmies (4023 m), řada vysokých štítů této alpské oblasti, jako Grand Combin (4314), Dent Blanche (4357), Weisshorn (4505), nejvyšší vrchol Monte Rosy - Dufourspitze (4634) a Dom (4545), se nachází v severních odvětveních a nikoliv v hlavním hřebeni. Hřeben mezi Grand St Bernard a Simplon klesá pouze na několika místech pod úroveň 3000 m n. m.

Walliské Alpy: Hlavní hřeben v úseku Breithorn - Nordend (zprava doleva); uprostřed ledovec Grenzgletscher

Od Simplon Pass k sedlu Gotthard Pass probíhá vodní předěl severovýchodním směrem a všechny zdejší vyšší vrcholy, včetně Monte Leone (3533 m) a Pizzo Rotondo (3192 m) se nacházejí na něm. To je kontrastem k dlouhé předcházející části hřebene, kde tomu tak není, jak je výše zmíněno. Od sedla Gotthard Pass do sedla Lukmanier Pass vede hřeben jednoznačně východním směrem. Odtud pak směrem na severovýchod, avšak zanedlouho se prudce stáčí k jihu až k Vogelsbergu (3220 m), kde opět nabývá východního směru až do sedla Splügen Pass (2155 m). V tomto úseku všechny nejvýraznější vrcholy, Scopi (3200 m), Piz Mendel (3210 m), Rheinwaldhorn (3402 m), Pizzo Tambo (3279 m), leží v hlavním hřebeni. Splügen Pass je na hlavním hřebeni rozhraním mezi Západními a Východními Alpami.

Od Splügen Pass  dělá hřeben ve svém v zásadě východním směru další odskok jižním směrem až do blízkosti Piz Gallaguin (3107 m), odkud se vydává východním směrem do sedla Maloja Pass (1815 m). V tomto úseku je pozoruhodným místem sedlo Pass Lunghin (2644 m) které je označováno jako rozvodí tří moří – Černého, Jaderského a Severního. Z Maloja Passu hlavní rozvodí na krátkém úseku míří k jihovýchodu a pak probíhá východním směrem na kótu La Spedla, která je předvrcholem nejvyššího bodu skupiny Bernina i celých Východních Alp, vrcholu Piz Bernina (4049 m) a odtud dále na sedlo Bernina Pass (2328 m).

Další průběh hlavního hřebene směrem k sedlu Reschen Pass je zde poněkud neurčitý. Zvedá se k vrcholu Corno di Campo (3232 m), za kterým směřuje lehce k severovýchodu, prochází okolo pramenů Addy a sedlem Fraèle Pass (1955 m) a pokračuje na sedlo Ofen Pass (2149 m), odkud míří na sever, zdvihá se znovu k Piz Sesvenna (3204 m) a dále klesá na Reschen Pass (1504 m).

Východně od tohoto sedla hlavní hřeben pokračuje na východ a severovýchod k sedlu Brenner Pass po sněhových hřebenech Ötztalských a Stubaiských Alp, kde nejvýraznějším jeho vrcholem je Weißkugel (3739 m) v Ötztalských Alpách. Nejvyšší vrcholy obou skupin, Wildspitze (3774 m) a Zuckerhütl (3505 m), leží poněkud severně od hřebene.

Hlavní hřeben v Zillertalských Alpách - Hochfeiler od severu

Brenner Pass (1374 m) je nejnižším ze všech zásadních silničních sedel v hlavním hřebeni.  Byl vždy a je hlavním pojítkem silniční dopravy mezi Německem a Itálií. Odtud po nějakou dobu běží hlavní rozvodí východním směrem přes nejvyšší hřebeny Zillertalských Alp, které dosahují úrovně 3510 m n. m. vrcholem Hochfeileru. Nedaleko potom, na vrcholu Dreiherrnspitze (3499 m), již ve skupině Venediger, se hřeben štěpí na dvě výrazné větve. Většina pramenů považuje za hlavní větev směřující k východu a severovýchodu, nicméně významná je i jižní větev, směřující do Slovinska.

Hlavní hřeben probíhá dále východním směrem přes Vysoké Taury včetně jejich nejvyšších vrcholů Großvenedigeru (3666 m) a Großglockneru (3798 m) a na ně navazující Nízké Taury, které končí v sedle Schober Pass (849 m). Hřeben pak dále probíhá jednoznačně severovýchodním směrem, avšak jeho linie ztrácí na výšce i na zřetelnosti a povětšinou je již porostlá lesní vegetací. V konečné části ztrácí hřeben funkci rozvodí, neboť toky z obou jeho stran se vlévají do Dunaje před resp. za Vídní. Posledním výběžkem Alp na jejich východním konci a ukončením hlavního hřebene bývá označován vrch Leopoldsberg (425 m), strmě se tyčící nad Dunajem, v jehož těsné blízkosti se nachází. Za Dunajem navazují na Alpy Karpaty, které byly vyzdviženy stejně jako Alpy v rámci alpinského vrásnění.

