Hana Kvapilová

Narodila se v Praze na Novém Městě, kde její otec Gustav Kubeš (8. 4. 1837 – 16. 12. 1889) provozoval pozlacovačskou a restaurátorskou dílnu ve Spálené ulici, nejprve v domě čp. 92/II[4] a později v čp.75/II [5]. Matka Marie, rozená Urbanová, byla schovankou z čelakovické fary. Hanin jediný bratr Gustav, narozený roku 1869, se stal magistrátním úředníkem, stihl se oženit, ale zemřel na dědičnou cukrovku v roce 1888. Původní jméno Hany Kvapilové bylo Johanna Kubesch.[6]

Navštěvovala nejdříve soukromou školu Svatavy Amerlingové na Koňském trhu, v letech 1871 – 1875 Vyšší dívčí školu ve Vodičkově ulici. Učitelem hry na klavír jí byl Antonín Dvořák, tehdy člen orchestru Prozatímního divadla [7]. Když se po finančním úpadku otcovy firmy kolem roku 1873 rodina ocitla v bídě, pomáhala ji živit příležitostnými pracemi. Hrát divadlo začala ochotnicky v Malostranské besedě v roce 1884 (role komorné Katynky v Šamberkově hře Blázinec v prvním poschodí) a rychle na sebe upozornila svým výrazným hereckým talentem. Prošla ještě dalšími ochotnickými spolky, např. žižkovským Pokrokem a hrála též s ochotníky z Poděbrad. V roce 1886 dostala nabídku od společnosti Pavla Švandy ze Semčic (v létě společnost působila v Praze na Smíchově – Švandovo divadlo) a stala se profesionální herečkou.

Se souborem Pavla Švandy se účastnila pravidelně zájezdních vystoupení např. v Brně (zimní sezony 1886–1888),[8] Mladé Boleslavi, Jičíně. Jejím partnerem na jevišti býval obyčejně Eduard Vojan, se kterým se 24. 2. 1887 tajně zasnoubila [9].

V roce 1888 ji pozval F. A. Šubert na zkoušky do Národního divadla (20. 4. 1888 J. Vrchlický: Noc na Karlštejně, 22. 4. 1888 E. Bozděch: Z doby kotillonů) a 1. 6. 1888 byla spolu s Eduardem Vojanem přijata za členku činohry Národního divadla, kde působila až do své smrti.

Koncem ledna 1890 se seznámila při repríze hry Sedm havranů, kde vystupovala v roli Světlany, s o osm let mladším novinářem, spisovatelem a pozdějším režisérem Národního divadla Jaroslavem Kvapilem. O čtyři roky později (24. května 1894) [10] se za něj provdala. Dlouholeté přátelství ji pojilo se spisovatelkou Růženou Svobodovou.

Na jevišti Národního divadla byl jejím důležitým partnerem další velký český herec Eduard Vojan. Spolu s ním se stala vůdčí osobností činohry Národního divadla. Žila plně atmosférou doby, v níž žila, a otázkami, které si kladla. Jednou z nich bylo hledání nového smyslu života ženy i mýtus ženy jako nositelky sil, které mohou očistit a obrodit společnost.

Kvapilová na ně odpovídala a odpovědi hledala ve svých rolích, které proto nabývaly neobyčejné přesvědčivosti. Hledajících, po kráse a dokonalosti toužících, citlivých žen, často zklamaných během života i muži, ztělesnila celou řadu, od Ibsenovy Nory a Rebekky Westové (Bílí koně), Čechovovy Máši, Kvapilovy Princezny pampelišky až po Mínu z Hilbertovy Viny a Zeyerovy hrdinky Mahulenu či Sulamit. „Mluvila, a vy jste viděli louky kvést, slyšeli ptáky zpívat, lípy voněly a jaro válo ve vzduchu,“ charakterizoval jeden z divadelní kritiků její umění. Kvapilová a její muž byli také mezi prvními, kdo začali pracovat s dekorací jako součástí nálady inscenace.

V roce 1902 a 1906 uskutečnila pohostinská vystoupení v Záhřebu a v Bělehradě, kde byla vřele přijata a v roce 1902 zde po představení Hamleta obdržela Řád sv. Sávy [12].