Jižní větev směřuje z Dreiherrnspitze zprvu krátce na jihozápad, poté na jih a v okolí vrcholu Hochgall (3436 m) se stáčí na jihovýchod. Krátce prochází severním okrajem Dolomit v podskupině Sextenských Dolomit a dále pokračuje jednoznačně východním směrem po dlouhém hlavním hřebeni skupiny Karnské Alpy, včetně nejvyššího vrcholu této skupiny, Hohe Warte (2780 m). V tomtéž směru pak navazují Karavanky, taktéž tvořené jasně patrnou hřebenovou linií, a východně od nich Kamnické Alpy. Nejvyšší skupina této jihovýchodní alpské oblasti, Julské Alpy, zůstávají kompletně mimo tento hřeben. Jižní větev končí západně od Mariboru ve skupině Pohorje. Tato jižní větev je rozvodím mezi Středozemním a Černým mořem.

Z 82 alpských čtyřtisícovek, které jsou vedeny v oficiálním seznamu Mezinárodní horolezecké federace (UIAA) jich leží přímo v hlavním hřebeni jen 30. Jsou to, ve směru výše uvedeného popisu, tyto:

• Aiguille de Bionnassay (4052 m)
• Dôme du Goûter (4304 m)
• Mont Blanc (4807 m)
• Mont Maudit (4465 m)
• Dent du Géant (4013)
• Aiguille de Rochefort (4001 m)
• Dôme de Rochefort (4015 m)
• Grandes Jorasses Pointe Marguerite (4066 m)
• Grandes Jorasses Pointe Hélène (4045 m)
• Grandes Jorasses Pointe Croz (4110 m)
• Grandes Jorasses Pointe Whymper (4184 m)
• Grandes Jorasses Pointe Walker (4208 m)
• Dent d'Hérens (4171 m)
• Matterhorn (4478 m)
• Breithorn Z vrchol (4164 m)
• Breithorn střední vrchol (4160 m)
• Breithorn Z Zwilling (4139 m)
• Breithorn V Zwilling (4106 m)
• Breithorn Roccia Nera (4075 m)
• Pollux (4092 m)
• Castor (4228 m)
• Lyskamm Z vchol (4479 m)
• Lyskamm V vchol (4527 m)
• Ludwigshöhe (4344 m)
• Parrotspitze (4443 m)
• Punta Gnifetti (4554 m)
• Zumsteinspitze (4573 m)
• Nordend (4609 m)
• Weissmies (4023 m)
• Lagginhorn (4010 m)

Z deseti nejvyšších alpských hor jich leží na hlavním hřebeni pět.

Ledovce se vyskytují převážně v Západních Alpách, ve kterých se nacházejí, zejména v jejich severní části, značně vysoké a zároveň plošně rozlehlé oblasti. Tyto oblasti, bohaté na srážky, jsou po většinu roku prochlazené, k tání sněhu zde dochází jen omezeně a sníh se postupně přetváří v led. Tak se v okolí nejvyšších vrcholů vytvářejí rozsáhlé, avšak většinou nesouvislé, ledovcové pokryvy. V souvislosti s globálním oteplováním se v současné době objem ledu v ledovcích postupně zmenšuje a ledovce ztrácejí jak na mocnosti tak na délce. V Alpách jako celku se vyskytuje několik tisíc ledovců, většinou se však jedná o ledovce malého rozsahu.[2]

Rozsáhlejší trvalé zalednění se vyskytuje v Dauphinských a Grajských Alpách, skupinách Vanoise a Mont Blanc, Walliských, Bernských a Tessinských Alpách, Urnských a Glarnských Alpách, skupinách Bernina, Ortles, Silvretta, Adamello-Presanella, Ötztalských a Stubaiských Alpách a ve Vysokých Taurách. Jen menší částí těchto skupin prochází hlavní alpský hřeben.

V blízkosti hlavního hřebene v Západních Alpách největšími ledovci jsou Bossons, Géant, Mer de Glace, Argentiére a Miagi, všechny v okolí Mont Blancu, dále ledovce Otemma, Arolla, Mont Miné a Ferpécle v západní části Walliských Alp a ledovce Grenzgletscher, Gornergletscher a Findelgletscher ve východní části Waliských Alp. Ledovce Mer de Glace a Gornergletscher jsou v současné době podle délky (oba shodně asi 15 km) druhým a třetím nejdelším údolním ledovcem v Evropě, když nejdelší Aletschgletscher se nachází poměrně daleko od hlavního hřebene.

Ve Východních Alpách lze rozsáhlejší zalednění okolo hlavního hřebene najít ve skupině Bernina (ledovce Roseg, Tschierva, Scerscen Inferiore a Superiore, Morteratsch a Palü), v Ötztalských Alpách (ledovce Gepatschferner, Marzellferner, a Guglerferner) a Stubaiských Alpách (ledovce Sulzenauferner a Übeltalferner). Nejdále na východ je rozšířeno zalednění v okolí Großvenedigeru (ledovce Obersulzbachkees a Schlatenkees) a Großglockneru (ledovce Teischnitzkes, Pasterze a Bockkarkees). Mohutné ubývání ledovců je dokumentováno pro veřejnost např. u ledovce Pasterze pod Großglocknerem v expozici na vyhlídce Franz Josef Höhe, nacházející se nad tímto ledovcem.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Main chain of the Alps na anglické Wikipedii, Alpenhauptkamm na německé Wikipedii, Lijst van bergpassen over de hoofdkam van der Alpen na nizozemské Wikipedii a Alpernes hovedkam na dánské Wikipedii.

• Die Alpen, Euro - Reiseatlas 1 : 300 000, Falk Verlag München,1998
• portál www.mapy.cz

• Alpské čtyřtisícovky
• Alpy
• Seznam vrcholů v Alpách podle prominence

• Academic Dictionaries and Encyclopedias