V závěru života byla často kritizována v tisku pro své pokrokové názory a moderní ženskost (zejména Jaroslavem Hilbertem a redaktorem Josefem Krapkou) [13],[14].

Zemřela na dědičnou cukrovku nečekaně brzy ve věku čtyřiceti šesti let, na vrcholu své umělecké dráhy.

Jan Bor

• Hana Kvapilová byla největší česká herečka, poněvadž ona jediná vítězně pronikla kouzelným kruhem, jenž svírá ženu, kdykoliv umělecky vytváří. Ona první u nás úplně zvítězila nad zatěžujícími okovy svého pohlaví. Avšak pokořivši v sobě ženu umělkyni, neodložila půvab svého ženství, jež umělecky jsouc přitlumeno, zářivě prokvétalo všemi výkony.[15]

Leopolda Dostalová

• Když Hanu Kubešovou v roce 1886 angažoval ředitel Švanda na Smíchově, kde se pak mladá herečka rychle vyvíjela za zkušeného vedení známé umělkyně Elišky Peškové-Švandové, netušil jistě tento ředitel, jak vzácně prozíravý byl jeho počin. Netušil, že z té milé, skromné začátečnice vyroste největší česká herečka své doby.[16]

F.X.Šalda

• V Haně Kvapilové zemřelo nám víc než naše největší herečka: zemřel celý a dokonalý duch, kulturní síla, živá inspirace. Byla zasvěcenou dělnicí na nehmotném díle generace; byla z těch, kdož chrání její sny a nesou ve své hrudi kus jejího osudu. Její zrak byl z těch, které předjímají: předjala mnoho z toho, čeho dobýti jako pevného statku a bezesporné skutečnosti a jistoty bude přáno teprve pozdějším. Byla z lidí prozřetelnostných, z těch, jichž činy i opominutí jsou důsledkem hlubší nutnosti než jsou síla a meze rozumu nebo talentu. Po smrti Hany Kvapilové není herecké básnířky na naší scéně.[17]

Václav Tille

• Její dramatické umění znamená převrat na naší první scéně. Čekala dlouho a bojovala vytrvale, nevzdávajíc se svého přesvědčení a svých cílů....Uvedla na scénu hluboké studium vnitřního života. Nahradila starší, zevní, romantické účinky intimnější, vroucnější a stilisovanější hrou.[15]

Jindřich Vodák

• Byla to pí.Kvapilová skoro první, jež přivedla k nám na jeviště zvýšený smysl pro těsnější spojitost mezi dekorací a hereckým výtvorem.[18]
• Kdo ji nikdy neviděl hrát, má čeho litovat, – z jejích výkonů odnášel si člověk vždy kus krásy, která ho polepšovala a očišťovala. Byla to bytost nevýslovně líbezná a vroucí, která z každé postavy toužila vybrat nejlepší díl a podat jej diváku jako dar....Každý její výtvor byl takovou kytičkou fialek, kterou nabízela oběma rukama a s níž nabízela nejčistší, nejluznější květ sebe samy.[19]
• Kvapilová zastavila nám představu krásy a harmonie vzatou ze samé podstaty naší české ženy, – představu povznesenou na výši všech dnešních obrodných snah a prozářenou její ušlechtilou dychtivostí. Její jméno je posvěcené a nikdy nebude vyslovováno bez hluboké úcty a vděčnosti.[20]

• 
  Hana Kvapilová jako Ofelie v Hamletu, asi 1898, fotografie: Karel Maloch
• 
  Reliéf Hany Kvapilové od Julia Pelikána na Moravském divadle v Olomouci (kde je mj. vedle reliéfu Eduarda Vojana)
• 
  Pomník Hany Kvapilové od Jana Štursy, který byl v roce 1914 odhalen v Kinského zahradě v Praze a v němž je uložena urna s hereččiným popelem
• 
  Návrh pomníku od Josefa Mařatky z let 1907/1908. Tento návrh nebyl součástí soutěže na hereččin pomník.[21]
  Fotografie: Galerie Plastik Hořice